„Přišel dopis z Kremlu, Miloši,“ špitl natěšeně Ovčáček a z okna odhrnul těžký závěs. Masarykovu ložnici lánského zámku prostoupilo šetrné zimní světlo a prezident v posteli nerudně zamžoural. Ovčáček jej opatrně posadil a Zeman automaticky sáhl po krabičce na nočním stolku. Tvářil se rozmrzele, bylo teprve jedenáct dopoledne a úřadovat začíná přece až v jednu! Pyžamové dny chtěl sice trávit po svém, ale dopis od nejvyššího má absolutní prioritu.
Měsíční hlášení Kellnerovi musí holt počkat. Stříbrný podnos s obálkou se mluvčímu třásl v ruce. Tuhle svátost přímo zbožňoval, a když psal sám Vladimir Vladimirovič, pocítil vzrušení. Bleskově teď prezidentovi připálil a nalil první sklenici vodky. „Na vypálení červa,“ vtipkoval jindy Miloš a přidával historky z opileckých smrští na ruské ambasádě nebo z Vysočiny. Teď mlčel a na obálce něžně hladil ruskou orlici vlevo dole. Nápis „Кремль“ těsně pod ní ho uklidňoval a azbuka v něm vyvolávala pocit jistoty a bezpečí „Co myslíš, přijedou?“ osmělil se nedočkavě mluvčí, jen co prezident polkl a potáhl z cigarety. „Snad, Jiří, snad…,“ odklepl si na běhoun. Ovčáček sevřel dlaň a z prstů hbitě vytvořil popelníček. „Jsi geniální, Miloši, ta liberálně demokratická svoloč tu nesmí dál otravovat vzduch!“ „Nu, Jiří, už brzo budou tihle ubožáci trávit ten jejich milion chvilek leda na Sibiři…,“ uchechtl se zlověstně Zeman. „Jde o historický okamžik,“ ukázal na obálku. „A chci to otevřít před svědky. Potřebuju k tomu tebe, Vráťu Mynáře, Martina Nejedlého a Jardu Hlinovského. A teď zavolej chůvy, musím se dát na tu slávu do gala, jo?“ Už o pár minut později ho ochranka oblékala do flanelové košile a oblíbených domácích kalhot s volnější gumou v pase, které mu ušili u Matragi.
„Pánové, Vladimir Vladimirovič nám posílá vánoční dárek!“ rozhlédl se Zeman významně kolem stolu. „Náš zvací dopis uvítal, jak mi včera říkal Saša Zmejevskij z ambasády. Máme počkat na odpověď. A ta je teď tady,“ ukázal na stále ještě zalepený dopis. „Zvítězíme!“ zvedl sklenici k slavnostnímu přípitku „Мы победим, победим, победим!“ zaburácelo hned ozvěnou celým salonkem. Jako první promluvil poradce Nejedlý, byl největší… a v Kremlu byl jako doma. „Pětadvacátej únor, ten by na to byl nejlepší, Miloši, ať to má nějakou symboliku! Pár jejich divizí je tu vzduchem natošup a palivo dostanou od Lukoilu samozřejmě zadara! A jsme na Hradě doživotně!“ „Souhlasím, Martine,“ kývl prezident. Mynář vedle se ale nervózně zavrtěl. „Neblbněte, chlapi! Já mám v únoru objednanej kompars na tu moji nefunkční sjezdovku v Nový Lhotě a dotace mi tam přijedou zkontrolovat šmíráci z Bruselu. Jakmile dostanu dotaci, tak prosím, ať sem internacionálně vlítnou třeba na říjnovou revoluci, ale v únoru ne! A ty máš v únoru stejně zase rekondici, Miloši!“ „A já mám svatbu…,“ pípl mluvka. Zemanova hlava se odlepila od ramene a prezident udeřil. „S kým?“ „S…Karlem…,“zrudl úředník. „Že ses nám nepochlubil, pánbíčkáři…,“ bavili se Mynář s Nejedlým. Mladý komunista z Haló novin konvertoval k církvi nedávno a biřmoval jej sám kardinál Duka. „Jo… a můj přítel Dominik, ten to ví?“ rýpl si prezident. Žárlil. „Ví, Miloši, ale když to proběhne někde v Anglii, je to prý v cajku, radil mi Foldyna. A tady se to nikdo nedozví,“ ujišťoval mluvka šéfa. „Ježíši,“ obrátil Zeman oči v sloup a potom poručil: „Tak už dost blbostí! „Nůž, Jiří!“ „Ještě malej dotaz, Miloši, Andrej… Andrej s tím souhlasí?“ znejistěl Nejedlý. Prezident se ušklíbl. „Musí. Mařenka to zařídí!“
Putinův rukopis byl úhledný a dopis jako vždy stručný. Zeman jej podal obrovitému Nejedlému. „Přečti to ty, Martine, ty z nás máš nejkrásnější ruštinu.“ Poradce se zatetelil blahem a od prvního řádku si dal opravdu záležet. Jakmile dočetl poslední větu, v místnosti se rozhostilo ticho. Jako první se ozval zase Nejedlý. „Nepřijedou… Rozumíte tomu? Oni si klidně nepřijedou! A ani slovo k našemu zvacímu dopisu! Na co Vladimir Vladimirovič čeká, až bude těch chvilkařů milion, nebo dva? Až se tu bude místo nás rozvalovat Němcová, nebo ty imperialistický špióni Pavel nebo Fischer? Nikdy bych to o kamarádovi neřek, nikdy, ale zradil nás, ten parcha…!“ Nadávku na adresu šéfa Kremlu nedokončil. „Neber jméno Boží nadarmo!“ zarazil ho Ovčáček.
Prezident republiky se zatím choulil v křesle a nepřítomným pohledem klouzal od jednoho k druhému. Byla to rána do zad. „Chci zpátky do postele,“ zažadonil uraženě. „A nalej mi, Jiří!“ Kancléř Mynář se vzpamatoval hned jako druhý. „Neplaš, Miloši… Vladimir Vladimirovič to má sakra dobře promyšlený. Přemejšlejte všichni trochu. Vždyť má pravdu, národ na to musíme připravit. Postupně. Půlce jsme už s pomocí Vladimira Vladimiroviče vymyli mozky a ta nám kejvne na všechno. A teď je na řadě ta druhá. A jak píše Vladimir, začněme tím jejich Ježíškem. Na to přece stačí oprášit starý instrukce od Husáka. A je to! Když ti Vladimir Vladimirovič píše, Miloši, abys zrušil Štědrej den a vyhlásil jolku, tak ví, co dělá,“ naléhal kancléř na hlavu státu. „To je fakt, lidi si zvyknou úplně na všechno. A nám je to přece fuk, když jolku držíme už sedmej rok,“ vzpamatoval se poradce Nejedlý. Prezidentův mluvčí teď vycítil svoji příležitost. „Mediálně to pokryjeme v pohodě, Miloši. Samozřejmě jen skrze seriózní média, Sputnik, Parláče, Aeronet, Nova a tak, však víš. A ven s tím můžeš jít klidně hned zítra u Soukupa. A na Nový rok by tě tam mohl uvést jako Dědu Mráze…,“ režíroval Ovčáček. Prezident republiky znovu ožil. „Nu dobrá, souhlasím, ostatně proč ne. Vladimir Vladimirovič má vždycky pravdu, není to žádný idiot!“ pokýval uznale.
„A co Babiš a jolka? Šel by do toho? Bojí se lidí…,“ zapochyboval na okamžik prezidentův tajemník Hlinovský. Bolševická zkušenost, zocelená roky po boku Šloufa, jej naučila důvěřovat, ale prověřovat. „Šablatúra mi slíbil, že klekne na Moniku. Babiš bude ok,“ ujistil ho kancléř. Prezident byl v rauši. „Popojedeme, hoši!“ ukázal na plné sklenice vodky a zhluboka se napil.
„Volal Petr Kellner, Miloši,“ vklouzl takřka nepozorovaně do salonku protokolář Kruliš. „O co jde, Vláďo, jsme tu jedna rodina, tak žádné tajnosti!“ vyzval prezident dobrácky svého oblíbence. „V Číně sice Vánoce oficiálně neslaví, ale na Štědrý tě čekají na jejich ambasádě,“ tlumočil miliardářův telefonát Kruliš. Zeman si uhladil vlasy. „Opravdoví přátelé nikdy nezklamou,“ rozhlédl se samolibě kolem a všichni zakývali. „A kostým pro tebe taky mají, říkal Kellner,“ dodal rychle protokolář. Prezident povytáhl obočí.„Kostým? Zase krtečka?“ „Ne, letos jim máš zahrát Sheng Dan Lao Rena, toho jejich Vánočního starého muže, jak mu říkají. Prý něco jako jejich Santu.“ Zeman byl očividně spokojen. „Ty jsi na roztrhání, Miloši, takhle dělá skutečný státník zahraniční politiku!“ jásal nad hlavou státu poradce Nejedlý. Místností se rozlehl nadšený potlesk. „A vymyslel jsem k tomu nový bonmot, přátelé.“
„Ticho, mluví pan prezident!“ tišil hned bujaré veselí Ovčáček. „Huš, hnido!“opáčil Mynář. „Vším, čím jsem byl, byl jsem rád,“ zadeklamoval pohnutě Zeman a čekal. „Jsi génius, Miloši,“ vykřikl Ovčáček a salonek skandoval. „To napsal Neruda, ne?“ naklonil se ke kancléři důvěrně prezidentův tajemník. „Drž hubu a tleskej. Na pravdu tu není nikdo zvědavej.“ Za zády jim projel první vozík s občerstvením. „Tak co dneska máme?“ mlaskl na číšníka Zeman. „Ruský boršč, pane prezidente. A za mnou jedou uzeniny z Kostelce. Od pana premiéra.“ Ruce kolem stolu se rychle zvedly k dalšímu přípitku. „Tak šťastný a veselý, Miloši!“
