Ozbrojené síly Ukrajiny se ve svém odporu vůči ruské agresi neobejdou bez západní podpory. FOTO: Ukrajinská armáda/Velení ozbrojených sil Jih (se souhlasem)
FOTO: Ukrajinská armáda/Velení ozbrojených sil Jih (se souhlasem)
KOMENTÁŘ / Náčelník Generálního štábu AČR bije na poplach kvůli tomu, co označuje za „brutální“ západní komfort, jehož se lidé nejsou ochotni vzdát. Bylo by podle něj pro Česko sebevražedné podlehnout „únavě“ z konfliktu na Ukrajině a nechat Kyjev padnout.
Generálporučík Karel Řehka prohlásil, že nejhorším nepřítelem pro nás není Rusko, ale my sami. Tvrdí, že Západ má ve „všech“ ukazatelích nad Ruskem navrch, chybí údajně pouze vůle se mu účinně postavit.
V tomto bodě však s Řehkou zřetelně nesouhlasí šéf české zbrojařské lobby Jiří Hynek. Ten totiž tvrdí, že prý Západ rozhodně nedokáže soupeřit s Ruskem, pokud jde o objem vyrobené dělostřelecké munice – což je ale hlavní komodita až dosud rozhodující o průběhu války na Ukrajině.
Jinak řečeno, podle Řehky chybí vůle, podle Hynka výrobní kapacity, dostupné úvěry a suroviny k výrobě nitrocelulózy používané k získání střelného prachu.
Hynek opakuje narativ, který už je slyšet řadu měsíců třeba z prostředí německého zbrojařského průmyslu. Podle něj lze prý dnes vyrábět nitrocelulózu v zásadě jen z odpadních produktů bavlny, jejíž produkci však kontroluje nepřátelská Čína. Jako druhou možnost zmiňuje Hynek dřevo borovice jižní, „která roste 20-25 let“.
Zatímco tedy podle Řehky na to Západ „má“, Hynek vehementně tvrdí, že „nemá“ – a bude prý muset s Ruskem ve výrobě munice soupeřit „kvalitativně“.
Když však věc zjednoduším, sázka na „kvalitativní“ zbrojení může nakonec znamenat jen o něco komplikovanější cestu k porážce Západu.
Bentley proti mopedu?
Koncentrovaným výrazem všech problémů spojených s čistě kvalitativním zbrojením je protiraketová obrana. Ukažme si tedy hlavní trendy na ní.
Palestinský Hamás vyrábí většinu raket odpalovaných na Izrael z běžně komerčně dostupného materiálu. Tělo rakety pochází třeba ze zničeného vodovodního potrubí, raketový motor je naplněn směsí cukru s umělým hnojivem, hlavice obsahuje nálož komerční trhaviny s nějakou formou primitivního nárazového zapalovače. Výrobní cena se pohybuje maximálně ve stovkách dolarů.
Raketu se Izrael snaží sestřelit antiraketou Tamir systému Iron Dome v ceně půl milionu dolarů. Jde o výkřik moderní techniky, takže cena o dva řády vyšší než cíl je svým způsobem přiměřená.
Potíž ale spočívá v tom, že takto dokáže i nepřítel se stokrát menším výkonem ekonomiky účinně vyčerpávat ekonomické kapacity obránce. A nejenže ho vyčerpá ekonomicky, zvládne jej v dostatečně dlouhém konfliktu „utahat“ i kvantitou. Protože ještě dlouho poté, co zásoby antiraket Tamir dojdou (např. kvůli nedostatku klíčových komponentů), dokážou íránští proxies odpalovat na Izrael ve velkých počtech další a další levné rakety. Pokud už ne z Gazy, tedy z Libanonu.
Neexistuje způsob, jak obejít kvantitativní výhody nepřítele, který na ně programově vsadil, pokud má konflikt dostatečně úporný, vytrvalý charakter – a protistrana na kvantitu zcela rezignovala.
Proto také návrhy „čelit kvantitě kvalitou“, nejsou-li součástí promyšlené koncepce přesně vztažené ke konkrétnímu charakteru hrozby, nevedou jinam než k „sebeuzbrojení“ a potenciálně k porážce.
Představa, že máme nasadit Bentley proti mopedu, protože Bentley přece zastane práci mnoha mopedů, může být naprosto zavádějící. Počínaje skutečností, že jedno auto nikdy nedokáže být všude tam, kam dojede deset brblajících jednostopých vozítek. A konče tím, že obecně poměr cena-výkon nemusí vůbec hovořit ve prospěch drahých, technologicky náročných řešení.
To, oč se pokouší Hamás (a Hizballáh) na Blízkém východě, provádí na jiné úrovni také Rusko vůči Ukrajině, a to už druhým rokem. Levné íránské sebevražedné bezpilotní letouny Šáhid používá zejména k tomu, aby zahltil a vyčerpal ukrajinský systém protivzdušné obrany. Každá drahá supermoderní západní raketa použitá k sestřelení levného „létajícího mopedu“ se počítá, protože chybí v okamžiku, kdy na klíčové cíle letí něco mnohem horšího.
Pokud tedy Hynek tvrdí, že současnou naučenou neschopnost Západu soupeřit s Ruskem ve výrobě munice musíme překonat „přesnou“ municí, přesně kopíruje sebevražednou logiku kvalitativně pojaté protiraketové/protiletadlové obrany.
Namísto toho, abychom přiznali selhání výrobců a snažili se je napravit, budeme tedy raději riskovat vojenskou porážku?
Postindustriální kocovina
Západ celé dekády omezuje vlastní průmysl, tedy schopnost vyrábět, a stal se převážně ekonomikou služeb. To je v míru velmi výhodná strategie. Ale za války jí být nemusí, protože válka zůstane ještě dlouho střetem průmyslových kapacit.
Průmyslové státy mohou snadno navrhnout kvantitativní strategie, kterým ekonomiky služeb nedokážou dlouhodobě čelit. Ani výrobou stokrát dražších přesně naváděných dělostřeleckých granátů tam, kde nesvedou vyrobit dost „hloupých“ projektilů, ani jinými čistě kvantitativními opatřeními.
Válka byla, je a stále zůstává především peklem, ať už si jedinci posedlí technologickými průlomy o ní vysní cokoliv.
Pokud konfrontaci s Ruskem nechceme předem vzdát, protože vysoce monopolizovaný a nepružný západní zbrojařský průmysl nemá chuť překonávat překážky obnovení masové výroby munice, je načase, aby průmyslová lobby demonstrující naučenou neschopnost čelila účinné oponentuře.
Například jde o následující otázky: Kam se poděla schopnost průmyslu vyrábět použitelnou nitrocelulózu z papíru, podle postupů vyvinutých a vyzkoušených už v předminulém století (pyrocelulóza)? Není snad pravda, že důraz na prodlužování dostřelu děl logicky posouvá důraz z rychle hořících nitrocelulózových k energeticky výhodnějším nitroglycerinovým střelným prachům?
A není tomu náhodou i tak, že masová výroba dělostřelecké munice nevyhnutelně směřující k úsporám z rozsahu a postupnému snižování jednotkové ceny není ve zbrojařských kruzích dneška, namlsaných předraženými zakázkami, považována za dostatečně atraktivní podnikání?
