V centru Černihivu na severu Ukrajiny skoro dva dny nebyl vzdušný poplach. Je to neobvyklé, protože město se nachází u hranic Ukrajiny s Bělorusí, což znamená na dosah nepřátelského ruského dělostřelectva. Ani tady lidé při houkání sirén už nespěchají do krytů, pocit ohrožení se stal všedností. Zdá se, že si Ukrajinci na válku zvykli. Je ale vůbec možné, aby si člověk zvykl na válku?

Sirény vzdušného poplachu jsem poprvé slyšel přesně onoho letošního rána 24. února, první den začátku masivní ruské agrese vůči Ukrajině, která ovšem ve skutečnosti trvá již osm let. Stál jsem na ukrajinské hranici, ale mířil jsem opačným směrem než stovky tisíc mých spoluobčanů. Jel jsem domů, do Lvova. Putinův projev, který zazněl o dva dny dříve, totiž nenechával na pochybách ani největší optimisty. Válka přicházela a mě zastihla přesně v okamžiku, kdy mi pohraničník vtiskl do pasu ukrajinské razítko. Byl jsem doma a ve vzduchu se rozezněly sirény vzdušného poplachu.

V průběhu následujících týdnů se tento zvuk stal pro všechny něčím všedním. Rusové rychle postupovali, takřka se jim podařilo obklíčit města na severu a zcela okupovat Cherson na jihu. Ruská armáda se rychle blížila ke Kyjevu a zdálo se, že osud Ukrajiny visí na vlásku. Na vojenských komisariá­tech ve všech ukrajinských městech se tvořily fronty. Pocit existenční hrozby slábl společně s tím, jak Ozbrojené síly Ukrajiny vy­tlačovaly okupanty. Nakonec jsme si uvědomili, že to zvládneme. Za obrovskou cenu tisíců životů, za cenu zdevastované země a měst, která Rusové srovnali a srovnají se zemí. Musíme to zvládnout. Toto je cena ukrajinské svobody a jinou možnost než obranu prostě nemáme.

Stopy okupantů a příběhy hrdinů

Ústup ruské armády vyvolával pocit částečného uklidnění, ale rovněž ukazoval, jak se Rusové na okupovaných územích chovali. Zatímco stoupenci ruské agrese na sociálních sítích zejména v evropském prostoru zpochybňovali, nebo přímo popírali ruské válečné zločiny, měl jsem možnost osobně navštívit místa, kde Rusové řádili. Viděl jsem masové hroby v Buči a vyslechl jsem svědectví rodiny, ve které Rusové jednu ženu opakovaně znásilňovali, protože prostě mohli. Viděl jsem na vlastní oči ostřelování na jihu Ukrajiny…