KOMENTÁŘ / Dá se dnes napsat vánoční text bez toho, že myslím na Ukrajinu, Gazu a další země ve válce? A dá se dnes napsat vánoční text bez toho, že zmíním víru, tedy krev života, smysl lidské existence?

K Ukrajině a Gaze před Vánoci, před těmi našimi vysněnými „svátky pokoje“ nemohu nepřidat země, na které bohužel myslím mnohem méně, jsou mi vzdálenější. Súdán, kde probíhá krvavá občanská válka mezi frakcemi armády. Sýrii, kde zuří další občanská válka. Sahel zasažený válkou proti islamistickým povstalcům a stižený humanitární krizí. Haiti s válkou gangů, Myanmar po vojenském převratu, kde se taky rozpoutala občanská válka. Východní provincie Konga zmítané boji…

Mají na Zemi pokoj „lidé dobré vůle“? Nemají. Jako by Bůh na to neměl, jako by Bůh nezvládal to, co sám údajně slibuje. Jenže je to omyl, v Bibli nestojí „sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“, je tam „lidem dobrá vůle“, Bůh má s námi dobrou vůli, chce pro nás dobré. A dává nám dobrou svobodu. Svobodu volby mezi dobrým a zlým. To, co vidíme okolo sebe, ale taky u sebe doma, je přece projev naší vůle a našeho pojetí svobody. Výsledek podzimních voleb byl projevem naší vůle a našeho pojetí svobody.

Dále čtěte

Tady mají Ukrajinci šanci zasadit Kremlu zdrcující ránu. Cena však může být obrovská

Poté, co Ukrajinci námořními drony úspěšně zaútočili na lodě převážející sankcionovanou ruskou…

Nedobrou vůli, šířící se zlo vnímáme v posledních letech i tady v Evropě mnohem silněji, jako by začalo převládat. Jako by začalo vítězit sobectví a lhostejnost k Ukrajině, Gaze, Súdánu a dalším místům světové bolesti a zmaru. 

Nedávno napsal Jan Zahradil, zahraniční poradce Motoristů sobě, na síť X toto: „Ukrajina už je liability, ne asset. První to poznal Trump. Po včerejšku to ví i EU. Tak si nelžeme do kapsy.“ (Rozumějme tomu, že Ukrajina je už dnes jen přítěží, ne prospěchem, ne aktivem.) Natvrdo řečeno, vykašleme se na Ukrajinu, jako na ni kašle Trump. A vykašleme se na Gazu a na Haiti a Kongo, starejme se jen a jen o sebe.

Lidem dobrá vůle

Do toho Vánoce. V Praze na Staroměstském náměstí už zase stojí stánky a trdelník (korunová hodnota) koupíte za dvě stě, haleluja. Žijeme v absurditě, nadurdění, nespokojení, věčně zklamaní, bojující. Za poslední dva týdny jsem zažil dva ostré konflikty v metru a tramvaji. Vánoce jako svátky nepokoje, vyhřezlého sobectví, lhostejnosti k druhým.

Dále čtěte

Co je teď úkolem demokratů? Vyhrát příští volby a ukončit éru Andreje Babiše. A začít se musí hned

VÝZVA / Petr Fiala, ačkoli nakonec nebude sestavovat vládu a nebude pokračovat jako premiér, měl velice dobrý finiš předvolební kampaně.

Do toho představa, že žiju v Gaze a čekám na humanitární pomoc, abych neumřel hlady. Že žiju v Kyjevě a často už ani neběžím do krytu, když letí ruské rakety a drony. Nebo že jsem kluk někde blízko ukrajinské ostré válečné zóny, a kdykoli jdu ven z domu, za kamarády, na nákup, riskuju, že mě zabije ruský dron pátrající speciálně po civilistech.

Kde jsou ve válce Vánoce?

Kde je tam Ježíšek v jeslích a kámoš oslík?

Všecko jsme si to posunuli, aby nám výsledek vyhovoval. Zvěst o narození Ježíše jsme si přizpůsobili tak, aby nám nepřekážela, aby pěkně podpořila naše moderní tendence. Ježíšek jako načinčané Jezulátko, Jezulátko zastrčené v kapse miliardáře Babiše jako amulet pro štěstí.

Přitom biblická realita, nebo spíš křesťanská realita je namířena úplně jinam. Ježíš se narodil mezi zvířaty ve chlívě, jinde pro rodící Marii, pro Boha přicházejícího na svět (o tom přece Bible vypráví) nebylo místo. A abychom se nemýlili, abychom si nedělali nějaké klamné iluze, dítě z chlíva (ne z těch nasvícených jesliček, kolem nichž do zblbnutí cinkají koledové jingle bells), tohle dítě končí na kříži, kam jsme ho přibili my, „lidé dobré vůle“.

Bůh pro Kongo, Myanmar, Haiti, Sahel, Sýrii, Súdán, Gazu, Ukrajinu

Když vezmete křesťanství ne jako hezký zvyk, ne jako bič na otravné progresivisty a liberální demokraty, najednou vidíte úplně jiné náboženství, úplně jiného Boha, který přišel do světa. Boha, který jde za těmi nejubožejšími, nejchudšími, nejzapomenutějšími, Boha pro Kongo, Myanmar, Haiti, Sahel, Sýrii, Súdán, Gazu, Ukrajinu. Boha, který ukazuje nesnadnou cestu a který jde za lidmi do koncentráku a do vězení a do zákopů, za lidmi v hladomoru, ve válce, za lidmi sevřenými strachem, existenciálním děsem.

Tenhle Bůh-Ježíš říká křesťanům „následujte mě“. A my se tady přece hlučně hlásíme ke křesťanské civilizaci, že. Kam ho máme následovat? Všude tam, kde je bída a strach. Nejde o to, jestli je Ukrajina „liability, ne asset“, Ježíš nehledá svůj prospěch, ale náš prospěch. Vede nás k tomu, ať svlékneme lhostejnost. Ať pomáháme pekelně, ďábelsky sužované Ukrajině, lidem v Gaze, ale taky v Praze a v českých vyloučených lokalitách. Jestli bereme vážně toho Ježíška ve chlívě a Ježíše ukřižovaného, tak nemůžeme trumpovat a okamurovat a macinkovat a babišovat a ficovat a orbánovat a… Nemůžeme hrát svoje hry, na jejichž konci jsou trosky a v nich potácející se, krvácející stíny.

Dále čtěte

Děkujeme, že jste s námi! Demokracii budeme společně bránit i letos

Vážení a milí čtenáři, nebyl to jednoduchý rok, zejména ne pro ty, kteří si přejí, abychom žili v civilizované, prozápadní…

Vánoce nejsou křesťanské bez soucitu s lidmi ve válce a bez víry, že Bůh-Ježíš nepřišel na svět zbytečně. Vánoce jsou svátky, kdy si můžeme uvědomit, že bez víry neuděláme nic, bez víry přestáváme existovat. Všecko děláme na pozadí víry. A proto je tak důležité, čemu věříme.

Nedávno zemřel filosof Antonín Kosík a písničkář Jan Burian připomněl, co mu Kosík v roce 1997 napsal do ankety na téma Čemu věříte. Ocituju jen několik vět z první části filosofovy odpovědi: „Věřím tomu, že kráčím v parném létu, je nedělní odpoledne, opuštěným městem bezcílně, jak jinak, sem a tam, tam a sem, stále vpřed. Nikoho nepotkám, dokud tomu sám neuvěřím. Nebo naopak..?“

Vánoce jsou svátky víry.