Válka Ruska proti Ukrajině, Putin a jeho Rusové. Kdo za to může?

Oslava Dne vítězství v tzv. Velké vlastenecké válce v ruském Volgogradě (9. 5. 2015) (Natalia Semenova / se souhlasem)

Oslava Dne vítězství v tzv. Velké vlastenecké válce v ruském Volgogradě (9. 5. 2015) | FOTO: Natalia Semenova / se souhlasem

Válka Ruska proti Ukrajině trvá již čtvrtý týden a její konec se zdá být v nedohlednu. Počet obětí se dávno počítá na tisíce a v několika městech obléhaných ruskou armádou lidé umírají hlady. Západní svět jasně a jednoznačně odsoudil Putinův režim, který je zodpovědný za tuto krutou válku. Jenže otázka viny a odpovědnosti je mnohem složitější.

„Rusko je víc než pouze kritika jeho politického vedení: je to bohatý kulturní národ, země Dmitrije Šostakoviče, Anny Netrebkové a Lva Tolstého. Umění dokáže reflektovat naši dobu a dát jí hlas. Vytváří výměnu a porozumění. Můžeme v něm vytvářet prostory pro rozmanitost, setkávání a smiřování.“ Tato slova napsala na svém facebookovém účtu německá ministryně zahraničí Annalena Baerbocková v polovině ledna 2022 při své návštěvě Moskvy.

Ukrajinský historik Volodymyr Vjatrovyč slouží v domobraně a brání Kyjev proti Rusům (Volodymyr Vjatrovyč / se svolením autora)

Ruská invaze na Ukrajinu přišla jen měsíc po tomto sdělení německé političky. Annalena Baerbocková nebyla jediná, kdo se na Západě opakovaně pletl v odhadech. Snaha vidět v Rusku velký kulturní národ Dostojevského a Puškina je v evropské tradici zakořeněná už dávno a má své důvody.

Evropští intelektuálové se setkávali především se zástupci ruské emigrace. Dříve tento osud potkával především uprchlíky před bolševismem, například ruskou aristokracii, v novějších časech pak disidenty a politickou opozici.

Tyto kontakty nepochybně vytvářely obraz kulturního Ruska, národa utlačovaného buď totalitním sovětským režimem, nebo současnou ruskou diktaturou v čele s Putinem. Kromě toho ruská kultura sama o sobě hrála důležitou „diplomatickou“ úlohu.

Ještě v dobách Sovětského svazu byla využívána jako nástroj kulturní diplomacie. Na Západě se s obdivem četla díla klasické ruské literatury, chodilo se na ruský balet a vynikající hudbu ruských skladatelů. Kultura vzbuzovala nadšení a sympatie, snahu pochopit údajně „tajuplnou ruskou duši“. Tato snaha před dvěma měsíci přiměla i Annalenu Baerbockovou k tomu, aby přehlížela řinčení ruských zbraní na ukrajinských hranicích. Když na její příspěvek reagoval ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba slovy, že na ukrajinských hranicích dnes nestojí baletky, ale ozbrojení vojáci, kteří budou vraždit, nesetkal se s pochopením. Měl však naprostou pravdu.

Kolik Rusů podporuje Putina?

Iluze o „opravdovém Rusku“, které vypadá jako obývák rodiny Turbinových z románu Michaila Bulgakova, a o Rusech, kteří jsou zranitelní a současně vznešení jako postavy románu Lva Tolstého, se dnes hroutí před očima. Rusko vede další agresivní válku proti Ukrajině, která se v posledních dnech projevuje barbarským terorismem a hromadným vražděním civilistů. Ano, v čele této agrese stojí Vladimir Putin, ale neprovádí ji vlastníma rukama. Stojí za ním miliony skutečných Rusů.

Také v Izraeli probíhají masové protesty proti ruské agresi na Ukrajině (Tel Aviv, 5. 3. 2022) (ČTK/AP/Ariel Schalit)

Pokud je vůbec možné se opírat o jakýkoliv sociologický průzkum v dnešním Rusku, můžeme konstatovat, že Levada centr v posledních týdnech zaznamenal podporu politiky prezidenta na úrovni 71 %. Podle analytiků samotného centra tato podpora bude pouze růst. Není na tom nic zvláštního – vojenské operace se vždy setkávaly s porozuměním a podporou ruské společnosti. Obdobný růst popularity ruského prezidenta Putina byl zaznamenán v době okupace Krymu v roce 2014. Oficiální průzkumy veřejného mínění ukazují dokonce ještě větší čísla.

Logicky je správné se podívat také na údaje, které nabízí opoziční aktivisté. Skupina v čele s Alexejem Miňajlem zorganizovala průzkum, který sice kvůli metodologii a relativně malému počtu respondentů není reprezentativní, přesto však nabízí zajímavá čísla. Podle tohoto průzkumu podporuje invazi na Ukrajinu 59 % Rusů a 22 % s ní nesouhlasí. Stejně jako v případě oficiálních průzkumů lze samozřejmě předpokládat jisté přikrašlování dat, jen s opačným úmyslem. Pravda podle všeho leží někde uprostřed. Lze tedy tvrdit, že ruskou agresi na Ukrajině podporují minimálně dvě třetiny Rusů.

Bývalý ředitel portálu Jandex Lev Heršenzon zdůrazňuje, že většina Rusů se stala obětí propagandy a ani si neuvědomuje, co se na Ukrajině doopravdy děje. To je v jistém smyslu pravda. V ukrajinských médiích a na sociálních sítích se to jen hemží případy, kdy Ukrajinci volali nebo psali svým známým a příbuzným do Ruska a ti jim buď nevěřili ty hrůzy, o kterých vyprávěli, anebo jednoduše vyslovovali jasnou podporu ruskému vedení. Tato válka se tak děje i na pozadí silných rodinných dramat.

Otázkou ale zůstává, zda oklamání propagandou může sloužit jako důvod k ospravedlnění podpory války. Nežijeme přece v roce 1943, kdy byla v Sovětském svazu jediným zdrojem informací tištěná Pravda. V dnešní době, i když vezmeme v potaz všechna omezení svobody projevu a sociálních sítí, se i v Rusku může člověk dopátrat pravdivých informací. Jiná věc je, že nemusí chtít poznat pravdu. Postoj „byl jsem oklamán propagandou“ je pouze pohodlný alibismus a snaha zbavit se odpovědnosti.

Právník Ilja Antonov pochází z ukrajinského Donbasu, ale nový domov našel před lety v Praze (Ilja Antonov (se svolením autora))

Svéráz západního soucitu

Nelze samozřejmě ignorovat snahy stovek, ba dokonce tisíců Rusů demonstrovat proti válce ani drsné zákroky ozbrojenců proti těmto demonstrantům. Stejně jako ojedinělá gesta ve stylu televizní redaktorky Ovsjannikovové. Je ovšem třeba si uvědomit skutečný rozsah těchto protestů. Podle posledních sčítání žije v Rusku přes 140 milionů lidí, v samotné Moskvě kolem 12 milionů občanů.

Pokud v ruské metropoli proti válce vyjde do ulic několik tisíc, nebo dokonce desítek tisíc statečných lidí, je to pouhá kapka v moři těch, kdo podporují Putinův režim nebo mlčky přihlížejí obludným zločinům, které se aktuálně páchají i jejich jménem.

Ruské protesty vyvolávají jistou vlnu soucitu a podpory mezi západními intelektuály. Často se dokonce objevuje rovnítko mezi trpícími Ukrajinci a Rusy. Z morálního hlediska je ovšem takový postoj navýsost pochybný. Přestože Rusové musí během demonstrací čelit tvrdým zákrokům, jen těžko to můžeme srovnávat s tisíci zabitými, s rozbombardovanými domy a milionovou uprchlickou vlnou. Ani týdny ve vězení se nedají srovnávat s terorem, který ruská armáda provádí v Mariupolu, kde lidé již druhý týden umírají hladem. Žádné sankce a omezení se nevyrovnají zabíjení žen a dětí prchajících z městečka Irpiň u Kyjeva, které ruská armáda srovnala se zemí.

Na sociálních sítích, které ještě nedávno v Rusku fungovaly, se samozřejmě objevovaly jednotlivé příspěvky ruského soucitu vůči Ukrajincům. Mnohem častěji si však Rusové stěžovali na sankce, uzavření restaurací McDonaldʼs a rušení dovolených v Evropě. Otázka soucitu je ve skutečnosti právě onou klíčovou rovinou ve vztahu Ruska a Ukrajiny.

Prezidenti Erdoğan a Putin (Presidential Executive Office / Kremlin.ru / Public Domain)

Výše uvedený opoziční průzkum veřejného mínění uvádí zajímavou tendenci: mezi těmi Rusy, kteří podporují „vojenskou operaci“ na Ukrajině, až třetina „soucítí s Ukrajinci“. Těmi „opravdovými“ Ukrajinci, kteří podle ruského mínění musí být „osvobozeni“. Tento rozměr rusko-ukrajinských vztahů je stěžejní.

Edward Said ve své klasické studii o kolonialismu nazvané Kultura a imperialismus kdysi napsal, že šíření impéria se zakládá na přesvědčení, že kolonizovaná komunita doopravdy musí, ba dokonce chce být dobyta. Toto je klíč k pochopení dnešní situace a jejího vnímání ze strany Ruska. Ukrajina byla totiž v ruském povědomí vždy kolonií a Ukrajinci pouze jakousi odnoží velkoruského národa.

Příběh koloniálního impéria

V časech Ruského impéria bylo „Malorusko“ pouhou gubernií. V době Sovětského svazu představovala Ukrajina jednu z mnoha sovětských republik podřízených Moskvě. Tento ruský imperiální sentiment nevyprchal ani po pádu Sovětského svazu. Když Putin tvrdí, že „rozpad Sovětského svazu byl ve skutečnosti rozpadem historického Ruska“, není pochyb, že naprostá většina Rusů s ním souhlasí. Ukrajina se přece musí vrátit do náruče impéria. Ba co víc, většina Rusů věří, že Ukrajina se chce vrátit. Nehledě na to, co si myslí samotní Ukrajinci. To pro většinu Rusů totiž není podstatné.

Tento koloniální příběh se odrazil i v ruské kultuře. Militantní rétorika politických talk-show v ruské státní televizi je totiž jen primitivní a vulgární špičkou ledovce imperiálního příběhu utvářeného ruskou kulturou. Pozornému čtenáři při čtení spisovatelů typu Dostojevského nebo Bulgakova jistě neunikne imperialistický étos, který kolonizaci buď podporuje, nebo různým způsobem ospravedlňuje. Stručně řečeno, ruská válka proti Ukrajině je logickým pokračováním vývoje koloniálního rozměru ruské kultury, společnosti a politiky.

V této válce stojí na straně Vladimira Putina naprostá většina Rusů – a také ruská kultura. Ta totiž není nějakým odtrženým fenoménem, naopak. Kultura je něco, co formuje systém hodnot v konkrétní společnosti. Také skvělá díla Dostojevského, Tolstého, Bulgakova a dalších ruských spisovatelů v posledku pomáhala utvářet společnost, která je ochotná zabíjet pro mytickou vizi mohutného Ruska.

(Wikipedia)

Nebylo by pochopitelně správné používat plošně princip kolektivní viny. Samozřejmě existuje hrstka Rusů, kteří situaci chápou, snaží se reagovat a nějakým způsobem konat. Takoví Rusové určitě nebudou protestovat proti sankcím ani jakýmkoliv omezením spolupráce se Západem, protože si uvědomují, jak zrůdný systém dnes funguje v jejich zemi.

Jediná možnost, jak zastavit teroristické běsnění Putinova Ruska na Ukrajině, je maximální omezení jakýchkoliv kontaktů ze strany civilizovaného světa, aby to v nějaké míře pocítil každý Rus. Snahy ospravedlnit „řadového“ či „obyčejného“ Rusa totiž jen povedou k dalším válkám, jak se to opakuje již po generace. Až každý Rus pochopí skutečnost, že Rusko, které hledá „nacisty“ na Ukrajině, se samo velice podobá státu s nacistickým režimem, teprve tehdy se bude možné posunout k opravdovým změnám. Pouze komplexní sebereflexe může v Rusku zastavit spirálu nekonečného imperialistického příběhu.

Rusko není Pierre Bezuchov, ale Vladimir Putin

Osud Ruska je samozřejmě především v rukou samotných Rusů, budoucnost ale nenabízí příliš dobré vyhlídky. Dá se předpokládat, že pocit křivdy kvůli sankcím bude jen narůstat, Západ bude vnímán jako nepřítel, logo „Z“ bude ještě populárnější, a to opět probudí tradiční ruský mesianismus.

(Týdeník FORUM)

Na Západě by si ale už lidé měli jednou uvědomit, že sen o lepším, „opravdovém“ a humanistickém Rusku, které je jen aktuálně v poutech krvežíznivého diktátora, představuje pouhou, byť neustále se vracející fikci. Tisíce Rusů v těchto okamžicích doslova vraždí nevinné občany cizího státu a miliony Rusů je v tom podporují.

Opravdové Rusko je impérium, které chce krev, válku a dobývání. Projevy humanismu a vysoké kultury jsou spíše deviací na pozadí totalitní mašinérie. Rusko prostě není Pierre Bezuchov. Rusko je Vladimir Putin.

Mgr. Radomyr Mokryk, Ph.D., je ukrajinský slavista a kulturolog působící v České republice. Přednáší v Ústavu východoevropských studií FF UK, kde se věnuje především ukrajinským intelektuálním a kulturním dějinám 19. a 20. století.

Aktuálně se autor nachází v západoukrajinském Lvově, kde slouží v domobraně připravené hájit město před ruskou válečnou agresí.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články