Václav Pláteník FOTO: archiv VP / se souhlasem
FOTO: archiv VP / se souhlasem
ROZHOVOR / Náměstek ministra zvravotnictví Vlastimila Válka (TOP 09) Václav Pláteník (KDU-ČSL) se otevřeně staví proti možnosti zavádět v České republice eutanazii, což prosazují například Starostové a nezávislí. V rozhovoru pro deník FORUM 24 svůj postoj vysvětluje. „Co začíná jako výjimečné řešení pro úzkou skupinu nevyléčitelně nemocných pacientů, postupně otevírá dveře dalším skupinám jako chronicky nemocní, lidé s psychickým onemocněním nebo děti,“ říká Pláteník.
Publikoval jste několik článků, v nichž jste se postavil proti eutanazii. Mohl byste uvést své hlavní argumenty proti legalizaci eutanazie či asistované sebevraždy?
V tomto volebním období se několikrát ze strany ANO, Pirátů a STAN otevřela debata o zavedení eutanazie u nás, proto jsem se k tomu opakovaně vyjadřoval. Myslím si, že je třeba na rizika takového kroku upozorňovat od začátku a důsledně. Za hlavní důvod bych označil riziko systémové rezignace na potřeby člověka. Eutanazie totiž místo skutečné pomoci řeší situaci „přesunutím z lůžka na máry“. Varováním by pro nás měla být zkušenost zemí, které se touto cestou už vydaly – ta bývá velmi podobná. Co začíná jako výjimečné řešení pro úzkou skupinu nevyléčitelně nemocných pacientů, postupně otevírá dveře dalším skupinám jako chronicky nemocní, lidé s psychickým onemocněním nebo děti. Velmi se také obávám zneužitelnosti nebo kulturního posunu, kdy hlavní pohnutkou k eutanazii nemusí být fyzická bolest v terminálním stadiu nějaké nemoci, ale snaha nebýt jako starý a nemocný člověk na obtíž.
Nevycházejí vaše argumenty čistě z vaší světonázorové orientace, kterou s vámi dnes většinová společnost nesdílí? Připomenu pro čtenáře, že patříte ke křesťansky orientované straně lidovců – KDU.
Jako katolík mám o argument navíc a tím je páté přikázání – nezabiješ. Já si ale nemyslím, že člověk musí chodit do kostela, aby vnímal riziko tlaku na starší a nemocné pacienty urychlit odchod, že se někdo nebude rozhodovat tak úplně svobodně, když má obavu, že bude přítěží. Jde mi o důraz na důstojnost člověka, která nesmí být podmíněna soběstačností. A to není žádná náboženská poučka, jde o lidskost, soucit a ochranu zranitelných.
Jaké argumenty proti legalizaci eutanazie platí podle vás i pro nevěřící, či dokonce ateisty?
Myslím si, že to není otázka jenom víry. Empirická data nám dostatečně jasně ukazují, že jakmile opustíme právní princip nedotknutelnosti lidského života, už zbývá prostor jen ustupovat.
Zastánci zavedení eutanazie vždy argumentují stejně. Říkají, že to bude jen krajní řešení pro úzkou skupinu nevyléčitelně nemocných osob. Že se bude týkat dospělých a svéprávných. Že budou přísná pravidla a kontroly. Tam, kde eutanazii zavedli, už vědí, že ani jedno není pravda. Vyberu několik příkladů:
V Nizozemsku evidují na devět tisíc případů ročně, čísla rostou vesměs všude. První případ eutanazie nezletilého je z Belgie 2016, evidují tam případy devítiletého nebo jedenáctiletého. V Kanadě zavedli eutanazii 2016, od 2027 má být dostupná i pro osoby s duševním onemocněním. Z Belgie známe případ eutanazie pacientky s Aspergerovým syndromem – druhem autismu. V Nizozemsku byl případ, kdy pacientku s demencí před podáním smrtící látky museli kurtovat k posteli, protože se bránila. V australském státě Viktoria zavedli eutanazii 2016 a 2025 zrušili jednu ze zákonných pojistek, že ji lékaři nesmějí pacientům aktivně nabízet. Málo diskutovaný je taky sociální rozměr, kdy je eutanazie volbou chudých lidí, kteří nemají prostředky na péči nebo zázemí rodiny. To se u nás nediskutuje, ale třeba v Kanadě je to téma.
Příznivci legalizace eutanazie kritizují konzervativní politiky, že odmítají pomoci lidem, kteří prožívají nesnesitelné utrpení a touží ukončit svůj život. Co jim na to odpovíte?
Odpovím, že člověk má umírat na rukou, a ne rukama druhých. Jakékoliv trápení na konci života nebo jen strach z něho je třeba vždycky brát nanejvýš vážně. Z průzkumů, které zkoumají postoje pro eutanazii, víme, že mezi hlavní důvody patří obava z velkých bolestí, ztráta samostatnosti nebo účelnosti života. Přitom ty nezdravotní důvody bývají často větší. A zároveň je jen velmi malé povědomí o tom, jaká podpora existuje a že závěr života neznamená automaticky agónii v samotě nemocničního oddělení. Dneska máme k dispozici účinné způsoby mírnění tělesného i duševního trápení – ať už farmakologické, psychologické, sociální, nebo spirituální. Paliativní péče má za cíl udržovat kvalitu posledních fází života. K odpovědi bych dodal, že chci s lidmi hledat důvody, proč zůstat, ne jak odejít.
Zaujal mě ve vašem textu argument, že po legalizaci eutanazie přibývá lidí, kteří ji chtějí podstoupit a nechat se tedy usmrtit pouze proto, aby už nepřekáželi. Kde bylo toto zjištěno? Je v daných státech doloženo, že k tomu opravdu dochází?
Snaha „nebýt na obtíž“ je mezi top důvody pro podporu eutanazie v průzkumech a odborné literatuře. Opakovaně používám argument nizozemského akademika Theo Boera, který působil v komisi pro dohlížení nad eutanazií v Nizozemsku a původně patřil mezi její zastánce. Jakmile připustíme, že nemocným či starým lidem bude na mysl tanout otázka, zda zvážit eutanazii, nebo zůstat a dále například vyžadovat péči rodinných příslušníků, už to je obrovský společenský posun, který nepochybně vede i k určitému tlaku. Boer to popisuje jako „stress to choose“.
Vy si neumíte představit, že by důkladný systém kontroly zabránil zneužívání eutanazie?
Jsem přesvědčený, že tvůrci zákonů v těch zemích, kde eutanazii mají, se vždy snažili o co nejlepší systém a nejdůkladnější kontroly a pojistky. V žádné zemi se to zcela nepovedlo.
Jaký je váš názor na spojení legalizace eutanazie či asistované sebevraždy do jednoho zákona s právními úpravami paliativní péče? Takový návrh se totiž objevil v českém parlamentu.
Domnívám se, že to není správné spojení věcně, odborně ani eticky. Politici, kteří to takto spojují, mívají omezenou představu o obojím. Eutanazie není v žádném případě poslední fáze paliativní péče, je to její protipól. Paliativní péče má zcela jiný cíl než eutanazie – chce udržet maximální kvalitu života až do konce.
Nejsou zkušenosti s asistovanou sebevraždou o něco méně špatné než s eutanazií, která je aktivním usmrcením člověka jinou osobou?
Určitě je třeba rozlišovat, ale rozdíl je spíše technický než etický. Samozřejmě zapojení zdravotníků do celého procesu vnáší řadu dalších rozporů. V obou případech jde o rozhodnutí aktivně ukončit život. Rizika, která jsem zmiňoval dříve, platí z velké části pro obojí.
Není to prostě tak, že všechny moderní a rozvinuté země dříve nebo později přijmou legalizaci eutanazie?
Českou republiku považuji za moderní a rozvinutou zemi a zvládli jsme to bez eutanazie. Takže si nemyslím, že to je nějaká podmínka nebo znak moderní země. Ale protože rozumím otázce, tak řeknu, že asi ano. Je to jedna z věcí, které se řeší v zemích a časech, kdy zdánlivě nejsou větší problémy. Většinou to tlačí progresivní politici, ale o pokrok tu podle mého názoru určitě nejde.
Co ale udělala vláda pro vyšší dostupnost paliativní péče? V ČR prý stále není paliativní péče tak dostupná jako v bohatších zemích.
Stále máme více práce před sebou, to říkám na rovinu a sebekriticky. Je potřeba mnohem výrazněji podporovat pečující a investovat do dostupnosti odlehčovacích služeb a domácí zdravotní i sociální péče. Vláda zvýšila příspěvek na péči a zrychlila jeho vyplácení odstraněním administrativy, ale ještě nás čeká hodně práce. I podle ukazatelů OECD je naše „péčová“ infrastruktura nedostačující a se stárnoucí populací bude tato potřeba jenom růst. Konkrétně paliativní péče má myslím dlouhodobě vysokou prioritu a je to vidět na rozvoji oboru v poslední dekádě. Za ministerstvo zdravotnictví nadstandardně podporujeme paliativní péči skrze úhrady a evropské fondy, díky čemuž se zvyšuje její dostupnost. A připravili jsme první národní strategii do roku 2035, podle které se budou řídit investice a další koncepční kroky, aby paliativní péče byla dostupná všude tam, kde je jí potřeba – doma, v nemocnicích, v hospicích, v domovech seniorů atp. – a v odpovídající kvalitě.
