ROZHOVOR / Režisér a producent Václav Marhoul (62) sleduje ruskou agresi na Ukrajině mimořádně intenzivně. Jak jinak. Jednak byl dlouholetým členem aktivních záloh české armády v hodnosti majora, jednak jej po zkušenosti se šikanou, jíž byl vystaven jako kluk, nikdy nepřestalo zajímat, jak funguje zlo. Vladimir Putin podle něj není blázen. Pouze propadl sebeklamu, že může vše. Tento rozhovor vznikl v březnu 2022 jen těsně po začátku války na Ukrajině. Vyšel v Týdeníku FORUM, který tento měsíc slaví dva roky existence, a proto jej přinášíme v plném znění.

Snažil jsem se na sítích najít vaše komentáře k probíhající válce. Nikde nic.
Nejsem na sociálních sítích. Chráním si soukromí.

Odkud čerpáte informace o aktuálním dění?
Každé ráno si přečtu svodku informací na stránkách Study Of War, které komentují konflikt čistě z vojenského hlediska. Vědomě nepokrývají útoky na civilní objekty a infrastrukturu, to přenechávají klasickým médiím. Zasvěceně sledují vojenské operace na všech čtyřech otevřených frontách na Ukrajině. Analyzují situa­ci a na jejím základě vytvářejí předpovědi.

Jste členem aktivních záloh Armády České republiky v hodnosti majora. Znamenal pro vás frontální ruský úrok na Ukrajinu šok?
Samozřejmě. Tohle není lokální konflikt v Afghánistánu nebo Mali. Jedná se o opravdu velkou válku pod taktovkou ruského státního terorismu, v níž jsou použity všechny druhy těžkých zbraní. Nečekal jsem to a jistě jsem nebyl sám. Když ruská Státní duma navrhla uznat nezávislost povstaleckých republik na východě země, předpokládal jsem, že armáda vstoupí na jejich území, kde setrvá a nakonec zaútočí na zbytek Luhnské a Doněcké oblasti. Ani ve snu by mě nenapadlo, že Putin provede útok na celou zemi. 

Co vás za ten měsíc nejvíc zasáhlo?
Zničený, hořící Mariupol, Charkov, ale hlavně mrtvé děti ve válce. To je příšerné. 

Kladete si otázku, proč zašel Putin tak daleko?
Nesouhlasím s tím, že zešílel. Pouze za desetiletí vlády propadl sebeklamu, že může vše. Je to diktátorský pragmatik, který si ze svého pohledu zdůvodní cokoli. Jeho problémem je, že se rozhoduje špatně, protože má špatné informace. Nebo jinak: slyší jen ty, co se mu líbí. Nedivil bych se, kdyby skončil jako Hitler, který na existujících mapách posouval neexistující divize. Kdyby byl obeznámen se skutečným stavem ruské armády, invazi by si asi stokrát rozmyslel. To, co vidíme, je totální vojenské fiasko. Rusko už válku prohrálo a je úplně jedno, zda ještě dobude Mariupol, Kyjev či Charkov. Je to prohra tak jako tak. Nemá sílu, peníze ani techniku a lidi, aby si dál dokázal podrobit celou zemi a okupovat ji. Charakter Putinovy politiky není ovšem žádné novum. Ruské imperiální myšlení bylo vždycky založené na tom, že nejlepší obrana je ta, když mezi námi a nepřítelem bude co největší dobyté území. Dělal to Petr I. i Stalin. My to nemůžeme nikdy pochopit. Ruská duše je nám, obyvatelům malé země, logicky zcela cizí, z hlediska chápání civilizačních hodnot a přístupu k životu je tu obrovská propast. 

Film Nabarvené ptáče jste částečně točil na Ukrajině. Máte k té zemi vztah?
Je to pro mě dost osobní. Strávil jsem tam šest týdnů, mnoho místních lidí bylo součástí našeho štábu. Bydleli jsme v jedné z vesnic, kostymérnu jsme si zřídili v místní tělocvičně. Psal se rok 2017, pamatuju si, že tam viselo tablo s fotkami chlapů, kteří odešli bojovat na východ země se separatisty. A už tenkrát u jedné čtvrtiny z nich byly černé pásky.

Jaký máte dojem z toho, že od začátku války desetinásobně stoupl zájem o to vstoupit o aktivních armádních záloh? Češi chtějí bojovat.
Zájem o vstup do záloh je v pořádku. Ohledně samotné účasti ve válce… Chápu tu hurá náladu, ale ti lidé většinou vůbec netuší, do čeho se chtějí zapojit. Mají v sobě emoce, kterým rozumím, ale myslet si, že to celé bude vzrušující, adrenalinové dobrodružství, je strašně scestné. Nic horšího než válka neexistuje.

Jste autorem výroku, že válka popouští uzdu všemu špatnému, co člověk v sobě nese. Je to i vaše dlouhodobé umělecké téma.
O válce byl Tobruk, Nabarvené ptáče za válečný film nepovažuju. Válka je tu pouhou kulisou, zajímá mě, za jakých okolností se v člověku rodí dobro a zlo. Je to nadčasové téma, které v sobě řeším celý život a za pochodu jej zpracovávám. 

K čemu jste došel. Z čeho se rodí zlo?
Často ze strachu. Lidská psýcha má v sobě od přírody zakódovaný strach z toho, co nezná. Je to užitečný instinkt, který potřebujeme k přežití, na druhou stranu vede k rasismu, násilí a nenávisti. 

Bál jste se někdy o život?
Kdysi mě jeden chlap chtěl při rvačce zabít nožem. To nebyla legrace. Pak taky v roce 2002, kdy jsem byl poprvé v Afghánistánu, došlo k situaci, kdy mi chlap mířil do obličeje z metru kalašnikovem. Už bych to nikdy nechtěl zažít a ani o tom nechci vyprávět.

Ještě jednou se vrátím k vašemu „záložáctví“. Co vlastně obnáší?
Já už jsem před rokem, kvůli věku, musel skončit. Jinak je to dobrovolný úvazek, který předpokládá čtyřikrát ročně vaši účast na cvičení, kde drilujete dovednosti tak, aby se vám dostaly pod kůži. Například jakým způsobem plánovat, operovat na bojišti, jak zacházet se zbraní, dostáváte do sebe taktické znalosti.

Je mi sedmapadesát, kdyby teď došlo na mobilizaci, myslíte, že bych se ještě mohl stát platným vojákem?
Ano, jistě. A pokud byste přežil první měsíc v boji, byl byste i dobrým vojákem. Mnoho nevycvičených lidí v tom období padne.

Proč?
Stres, panika, psychika, nezkušenost. Děláte chyby. Jste odkázaný na lidi okolo sebe, ale zároveň oni na vás. Psychologicky je strašně zajímavé, jak silné mezi vojáky vzniká pouto. Opravdu je to zvláštní druh lásky. Dýcháte jeden za druhého, musíte se na sebe spolehnout. To, co tedy člověka stresuje, je představa, že zklamete, neobstojíte. Vaše chyba pak může znamenat smrt kamaráda. Proto říkám, že většina lidí netuší, jak velký tlak to je.

Jak by v praxi mobilizace vypadala?
Jako v roce 1938. Existují mobilizační plány, stejně jako tenkrát. To, že neexistuje základní vojenská služba, nic neznamená. V případě mobilizace byste dostal povolávací rozkaz, kde by stálo, kde se máte hlásit, na posádce byste nafasoval erár a šel do výcviku. Samozřejmě, pokud by na to byl čas.

Na ČT jsem viděl vaši Třináctou komnatu o kruté šikaně, které jste byl jako kluk vystaven na střední filmové škole v Čimelicích. Souvisí vaše armádní angažmá s tím, že od té doby chcete být na násilí připraven?
Tak to není. To nemá jakoukoli spojitost s mým pozdějším působením v armádě, šlo o pouhé přežívání, o to, zachovat si sebeúctu, zase vstát, omýt si krev, vydržet to. Zážitky z Čimelic se ale velmi propsaly do Ptáčete. 

V čem nejvíc?
Jak jsem říkal, kladu si otázku, kde se bere to zlo, které přiměje partu kluků systematicky, promyšleně, mlátit mladší a slabší. Proč? Kde se v nich bere ta touha ubližovat? Myslím, že tady je možné se nechat inspirovat závěry profesora Zimbarda, jenž v roce 1971 vědecky dokázal svým pokusem na Stanfordské univerzitě, že zlo je v každém z nás. Bez výjimky. 

Připomenu: Zimbardo vzal dvacet studentů a ty rozdělil. Ze šesti udělal dozorce, ze čtrnácti vězně…
Ano. První den to byla legrace, šestý den bylo nutné experiment, který měl jinak trvat tři týdny, ukončit. Mladí a vzdělaní lidé se začali na svých kamarádech dopouštět fyzického násilí. Začali je mučit. Nikdo není anděl, každý má v sobě temnou stránku. Jde o to si stále uvědomovat, že zlo se kolikrát probouzí nepostřehnutelně. Když podle Zimbarda někoho třeba jen pomluvíte a on u toho není, pak už to je začátek zla, které je nutné zadusit v jeho samém zárodku. Zlo ke své akceleraci potřebuje dvě základní podmínky – příležitost a beztrestnost. V takové situaci obstojí jen málokdo. Mnoho lidí přemýšlí o tom, jak je možné, že Němci páchali taková zvěrstva, například že v Bělorusku vypálili přes šest set vesnic ve stylu Lidic a Ležáků. Jak je možné, že učitel hudby z Hamburku byl schopen spalovat děti plamenometem. Opakuji: příležitost, beztrestnost. Ve válce se pak k tomu přidává i masová psychóza, která vede k úplné ztrátě morálního kompasu. 

Kolik studentů tehdy té čimelické šikaně šéfovalo?
Asi deset. Obecná atmosféra strachu byla taková, že to mlčky přijali i ostatní, i když sami byli oběťmi. Zároveň s tím se rozvinul pocit nepřípustnosti tzv. práskačství. Ono se to těžko vysvětluje… 

Jak dlouho jste tam vydržel?
Čtyři roky, než jsem školu dokončil. Nejhorší byl prvák. Jako čtvrťák jsem už byl úplně chráněný. 

Ve válce se ale dokáže probudit i nečekané hrdinství. Co říkáte na Zelenského? Podceňovaný komik se stal prvním hrdinou své země?
Ronald Reagan byl taky herec.

To mě nenapadlo.
Umělci mají cejch jakýchsi podivných bytostí, jimiž neustále zmítají emoce, iracionalita, lidé si myslí, že jsme všichni jako van Gogh, že si hned uřízneme ucho. Je to kolektivní předsudek, který mě štve. Já bych se takhle paušální soud na margo jiné profese nikdy neodvážil vyslovit. Mě Zelenskyj vůbec nepřekvapil. Vypjatá doba si vždycky najde lidi, co v ní obstojí. Je to opravdu borec.

Je statečnost něco, co se ve vás samovznítí?
Ptal jste se mě, jestli byste obstál jako voják. Na to n­e­existuje odpověď do doby, než se do takové krizové situace dostanete. Při Tobruku jsme dělali projekce pro střední školy a ti kluci s jistotou říkali, že by do toho šli taky. Vážně, zeptal jsem se vždycky. Tak si představte modelovou situaci, že se v noci vracíte přes náměstí a uvidíte dva silné chlapy, jak mlátí ženskou. Co uděláte? To už si tak jistí nebyli. Někdo řekl, já bych utek, jiný, že by šel s nimi bojovat. A já jim říkal, ani jeden nemáte pravdu, protože pravdu o sobě se dozvíte až na místě, až v té situaci. Útěk, nebo boj. Dva opačné póly našeho instinktivního chování.

Registruju, že v nejisté době vzrostla poptávka po zbraních. Máte pro to pochopení?
Nedívám se na to pozitivně. Jak říká klasik, sama zbraň nikoho nezastřelí. Jde o to, kdo ji drží v ruce. Nicméně představa, že čím víc bude zbraní, tím víc bude bezpečno, je falešná. Zbraně nejsou otázkou bezpečnosti. Mít právo vlastnit zbraň je výrazem svobody. Nic víc, nic míň. 

Ještě jednou se vrátím k Ptáčeti. Vaše společná cesta trvala jedenáct let. Umělecky byla nakonec úspěšná, ale co ekonomicky? Zlí jazykové prorokovali, že film budete splácet řadu let.
Zlým jazykům tímto vzkazuji, že s pomocí prodejů a partnerů už nikomu nedlužím ani korunu. Vše je splaceno.

Takže je to uzavřený příběh?
Ano. Ale Ptáče po světě i nyní poletuje úspěšně dál. Teď se právě chystá video distribuce v Německu, Rakousku a ve Francii. Nicméně mě dost mrzí, že kvůli covidu byla celá škála premiérových uvedení po celých Spojených státech, jinak naplánovaná od 17. dubna 2020, zrušena, stejně jako všechny premiéry ve Velké Británii. To pro mě byla těžká rána. Film je na Netflixu a na dalších platformách, to ano… Ale marná sláva, Ptáče je film do kina. Sedmdesát šest zvukových stop a deset metrů vysoké plátno vám žádné domácí kino nenahradí.

Vaším dalším filmem by měl být snímek McCarthy v čistě americké produkci. Jak na vás přišla?
Dostal jsem nabídku od agentury Creative Artist Agency, která zastupuje přední herce a režiséry. V okamžiku, kdy jsem souhlasil, mi hned poslali tři scénáře. Jedním z nich byl McCarthy. Na IMDb už najdete i plakát k filmu.

Vždyť se ještě nezačalo točit.
Když chcete prodat film na mezinárodním trhu, musíte jej začít nabízet mnohem dřív, než se vůbec začne natáčet. Mazaného Filipa jsem začal nabízet k prodeji chybně až po jeho dokončení, a protože jsem zároveň neměl sales agenta, tedy společnost, která oslovuje distributory a televizní společnosti a váš film jim nabízí, skončilo to tak, že se Filip prodal pouze do Polska a Maďarska. Tobruk se už dostal mnohem dál, vlastně do celého světa, a to jen protože jsem pro něj právě s předstihem získal obchodního agenta. A Nabarvenému ptáčeti se dostalo péče jedné z nejlepších sales agentur na celém trhu vůbec. Víte, s těmi předprodeji a prodeji je to úplně stejné, jako když vyrábíte a prodáváte auto. Ještě než začne sériová výroba, musíte v lidech vzbudit zvědavost, dostat se jim do hlavy, aby v okamžiku, kdy auto vyjede z továrny, byli připraveni si ho koupit. 

Točit pro Američany se nikomu z českých režisérů – kromě Formana a Passera – nepodařilo. Těšíte se?
Je to obrovská výzva. Původně jsme měli točit už letos na podzim, ale ukazuje se, že mccarthismus je pro USA pořád kontroverzní téma, a tak není jednoduché takový film profinancovat v plné výši. Natáčení se přesunulo na příští rok, hledá se takový termín, aby byli volní všichni herci. Scénář je napsaný už dva roky.

Našel jste i v této látce své téma rodícího se zla?
Ano. McCarthy (republikánský politik, který byl během počínající studené války ztělesněním amerického antikomunismu. Slyšení, jimž předsedal, vytvořila v zemi atmosféru podezírání a strachu. Obvinil spoustu lidí z velezrady a podvratné činnosti ve prospěch komunismu, svá tvrzení nikdy neprokázal a nakonec mu byla udělena důtka od amerického Senátu; pozn. red.) nebyl žádný paranoik, který by vytáhl do boje s vnitřním nepřítelem ze strachu a přesvědčení. Byl to nadaný manipulátor s obrovským egem a ambicí. Lhář, který hlavně toužil po moci a slávě.

Byl to vůbec antikomunista?
Ze začátku vůbec. Šlo o politický kalkul, přemýšlel, jak se zviditelnit. Tou dobou už antikomunismus fungoval směrem ven, na východ, směřoval k Rusku a Číně, už probíhala studená válka. Ale namířit ho proti samotné vládní administrativě, proti samotným Američanům, to nikoho před ním nenapadlo. Strčil nohu tam, kde tesař nechal díru. 

Měl McCarthy své oběti?
Nikdo nebyl popraven, dokonce ani zavřen, ale po dobu těch čtyř let McCarthy dokázal vnést do americké společnosti strach a uvést ji do zcela paranoidního pocitu ze stavu konstantního ohrožení. Zničil profesní životy a osudy stovkám lidí. Někteří nespravedlivě obvinění spáchali sebevraždu. Co je zajímavé, McCarthy říkal úplně stejně jako Trump, já nejsem politik, já jsem obyčejný člověk – jeden z vás. Já k politikům nepatřím. 

Jako Babiš.
Ano. Ten slovník je identický. Vedle dalšího tedy má i další cíl: věřte, že se o vás postarám, ale nestarejte se o to, jakým způsobem. Bohužel i ten největší liberál má v sobě někde hluboko ukrytou naději, že by za něj mohl jeho problémy vyřešit někdo jiný. Tak to ale nefunguje. Obecně bývá součástí takových manipulací i mesiášství a to je velmi nebezpečná kategorie. 

Můžeme se těšit na hvězdné obsazení?
Hlavní role ztvární Mi­­chael Shannon a Emilia Clarke. Syn mi hlásil, že jen ona má na instagramu dvacet sedm milionu sledovatelů. No…

Máte z něčeho obavu?
Já se bojím jediné věci – abych to nepokazil. Abych nezklamal důvěru a udělal dobrý film. 

Václav Marhoul: režisér, scenárista, producent a také člen a dlouholetý manažer Divadla Sklep. Po revoluci se stal na sedm let generálním ředitelem FS Barrandov. Ačkoli předtím sám nikdy filmy netočil, pouze produkoval, v roce 2003 debutoval jako režisér celovečerním snímkem Mazaný Filip. Následoval Tobruk (2008) a poté Nabarvené ptáče (2019). Jedenáct let chystaný film, který byl zařazený do hlavní soutěže na benátském filmovém festivalu, Marhoulovi otevřel dveře k americké produkci, pro niž bude točit film McCarthy.