KOMENTÁŘ / Válka na Ukrajině a boje v Gaze jsou sice od sebe geograficky a kulturně vzdáleny, ale mají jeden společný determinující rys. Oba agresoři – Hamás i putinovské Rusko – jsou ovládáni shodným paradigmatem, v němž je pro ně válečná agrese vzhledem k jejich mentálnímu nastavení inherentním módem existence. Pro oba je rovněž obětování lidských životů, včetně životů vlastních lidí, důležitou součástí politické a vojenské strategie. Velký stoupenec ruského imperialismu Puškin jednou prohlásil, že přijde doba, kdy ruský život bude za kopějku a ten cizí úplně zadarmo. 

Hamás i Rusko také dokáží cíleně a efektivně ovlivňovat mínění určitých segmentů západní společnosti. Rusko účinně operuje i s resentimenty některých vrstev postkomunistických společností střední a východní Evropy. Pro mnohé je také vzorem nekompromisního antiliberalismu a akceschopného autoritářství, někteří s různým stupněm otevřenosti přímo prezentují zájmy Moskvy. Společným znakem aktivit Hamásu i Ruska je rovněž využívání tradičního antiamerikanismu.

Teroristický Hamás je prodlouženou rukou íránského režimu, má však vlastní cíle. Právě válka na Ukrajině vzbuzuje v jeho velení obavy, že západní podpora Ukrajiny ubere prostředky pro Palestince a tím i pro financování provozu Hamásu. Je proto nezbytné znovu se spektakulárně připomenout. Děsivá akce ze sedmého října loňského roku byla racionálním konstruktem, který zároveň umožnil i sadistické vybíjení frustrací. Izrael byl brutálně přinucen adekvátně reagovat. S tím se samozřejmě počítalo, jakož i s reakcí západního progresivistického establishmentu, jenž ovládá univerzity a média a má rovněž silný, až rozhodující vliv v mnoha institucích i významných politických stranách. Po krátkém zděšeném tichu se rozvinul očekávaný scénář. Již první kalkulované oběti mezi civilním obyvatelstvem Gazy, působící jako miny pod nohama izraelských vojáků, vzbudily organizovaný nátlakový odpor. Agresivita militantní, progresivistické, antisemitské avantgardy na univerzitních kampusech a veřejných prostranstvích je účinným nástrojem podporujícím teroristické záměry Hamásu. Židovský plutokrat byl vždy symbolem utlačovatelského kapitalismu. 

Hamás, ukrývající se v podzemí škol a nemocnic, začal politicky profitovat. Čím více mrtvých a zmrzačených, tím lépe pro něj. Ani oběti však nepřicházejí zkrátka. Získávají privilegium mučedníků. Jediným nebezpečím pro Hamás je totální destrukce jeho struktur, což se však stane jen stěží, a navíc lze přejít na partyzánskou válku. Jeho velitelé mají přitom vždy možnost najít úkryty na celém Blízkém východě. Ani Írán nemůže přijít o svoji teroristickou antisemitskou oporu.

Hamás není nic jiného než válečnická a teroristická organizace, pro niž by mír a ztráta západní propalestinské finanční podpory znamenaly konec existence. Nikdy nemůže připustit vytvoření samostatného mírového, demilitarizovaného palestinského státu se standardními sociálními a ekonomickými strukturami, které by nechtěl a ani nedokázal řídit. Kontrast se sousedním Izraelem by byl zdrcující. Pro Hamás není cílem palestinský stát, ale zničení židovského státu Izrael. Přiživování válečného stavu je pro něj existenční nezbytností. Jeho stupňování má však svůj horizont, za ním zeje už jenom propast. Ta by ale mohla pohltit i Hizballáh, a dokonce i Írán.

Život v Izraeli je neustálá ekvilibristika na hraně, třeba napětí mezi zoufalstvím příbuzných unesených obětí a potřebou zničit Hamás je nesnesitelné. Židovský stát však už nikdy žádnou válku neprohraje, i kdyby jej opustili všichni spojenci, třeba i celý svět. Izraelští Židé už nikdy nezažijí holokaust. Izrael je sice světská instituce, vrcholem je však transcendentální završení, kdy shoří vše pozemské. Historie přinutila Židy vnímat apokalypticky. Na samé hraně existenčního ohrožení by asi dokázali přijmout úděl eschatologického národa konce. Mesianismus má v Izraeli dokonce i svoje politické zastoupení. Íránští ajatolláhové tomu všemu jistě velmi dobře rozumějí, islám je rovněž abrahámovské náboženství. 

Patrně nejintenzivnější pocit zadostiučinění zažívalo ve svých dějinách ruské impérium v období bipolarity studené války. Jaderný Sovětský svaz se stal vedle Spojených států planetární velmocí, jejíž nevyzpytatelnosti se bál celý svět. Hrdost Rusů, jinak věčně hluboce strádajících, na jejich velkou zem dosahovala vrcholu. Sputnik, Gagarin, velkolepé vojenské přehlídky na Rudém náměstí, to vše je naplňovalo sebeúctou. Vzbuzování strachu vždy zvedalo ruské sebevědomí. Významnou příčinou iluze sebeuspokojení byla izolace. Sovětský Rus nebyl konfrontován se západní kulturou a životní úrovní. Jeho pohled na svět byl formován státní televizí, což platí do značné míry dodnes. Avšak idealizovaný obraz úspěšné socialistické společnosti, kterou nikdo z nich vlastně vůbec neznal, si očarovaně vytvářeli i mnozí západní intelektuálové. Bolševický Sovětský svaz byl důkazem marxistického dějinného determinismu zákonitého historického vývoje. Je už jedno, že k revoluci podle učení Marxova vědeckého komunismu nedošlo v některé zemi vyspělého kapitalismu, nýbrž v agrárním Rusku s marginální dělnickou třídou. Možnost využívání etatistických nástrojů však přitahovala i některé pozitivistické ekonomické směry. Nešlo přímo o konstrukci centrálně plánovaného hospodářství, ale třeba o hybrid trhu a socialismu v modelu tržního socialismu Langeho a Lernera, který však ztroskotal na nemožnosti ekonomické kalkulace. Teorie konvergence zase viděla budoucnost ve srůstání sovětského ekonomického centralismu a liberálního západního tržního hospodářství, kdy má být vytvořen nový model industriální společnosti. Naprostou bizarností je pak teze nobelisty Samuelsona o úspěšném a ušlechtilém sovětském experimentu. 

Idealistické představy o sovětských schopnostech a potenciálu centrálního řízení však uťala Reaganova zbrojní konfrontace, která způsobila pád vnitřně zadluženého, neefektivního a zkorumpovaného Sovětského svazu. Západní intelektuálská naivita se přetransformovala do stejně naivní víry, že se nyní Rusko vydá na cestu demokracie a liberalizace. Západ Jelcinovo vládnutí všemožně podporoval. Rusko je však mentální zkamenělina, opět se vynořil tradiční obraz. Oslabení diktatury přináší chaos a anarchii. Rusko ve svých dějinách nikdy nepoznalo instituci individuální svobody, zato však dobře zná ze řetězů utržené individualistické kořistnictví. Nejhodnotnější aktivum, těžební průmysl, si rozkradla nově vzniklá telurická oligarchie, kdy vládnoucí klany, centrální i guberniální, dostaly svůj adekvátní podíl. Na své si úměrně přišla i nová byrokracie. Pro strádající a zmatené obyvatelstvo byla však anomie už neúnosná. Vše se zase ve shodě s ruskými zvyklostmi vrátilo zpět. Přišel car Putin s obnovou tvrdosti a brutality centrální moci doprovázený siloviky, to jest armádou a tajnou policií (nyní FSB), jako tradičními hegemony. Došlo i k nutnému částečnému přerozdělení zprivatizovaného majetku. Asi největším dnešním oligarchou je sám Putin, avšak syrový provoz východního kapitalismu byl zachován. 

Obnovená diktatura však nutně potřebuje i svoji vlastní ideu, která je založena na velmocenském návratu poníženého impéria, což každý frustrovaný Rus dobře chápe a přijímá. Realizaci této strategie bude napomáhat i vnitřně oslabený a nejednotný Západ. Rusové znají Západ lépe, než je tomu naopak. Přitom ale boj proti kolektivnímu, konspirujícímu nepříteli, když ruský ontologický kolektivismus a genetická paranoia diktatury jinou perspektivu neznají, se stává ironickou metaforou. 

Pro Rusko vždy Západ představoval referenční bod, s nímž se porovnávalo, vůči němuž se vymezovalo a v konfrontaci s nímž hledalo svoji identitu. Étos konfrontace se západní kulturou tvořil i podstatný rys proslulé ruské literatury devatenáctého století. Rusy vždy západní kultura ambivalentně přitahovala a zároveň je iritovalo západní, s Ruskem tak kontrastující bohatství, které sice nedokázali z institucionálních důvodů vytvářet, ale když dostali příležitost, uměli jej poživačně užívat. 

Pro povznesení sebeúcty se však vždy snažili pohrdat západní povrchností a své spasitelské nadpozemské duchovno stavěli nad nenáviděnou anglosaskou tržní mentalitu a neutrální řád osobní svobody, jejíž kreativita je ovšem zdrojem onoho bohatství. 

Pro západní tradici je ruský způsob života nepřijatelný. Rusko disponuje minimální měkkou silou, přesto se ale stává ireálně idealizovanou symbolickou oporou pro různé směry západního antikapitalismu, antiliberalismu a konzervatismu, i když ve své tradicionalistické podobě je karikaturou konzervatismu. Nespornou přitažlivost a působivost má však velká ruská literatura se svou nenapodobitelnou schopností ponořit se na dno nemocné duše. Na známém obraze Emila Filly Čtenář Dostojevského můžeme spatřit čtenářovo zhroucení ze silného zážitku, ale možná i jeho velkou úlevu, že v Rusku nemusí žít. 

Stoupenci etatismu zase Rusku závidí nekompromisnost a akceschopnost autoritářského vládnutí, které kontrastuje s demokratickou váhavostí a zdlouhavým konsenzuálním rozhodováním. Západnímu establishmentu je ale Rusko v podstatě lhostejné, vidí v něm především možnosti dovozu levných surovin a energií a odbytiště průmyslových technologií i spotřebního zboží. 

Rozpadem ruského impéria frustrovaný revizionista Putin napadl v roce 2008 Gruzii a v roce 2014 obsadil Krym. Podle očekávání alibistický Západ zareagoval pouze chabě. Putin nadále kalkuloval se západní netečností a v únoru 2022 zaútočil na Ukrajinu. Cílem „speciální vojenské operace“ bylo za několik dní obsadit agresorovi nevzdorující Kyjev. Putin, žijící v informačním vakuu diktátora bez zpětné vazby, se však osudově přepočítal, a to hned třikrát. Především v reakci „kolektivního Západu“, dále v odhodlání Ukrajinců se bránit, když odmítli ruskou imperiální tezi o Ukrajině jako Malorusku, a konečně jeho velmocenský sen narazil na zkorumpovanost a velitelskou nekompetentnost ruské armády. 

Reakce Západu jsou sice chronicky rozporné, přece jen se ale probouzí, i když pořád ne dostatečně. Těžko však čekat více od mentálně a názorově nesourodé entity. Ruská hrozba je vnímána diferencovaně. Pro někoho je Rusko daleko, někdo lituje ztráty výhodného obchodování, a někdo mu dokonce s různou mírou otevřenosti i přeje. Avšak pokrok v materiální a vojenské podpoře Ukrajiny navzdory veškerým, především politickým překážkám je evidentní. Závěr je přesto jednoznačný. Ukrajincům k rozhodujícímu posunu stále chybí dostatek zbraní a munice a zároveň licence k útokům na ruské vojenské základny, ze kterých vzlétají letadla ničící ukrajinskou infrastrukturu a civilní cíle. 

Silně postižen je spokojený život ruských oligarchů v západních metropolích. Rovněž jejich děti, stejně jako potomci významných politiků a členů strany Jednotné Rusko, už asi nebudou studovat na Oxfordu, nýbrž na Lomonosovově univerzitě v Moskvě. I zámožnější Rusové jsou nuceni vyměnit mediteránská letoviska za turecké pláže. Západní firmy a banky se pokrytecky brání opustit ruský trh, ale redukce importu se v Ruské federaci už projevuje. Technologie i přes pokračující reexportní obcházení sankcí začínají chybět a Moskvané si zvykají na nemožnost nákupu západního, v Rusku statusového zboží. 

I Němci, ačkoli někteří ve skrytu duše doufali, že Rusko rychle vyhraje, jsou okolnostmi přinuceni k odpoutání od levné plynové závislosti a dotlačeni k podpoře Ukrajiny. Zato oportunistické Rakousko se moc nepohnulo. Stále je téměř z devadesáti procent vázáno na ruský plyn, Rusko je pořád druhý nejvýznamnější zahraniční investor. Raiffeisenbank je naopak největší zahraniční bankou v Rusku a sama od sebe jej nehodlá opustit. Rakousko je i přívětivé místo pro ruské špionážní služby. Proruští Svobodní mají velkou šanci vyhrát zářijové parlamentní volby. Většina Rakušanů přitom považuje za samozřejmost, že v případě napadení by je Západ bránil, ale opačně to z hlediska své neutrality odmítají. Rakouský oportunismus již v druhé polovině minulého století popisoval doma nenáviděný Thomas Bernhard. 

Naproti tomu postoje francouzského prezidenta Macrona procházejí vývojem. Po sérii jalových telefonických rozhovorů s Putinem dnes Macron proti ruské agresi vystupuje stále důrazněji. Dokonce hovoří o vyslání francouzských vojáků. Motiv jeho proměny se ale zdá být zřejmý. Francie léta stála ve stínu Německa, které bylo jednoznačným unijním hegemonem. Svou iracionalitou však o svoje postavení přichází. Za poslední dva roky Francie zaznamenala o polovinu více přímých zahraničních investic než Německo, ve kterém se projevuje tradiční iracionální voluntarismus ignorující kauzalitu. Wir schaffen das (zvládneme to) a politicky hysterická Energiewende jsou jeho současnými příklady. Němci jsou stále zatíženi vlastní minulostí, ale přitom se nemohou zbavit svých věčných vůdcovských ambicí. Nyní touží být v samém čele pokroku a stát na vrcholu konání dobra. A to tak nekompromisně, že dokáží zničit svůj vlastní průmysl, na kterém jsou existenčně závislí. Zároveň jsou schopni přejít z krátkodobé závislosti na ruském plynu na další závislost, a to na obchodování s autoritářskou Čínou. A dále, ušlechtilí Němci se sentimentálním sebeobdivem přivítali nezvratitelný průnik principiálně antiliberální, anticivilizační islamistické kultury. 

Naskytnutou příležitost se Macron v touze po získání vůdčí kontinentální pozice snaží využít. Zdůrazňuje, že Francie je dnes jedinou jadernou silou v EU, a dokonce se začíná vymezovat i vůči Spojeným státům, a to i z důvodu růstu jejich netečnosti k Evropě ve prospěch angažování v tichomořské oblasti. Pravdou je, že vnitřními rozpory zmítané Spojené státy tomu jen nahrávají. Jeden kandidát na prezidenta zpochybňuje členství USA v NATO, druhý se stává rukojmím levicového křídla své strany. Je skoro děsivé, že současné Spojené státy dokáží vygenerovat jen kandidáty, kteří jsou každý svým způsobem mentálně nekompetentní pro roli vůdčí osobnosti západního světa. Bidenovo odstoupení problém neřeší. Američané ponižují svůj idealismus pokleslými dealy: vy nebudete bránit v zasahování proti nelegálním imigrantům, my vám zase dovolíme podporovat Ukrajinu. 

Ani sám Macron však doma není prorokem. Vypsal předčasné parlamentní volby, aby eliminoval vliv Národního sdružení Marine Le Penové. Podařilo se mu to dokonale, když nejsilnější frakcí vítězné levice se stala radikální Nepoddajná Francie antikapitalistického a antisemitského Jeana-Luca Mélenchona, který v roce 2014 uvítal ruskou anexi Krymu. Při oslavě vítězství na pařížském náměstí Republiky mezi francouzskými vlajkami vlála i ta palestinská. Francouzští Židé uvažují o opuštění své vlasti. Ať dopadnou povolební jednání jakkoliv, bude sílit ekonomický nacionalismus a protekcionismus, včetně požadavků na socialistické výdaje a brutální zdanění bohatých. Ti budou chtít také odejít, přičemž investoři už nebudou přicházet, a to ani ti němečtí, kteří ještě donedávna uvažovali o přesunutí svých aktivit do Francie. Velmi špatné zprávy pro předluženou Francii. Pro Ukrajinu to bude přinejmenším znamenat, že bude už zase příliš daleko. Na její podporu toho moc nezbude. Macron měl ambice stát se jednookým králem, to se mu už asi nepodaří. 

Rusové umějí západní rozpory velmi dobře využívat a své přívržence dokáží stimulovat i finančně. Účinně působí dezinformační kampaně ve východních zemích Unie, kde jsou lživé konstrukce mnohými frustrovanými lidmi ochotně přijímány. Ti těžko vstřebávají rozpad socialistického rovnostářského systému, jehož důsledkem je sociálně-ekonomická diferenciace. 

Přes nesporné úspěchy ruského hybridního nátlaku na hodnotově rozkolísaný Západ se však samo Rusko nezadržitelně chytá do vlastní pasti. Z očekávané třídenní operace se nakonec stala vleklá válka s obrovskými lidskými a materiálními ztrátami. Rusové dnes stojí před realitou, že s Ukrajinci netvoří jeden národ a že pro ony „Malorusy“ budou už navždy brutálními agresory zabíjejícími civilní obyvatelstvo. 

Putinovo optimistické napadení Ukrajiny odkrylo, jak už to v dějinách Ruskem vedených válek bývá, skutečný stav ruské společnosti. Systémová korupce, technologická zaostalost, strnulost, nekompetentnost. Zase se projevila absolutní militarizace ruského autokratismu. Bez jakýchkoliv sociálních a ekonomických ohledů Rusko přepnulo na válečnou ekonomiku, které se musí všechno bezpodmínečně podřídit. Podíl válečných nákladů dnes už činí 7 % HDP. A opět se vynořila strategie masového nasazení živé síly. Voják je pouze dehumanizovaný komponent válečného potenciálu. Je to jen lidský spotřební vojenský materiál, který je potřeba, tak jako munici, kontinuálně doplňovat, přičemž jeho kvalita z důvodu nedostatečného mentálního i profesního výcviku neustále klesá. Obnova má navíc demografické limity. Rusko bude stále intenzivněji postrádat vysoce sofistikovanou výzbroj, přitom pořád vězí v paradigmatu 19. století, kdy kořistnická územní expanze je rozhodujícím zdrojem rozvoje a moc státu se posuzuje rozlohou ovládaného teritoria. Avšak anektovaná, morálně i materiálně zdevastovaná zem není benefitem, nýbrž zátěží. Archaická válečná ekonomika systémovým ničením vytvořeného produktu a likvidací lidského kapitálu, jako nejprogresivnějšího výrobního faktoru, požírá kapitálovou podstatu země. Rusko dočasně přežívá daňovou represí a růstem státního dluhu, který nikdy nemůže být splacen. Rusko dramaticky ztrácí příjmy z exportu energetických surovin, tedy jediného relevantního zdroje financování. Státní exportér ruského plynu Gazprom je na kolenou, čínští přátelé jej drží pod krkem a vydírají. Přírodní exploatace už selhává, je to strategie minulých staletí. Rusko, fašisticky strukturované, polyká samo sebe. Je to růst sebedestrukcí. 

Předpokládejme, že ve válce nastane skutečně patová situace, která si už vyžádá nějaké příměří, jež bude Putin doma celkem bez obtíží prezentovat jako vítězství, a vyčerpaný lid to s úlevou i zadostiučiněním přijme, nic jiného mu nezbude. Vítězství je naprosto nezbytné, protože jakákoliv porážka by znamenala ztrátu legitimity putinovské diktatury. A kdyby se to někomu náhodou nezdálo, bude dehonestován a perzekvován. Oslavy, přehlídky, adorace padlých hrdinů, kdy bolest matek, manželek a dcer má být kompenzována novou pračkou.

Příměří je však dočasné, protože cílem dekadentního Západu je zničit spasitelskou naději světa. Rusko tedy musí svoji cestu k vítězství dovršit. Transformace válečné ekonomiky na standardní a přeměna válečného módu na mírový bez pádu režimu, jehož podstatou je anexe, nejsou možné. A to jak z ideologických, tak i ekonomických důvodů. 

Strádající a mobilizující Rusko se bude stále více oddělovat od Okcidentu, čímž ztratí civilizační kontakt. Peking má svoje problémy, avšak Moskvu si podmaní. Dodávky čínského vojensky použitelného materiálu drží Rusko nad vodou. Si Ťin-pching ale může válku jedním telefonátem ukončit. To teď nepřichází v úvahu, ale podpora Putina může být pro Siho stále větší přítěží. Obchodní konfrontace mezi Čínou a Spojenými státy se bude nadále vyhrocovat. Číňané mají předimenzované výrobní kapacity, musejí bezpodmínečně exportovat. Také je nutné konsolidovat vztahy se zahraničními investory. Při obchodním konfliktu s USA bude pro čínské komunisty normalizace těchto vztahů, v tomto případě s těžko nahraditelnou Evropou, nezbytná. A stoupající napětí mezi stále více izolacionistickými Spojenými státy a Evropou, které slábnoucí starý kontinent existenčně ohrožuje, tomu může jen nahrávat. Obětovat jednoho diktátora (který se navíc paktuje s Indií), když Čína Rusko stejně ovládne, by pak bylo pro Peking logickým řešením. Záměry oportunistického čínského přítele, k němuž je Putin tak devótní, rozhodují o budoucnosti Ruska. Osud Rusů spočívá v čínských rukou.

Vyšlo v září 2024 v tištěném čísle časopisu Kontexty 4/2024.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.