Ilustrační foto (pohřeb Romana Ratušného, který padl v červnu 2022 při bojích o město Izjum). FOTO: Wikimedia Commons / Kyivcity.gov.ua / CC BY 4.0
FOTO: Wikimedia Commons / Kyivcity.gov.ua / CC BY 4.0
„Váš muž zahynul během bojů,“ oznámila armáda mámě tří dětí ze západní Ukrajiny. Zdrcená žena začala chystat pohřeb. Koupila věnec, vařila na pohřební hostinu. Babička jim přenechala své hrobové místo. Vesnice upravila silnici, aby měl hrdina hladkou poslední cestu. Našli ho o pár dní později v kyjevské nemocnici. Byl poměrně dost naživu.
Olga je prodavačka v supermarketu a její manžel Andrij stavební dělník. Když se před devíti lety dali dohromady, měla už dítě z prvního manželství, ale klapalo jim to a dnes mají kromě nejstarší Anny další dvě děti, dcerku a syna. Žijí ve vesničce Kustin nedaleko města Rivne (Rovno) na západě Ukrajiny.
Andrij vždycky tíhnul k armádě, utrpěl však úraz, který mu bránil ve vojenské kariéře. Když začala plnohodnotná ruská invaze na Ukrajinu, kritéria už tak přísná nebyla. „Šel jsem zrovna pro chleba, když mě zastavili dva odvodoví komisaři,“ vzpomíná pro web Hromadske. V únoru byl odveden, v březnu absolvoval základní výcvik a zanedlouho už jako kulometčík bojoval po boku svého bratra Damira v Luhanské oblasti, nedaleko obce Černopivka.
Byla to strašná bitva. Ze 30 mužů na ukrajinské straně jich 28 padlo. „Pozice byla velmi obtížná. Zdálo se, že nás kacapové (hanlivé označení pro Rusy, pozn. red.) odposlouchávají, protože nás zaměřili. Dne 2. dubna na nás zaútočilo letectvo a minomety. Je škoda, že jsem bojoval méně než jeden den. Ale podařilo se mi jednoho dostat. Druhý, kulometčík, se schovával za stromem 30 metrů ode mě. Poslal jsem mu dávku, utíkal. Šel jsem za ním a bylo to. Nic dalšího si z té bitvy nepamatuju,“ popsal Andrij.
Damir byl zraněn jenom lehce, o osudu bratra ale nic netušil. Vojenský komisariát informoval Olgu, že její muž padl. Jako válečná vdova měla nárok na slevu na pořízení rakve a kříže na hrob. Zdrcená žena se třemi dětmi na krku byla zralá na psychiatrickou pomoc. Objednala nicméně pohřeb, koupila věnec a začala připravovat smuteční hostinu. Babička svolila, že mohou využít její hrobové místo, aby bylo hrdinu kam uložit. Andrij se měl stát prvním padlým vojákem v obci, a tak obyvatelé sehnali dokonce těžkou mechanizaci, aby vyrovnali cestu na hřbitov a hrdinova poslední cesta nevedla přes výmoly.
Armáda ani Olga ovšem netušily, že Andrij s kritickými zraněními hlavy přežil. Pamatuje si, že ho vojáci vyložili z BVP, sundali mu zbroj a rozstříhali oblečení. Odvezli ho do Dnipra, kde mu z hlavy vyoperovali 20centimetrový kus železa a několik menších střepin. Kvůli otoku mu lékaři odstranili část lebeční kosti a jednu centimetrovou střepinu mu v mozku museli nechat, protože v té části orgánu operovat nemohli. Přišel o kontrolu nad pravou částí těla, měl zlomenou ruku, pohmožděné plíce, ztratil polykací reflex a upadl do kómatu. Ale žil. Další ošetření mu poskytli v Kyjevě.
Pohřební přípravy na vesnici přerušil zničehonic telefonát. Olze volali z Kyjeva. Informovali ji o tom, že její manžel je naživu. Její rodina tomu nevěřila a byla rozčilená na nejvyšší míru. Příbuzní podali trestní oznámení na neznámého pachatele v domnění, že ženu kontaktovali podvodníci ve snaze vymáčknout z ní nějaké peníze. Olga ale už měla jasno. „Rozhodla jsem se jet do Kyjeva, abych zjistila, jestli tam můj Andrij opravdu je,“ popsala. Cestou jí ještě volali příbuzní, ať to vzdá, že podle armády je tělo jejího muže již na cestě. Jenže ona si nedala říct. Přijela do kyjevské nemocnice a Andrij tam skutečně ležel. Sotva zjistila, že je naživu, volali jí z policie, jestli to je, nebo není on. Trestní oznámení bylo následně staženo.
Po měsících rehabilitací se muži podařilo zase začít chodit, ač s pomocí ortézy a hole. Čeká ho ještě hodně práce a nejméně jedna operace, při které mu lékaři nahradí chybějící část lebeční kosti plastovým implantátem. Vyšlo najevo, že ho dlouho nebylo možné identifikovat, protože jeho doklady zůstaly ležet někde na překladišti v jeho rozstříhané uniformě. Až zdravotní sestra v Kyjevě měla čas na to, aby dobila Andrijův telefon, prošla jeho kontakty a zařídila mu promptní zmrtvýchvstání. Šťastná rodina se znovu shledala.
