Vstup do koalice s Andrejem Babišem a ANO je ještě mnohem nebezpečnější, než byl po volbách v roce 2013.

Čtyři roky trvající vláda Bohuslava Sobotky ukázala, jak ANO dokáže vysát své koaliční partnery. Sociální demokraté na spolupráci s ANO doplatili přímo ukázkově. Proto také v současnosti se vstupem do vlády, byť třeba i bez Babiše samotného, váhají.

Babišovi se podařilo přesvědčit veřejnost, že končící vláda byla úspěšná a dík za to patří ANO. K tvrzení o skvělém hospodaření mu nahrávala hospodářská situace (oživení po světové hospodářské krizi), obrovský příval peněz z Evropské unie (jen za rok 2016 přes 60 miliard, což nás zachránilo od deficitu) i nízké úroky (mimo jiné v důsledku oslabování koruny Českou národní bankou). Navíc vláda úplně kašlala na investice.

Takže ačkoli Sobotkova vláda velmi utrácela, hospodaření pochopitelně nedopadalo tak tragicky, jako v nejhorších letech hospodářské krize.

Tématu se plně chopil právě Babiš, jak bylo předvídatelné, protože si již dříve hrál na dobrého hospodáře. Stejně tak se zviditelnil se svým projektem online evidence tržeb. Zřejmě především na základě tohoto projektu se jeho straně sice radikálně změnila struktura voličstva, ale Babiš se tím velmi zviditelnil. V České republice snad není téměř nikdo s voličským právem, kdo by neznal zkratku EET.

Ve skutečnosti se přitom Babišovi a „jeho“ ministrům a poslancům zejména ve druhé polovině volebního období stávalo, že byli přehlasováni. Často dokonce už na vládě, hlasy sociálních demokratů a lidovců.

Současná povolební situace však vypadá opačně. ČSSD, ODS, Piráti, TOP 09, KDU‑ČSL a STAN nemají při účasti všech 200 poslanců na jednání sněmovny šanci nic schválit bez pomoci buď ANO, nebo SPD („Okamurovců“). Naproti tomu Babišovi stačí kromě poslanců vlastní strany přesvědčit právě jen SPD a jediného dalšího poslance. Nebo může přesvědčit komunisty a osm dalších poslanců (třeba právě z SPD).

Ať tedy půjde do koalice či jiné formy spolupráce s Babišem kdokoli, převažující „hlasovací“ koalice ve sněmovně sestavovaná ad hoc k jednotlivým návrhům (dejme tomu zrušení lustrací atd.) může být úplně jiná. Obdobně někdejší premiér Jiří Paroubek (tehdy za ČSSD) bydlel ve Strakově akademii s lidovci a Unií svobody, ale spoustu věcí k nelibosti svých koaličních partnerů odhlasoval s komunisty, a kdyby sem spadli Marťani, schvaloval by zákony i s nimi. Alespoň to tvrdil.

Pro všechny parlamentní strany, snad s výjimkou zmíněných „Okamurovců“ a komunistů, je tedy oficiální spolupráce na vládě (např. přímo vstup do vládní koalice) s ANO nutně smrtícím koktejlem. Názorovou shodu s Tomiem Okamurou si již po volbách v roce 2013 pochvalovala nynější eurokomisařka Věra Jourová (ANO) a v červenci 2017 v anketě Hospodářských novin označil SPD za možného blízkého partnera také ministr a 1. místopředseda vlády Richard Brabec (ANO).