HISTORIE / Sníh té zimy roku 1937 zasypal šumavskou krajinu až k oknům tamějších chalup. Řada rodin právě usedala ke štědrovečerní večeři, když temnou oblohu prozářily světelné signály a rozezněl se hukot nízko letícího stroje. Tichou krajinou se vzápětí rozlehla ohlušující rána. Bylo přesně 17 hodin a 39 minut, když do severovýchodního svahu Huťské hory narazil ve výšce 1080 metrů letoun. Jeho posádka neměla šanci přežít.

Někdejší život na svahu šumavské Huťské hory dnes připomíná už jen pár rozpadlých zdí, křížek na louce a pomník. Po staletí se zde přitom lidé rodili, v drsných životních podmínkách pracovali i umírali. Už ve 14. století těmito místy vedla jedna z větví Zlaté stezky z Kašperských Hor do Pasova, první zmínka o vesnici pochází z roku 1720.

V roce 1921 ve Zhůří (německy Haidl) u Rejštejna stálo 18 roztroušených domů na pláních, které byly domovem pro 128 lidí. Podobně jako dalším obcím v pohraničí i této se po roce 1945 stal osudný poválečný odsun sudetských Němců.

Opuštěné pláně se pak v dobách socialismu proměnily v přísně střežené území, kam byl vstup zakázán. Do zaniklé vesnice vtrhla roku 1952 armáda a všechny domy postupně zbořila. Poničená kaple svatého Václava měla sloužit několik let k chovu prasat pro vojenskou kuchyni, vyrostla tu nová kasárna, poblíž byly nainstalovány dva sovětské radary a výkonná odposlouchávací zařízení. V osmdesátých letech zde navíc fungovala vrtulníková základna.

Ochrana před imperialistickými letadly

Jak ve své knize Zmizelá Šumava ironicky podotýká šumavský znalec a učitel Emil Kintzl: „Výhled přes údolí daleko do Německa, tedy ideální místo na ochranu socialistické vlasti před letadly imperialistů.“ Kasárna vojáci opustili až v roce 1990, chátrající budovy byly v roce 2009 zbourány.

Na Vánoce roku 1937 však ještě obyvatelé Zhůří nic netušili o osudu, který je i jejich domovy čeká. Ani o tragédii, která se měla v jejich blízkosti na Štědrý večer odehrát.

Nejen českou krajinu toho Štědrého dne zasypával sníh a halila bílá tma. Krátce před čtvrtou hodinou odpolední vzlétlo z Vídně směrem na Prahu malé dopravní letadlo s jediným cestujícím. Tím byl pražský právník a státní návladní Karel Flanderka, vracející se domů z obchodního jednání v Bukurešti.

Cesta vlakem se mu zdála příliš zdlouhavá. Přál si být co nejdříve s rodinou u svátečního stolu, a tak raději zvolil let společnosti Air France. Letadlo mělo přistát v Praze ve večerních hodinách a druhého dne pokračovat po své pravidelné lince do Paříže.

Vstříc záhubě

Zkušený kapitán František Lehký vedl letadlo k cíli navzdory stále se zhoršujícímu počasí. Zuřila chumelenice, oblohu zakrývaly husté mraky a viditelnost rychle klesala.

Když francouzský telegrafista Pierre Astruc konečně zahlédl řeku, ohlásil dispečerovi v pražské Ruzyni, že právě letí nad Vltavou. Kvůli nepříznivým povětrnostním podmínkám posádka u Říčan požádala o zaměření polohy. Navigátor jim potvrdil dosavadní kurz a nařídil sestup do výšky 700 metrů. Těsně před Prahou žádala posádka o potvrzení kurzu. A tehdy z Ruzyně přišel nečekaný příkaz – změnit směr letu o více než sto stupňů doleva, z původního severozápadního směru na jihozápad. Nad Šumavu.

Překvapená posádka si znovu nechala potvrdit změnu směru letu. Snad si pomyslela, že si výrazně nadletěli nad Prahu, a musí proto zamířit na jihozápad, snad světla Kašperských Hor ve tmě a hustém sněžení připomínala přistávací dráhu. Ve skutečnosti se však letoun nacházel zhruba 120 kilometrů vzdušnou čarou od svého cíle. Jeho cestu vzápětí nekompromisně utnul svah u Zhůří.

„Usedli jsme kolem štědrovečerního, tehdy chudého stolu, před 18. hodinou, rodiče, sestra a já,“ líčil pamětník Rudolf Kraml místním novinářům. „Uslyšeli jsme hukot letadla, a protože tenkrát přelet území byla novina, vyběhli jsme do zimní noci, zda letadlo uvidíme, jak si svítí na cestu. Náhle však hukot ustal. Otec povídá: ‚Tak se mi zdá, že pilot nedoletěl. To vypadá, jako by se zřítil…'“ Další svědci vyprávěli o dunivé ráně a hlasitém praskotu větví a kmenů stromů.

Přežilo jen šampaňské

Druhý den objevil místo tragédie teprve patnáctiletý Václav Šmídl, syn hajného z blízké osady. Naskytl se mu hrůzný výjev. „Tři těžce potlučené mrtvoly, dva silné kmeny stromů jakoby ve výši odstřihnuty, jak na ně letadlo nalétlo svými křídly, a pak asi po sto metrech teprve trup letadla a různé jeho části,“ psaly sušické noviny na Silvestra toho roku.

„A jak zvláštní při velké zkáze, lahev se šampaňským se při pádu nerozbila. Benzinové přívody uzavřeny. Snad vteřinu před smrtí pilot učinil za dost povinnosti, a proto letadlo neshořelo…“

Kašperskohorští četníci zase ve své zprávě uvedli: „K místu neštěstí seběhlo se během dne více jak tři tisícovky lidí z širokého okolí a četnictvo mohlo jen stěží ochrániti trosky letadla, aby lid lačný po součástkách jako památce zbytky letadla úplně nerozkradl.“ Trosky a mrtvé proto hlídali až do 26. prosince, kdy na místo dorazila zvláštní vyšetřovací komise z Prahy.

Václav Šmídl se už coby devadesátiletý muž Emilu Kintzlovi svěřil, že prasátko připravené na vánoční hody jim tehdy celé snědli četníci, ubytovaní v jejich hospůdce.

Nikdo nebyl potrestán

Ruzyňský radiooperátor Václav Živsa hájil nutnost změny kurzu tím, že se letoun měl nacházet už severně od Prahy, kdesi nad Mělníkem. Bylo na něj podáno trestní oznámení, vyšetřován byl i jeho asistent Schorn. U soudu ale nikdy nestanuli.

Jak ve svém textu podotýká politik Václav Vostradovský (STAN): „Událost se naší zemí přehnala jako temná a mrazivá předzvěst zla, které dolehlo na republiku o necelý rok a půl později.“ Mnichovské události, zrod druhé republiky, roztahující se německá nacistická moc a následná okupace vyšetřování případu definitivně zastavily. Tragédie malého letounu se rozplynula v mnoha dalších tragédiích, jimž český národ musel čelit.

Sám Živsa za války pravděpodobně kolaboroval s Němci a po roce 1945 utekl za hranice.

Okolnosti havárie tak zůstávají zastřeny nejistotou a otázkami bez odpovědí. Nejasnosti i rozjitřená doba se staly živnou půdou pro dohady. Karel Flanderka měl podle nich převážet z Vídně kompromitující materiály na samotného Adolfa Hitlera. Živsu a Schorna dle této teorie měli Němci podplatit, aby let svedli z trasy úmyslně. Tyto spekulace se však nikdy nepodařilo potvrdit ani vyvrátit.

Náhodné setkání

Muzeum Šumavy v Kašperských Horách dodnes uchovává kormidlo, sedadlo člena posádky, vrtulový list, úlomky palubních přístrojů i dobovou dokumentaci a fotografie.

Na svahu Huťské hory stále stojí malý kamenný pomníček, tichá a věčná připomínka tragédie, která se v těchto místech odehrála. Roku 1938 ho nechala postavit Marie Lehká, vdova po pilotu Františku Lehkém. Emil Kintzl se u něj v roce 2013 náhodou setkal s její dcerou Marií. „V lese jsme se dali do řeči a do té doby neznámá paní se mi svěřila, že kapitán letadla byl její otec a že si pamatuje, jak na tátu marně čekaly s maminkou u smaženého kapra a těšily se na dárky z Vídně, které jistě vezl…“