Nadiya přišla o syna v Buči FOTO: ČTK/AP/Rodrigo Abd
FOTO: ČTK/AP/Rodrigo Abd
Jakékoliv téma týkající se rasismu je dnes explozivní, takže rovnou podtrhuji – já Tuvince, Burjaty, Altajce, Čukči, Kalmyky či Čečence za nějaké „méněcenné národy“ rozhodně nepovažuji. V tom se však liším od většinového bílého Rusa žijícího v evropské části Ruska, a od bílého Rusa žijícího v mimoevropské části Ruska se v tom liším zcela zásadně. Ten na ně má názor jasný – podobný tomu, co by měl Adolf Hitler. Mimořádná krutost a bestialita Putinových vojáků na Ukrajině je možná mstou. Východoasijská etnika z nejchudších oblastí Ruska jsou celoživotní obětí ruského rasismu, rasismu od bílých. A tak se mstí jiným bílým – Ukrajincům.
Nemám sociologickým výzkumem získaná čísla o obraze Kalmyků nebo Čukčů v očích obyvatele Moskvy nebo Petrohrady. Byl jsem však v Rusku, a předtím několikrát v Sovětském svazu. A takové projevy rasismu, jaké jsem – s otevřenou hubou – pozoroval při jednání Rusů s jejich neruskými spoluobčany, se „šikmookými“ či „tmavými“, jsem do té doby nikdy a nikde neviděl. Otřelo se to i o mne samotného – popravdě si nepamatuji, v které středoasijské republice to bylo.
Díky svým genům i po krátkém pobytu na pořádném sluníčku opravdu nápadně ztmavnu. Po měsíci chytání hadů v nějaké středoasijské sovětské republice, kde žijí spíše snědší než žlutí lidé, jsem kráčel ke schůdkům letadla na nějakém přírodně vypadajícím tamním letišti, pln úzkosti, aby mi ze zavazadel nevykoukla kobra. Bílý muž v uniformě – nejspíše policista, nevěděl jsem, protože různých uniforem tam tehdy bylo vidět nejméně šest – na mě rusky zařval: „Teď ne! Teď jsou cizinci!“ „Ja tóže inostranněc,“ odpověděl jsem hrdě a zamával pasem. Nešlo o hady, tak se mi ulevilo. Uniformovaný muž, uklidněn pohledem na můj pas, že nejsem příslušníkem tamního většinového etnika, mne pustil, a o hady jsem nepřišel. Ale bylo to něco, co jsem prostě z normalizačního Československa neznal. Zato si pamatuji, že jako synonymum pro slovo „pitomec“ se tehdy v Sovětském svazu užívalo slovo „Čukča.“ Příslušník východoasijského etnika Čukčů, žijícího na Čukotce.
Kdo útočí na Ukrajinu?
Každý už viděl fotografie či videa nějakých na Ukrajině padlých ruských vojáků. Anebo příspěvky těch, co zatím nepadli, na TikToku či Telegramu, případně v běžných médiích z těchto pochybných sítí převzaté fotky. Takže jsme všichni viděli, že většina z vojáků bojujících v Putinově okupačním vojsku nejsou kaukazoidi, případně indoevropané. Jde o východoasijskou větev lidstva, ne o indoevropskou. Na Ukrajině bojují – a válečné zločiny páchají – především Tuvinci, Burjati, Altajci, Kalmykové a další menšinové zauralské národy. Příslušníci etnik žijících v odlehlých a nejchudších oblastech Ruské federace. V oblastech jako Tuva, kde je běžně rozšířeným a vlivným náboženstvím šamanismus a kde je zvykem si nechat nové auto vykouřit smotky hořících jehličnatých větviček šamanem proti zlým duchům. V Tuvě se produkuje většina hašiše spotřebovaná v Rusku. Přitom i v „nehašišových“ částech Ruské federace má pobyt ve vězení za sebou každý čtvrtý dospělý muž. Takže jsem rád, že nevím, jak tato čísla vypadají pro Tuvu. Vyrábět a prodávat hašiš se v Rusku totiž nesmí, ale v Tuvě je to vcelku běžný způsob obživy. Řada z vojáků vraždících na Ukrajině vystudovala vysokou školu brutality v ruských kriminálech.
„Kdo vám dovolil si tak dobře žít?“
Aktuálně.cz přineslo nesmírně výmluvnou fotografii, která mou úvahu dobře, ale děsivě ilustruje. Na jednom z plakátů, zanechaných okupanty – ruskou armádou – ve vyrabovaném ukrajinském domě byl ruským vojákem napsaný nápis „Kdo vám dovolil si tak dobře žít?“ A to je odpověď na velkou část otázek kolem děsivé, od balkánských válek v Evropě nevídané bestiality ruských vojáků nejprve v Buči, a pak v řadě dalších měst, kde Putinovi vojáci znásilňovali, mučili a vraždili civilisty včetně dětí.
Burjati, Čukčové ani Tuvané si tak jako Ukrajinci na Ukrajině skutečně doma nežijí. Mají v tom tradici, za socialismu vydaná kniha „Tam, kde teče Sukpai“ je autobiografií prvního gramotného příslušníka sibiřského etnika Udehe. Šlo o lovecko-sběračskou společnost, žili v jurtách ze stromové kůry, a nejvyšší spirituální autoritou (podobně jako u amerických Inuitů, „Eskymáků“) byl medvěd. Když ho ulovili, pečlivě se mu omluvili, jeho hlavu nabodli na kůl, aby měl hezký výhled, a ozdobili ji, aby se na ně medvěd nezlobil, že ho zabili. Autor knihy popisuje, jak byl v mládí členem skupiny, která medvěda ulovila – a vzpomíná, jak mu vlezl do brlohu. I v té knize, psané po letech od zážitku, je patrný obdiv, jak to tam měl medvěd hezky zařízené. Například – to překvapilo mladého muže nejvíc, to v jurtách neměli – natahal si dovnitř na spaní hromadu sena a listí, aby ležel na měkkém. To Udehejce nenapadlo.
Ano – i Udehejcům přinesl Sovětský svaz a později Rusko nějaký pokrok, takže už mají byty zařízené minimálně stejně dobře jako medvěd. Mají matraci. Ale o mnoho víc ne. Navíc jsou od nejútlejšího dětství pod palbou neuvěřitelné ruské arogance k – z ruského hlediska – „druhořadým“ národům. Nesmírná arogance Rusů, kterých před válkou žilo v Praze 6, kde bydlím, deset procent, je k vidění i na Vítězném náměstí. Ale pokud je zde Voloďa či Serjoža déle jak půl roku, většinou si všimne, že s takovým chováním v Praze narazí. V chudých oblastech Ruské federace, kde – byť jsou minoritou – většinu elit tvoří etničtí bílí Rusové, se svou arogancí nenarazí. A bez ohledu na naprostou neomluvitelnost zločinů těch lidí navlečených do ruských uniforem si musíme přiznat, že oni sami byli celoživotně terčem etnické diskriminace a ponižování. Od bílých Rusů.
Nyní přicházejí do evropských bytů bílých a bezbranných lidí, kde je toho opravdu víc než matrace, třeba i elektřina a splachovací záchod. A přicházejí tam v roli, že jim báťuška Putin dal zbraně a řekl „můžete“. A tak si tu svou závist za vykachlíkovanou koupelnu či televizi s plochým monitorem vybijí a těm bílým se konečně pomstí. Konečně bílým vrátí to celoživotní opovržení a ponižování, kterému je neruský občan Ruska od bílých Rusů vystaven zcela běžně. A tak se dějí hrůzy jako v Buči.
Hlavní viník je Putin!
Podtrhuji – tento text pachatele zločinů na okupované Ukrajině nijak nezbavuje viny. Měl by je postihnout stejný osud jako dozorce v Dachau, když jej osvobodila americká armáda. Ale nikdo, celý svět nesmí zapomenout, že hlavním viníkem těch hrůz nejsou řadoví vrazi, ale hlavní vrah – Vladimir Putin. Putin poslal ty sotva jednu dvě generace gramotné lidi se zbraněmi do cizí země. Putin jim naznačil, že můžou. A koneckonců – Putin je viníkem i toho, že Burjati či Tuvané žijí v obrovské bídě jako lidé druhé kategorie, podřízené bílým Rusům. Proto bych za nejlepší možné zakončení Putinova útoku na Ukrajinu považoval, kdyby si Putina Rusové sami pověsili.
