Na České pozici, součásti Lidových novin Andreje Babiše, jsme se teď mohli dočíst velkou chválu ruských reaktorů, které bychom si u nás měli rozhodně postavit. Protože jsou nejlepší. A prý máme všechno rozhodování o dostavbě jaderných bloků „odpolitizovat“. To se určitě v Kremlu a na Hradě bude líbit. Tak jasná slova, to aby jeden pohledal.

František Hezoučký, bývalý ředitel JE Temelín, píše nejdřív o tom, že ho dnešní debata vlastně udivuje. „Nevím, o čem všem jednal Vládní výbor pro jadernou energetiku, ale výstup jednání je ryze politický – velký, zatím neuzavřený spor, jak vyřadit ze soutěže o výstavbu pátého dukovanského bloku Rusy a Číňany, údajně z bezpečnostních důvodů. Všichni opakují, že existují ‚bezpečnostní důvody‘, ale nikdo se neptá, jaké. Argumenty od některých služeb neznějí věrohodně. Jde o politická vyhlášení, nikoliv technické pravdy.“

Pak se rozepisuje o technických záležitostech. Jemu to připadá důležité, ačkoliv to je jen podmínka nutná a ne dostačující. Ruský reaktor je podle něj nejlepší reaktor, jak se tam dozvíme: „Bloky musejí mít takzvané aktivní a pasivní bezpečnostní systémy. Jediný projekt, který má čtyři aktivní i pasivní bezpečnostní systémy, z nichž každý plně pokryje kompenzaci následků havárie spojených s prasknutím primárního okruhu, je petrohradský projekt VVER1200. Ten, dnes jediný na světě, obsahuje vše, o čem jsme jako inženýři snili. Má i dvojitý kontejnment a další bezpečnostní systémy včetně originálních patentovaných systémů pasivního odvodu tepla (SPOT), který od Rusů zatím okopírovali jen Číňané.“

To, co píše dál, je v podstatě polemika s našimi tajnými službami a šéfkou jaderného dozoru Danou Drábovou: „Není tedy pravdou, že je třeba získávat znalosti za drahé peníze z Moskvy a jezdit tam kvůli schválení čehokoliv. Většinu informací pro jaderné elektrárny máme doma. To by neplatilo, pokud by byl vybrán jiný projekt. Mnozí vrcholní specialisté z praxe, kteří jaderné elektrárny stavěli a provozují, se diví, co vše je možné do éteru pustit ze státních organizací, které by si měly zachovat technickou i politickou objektivitu.“

A pak o té politice: „Proto dostavbu pátého dukovanského bloku odpolitizujme. S jadernou energetikou se nežertuje. Dříve o ní diskutovali technici s environmentalisty, dnes je to téma iracionální politické diskuse. Rusko i Čína budou na této planetě s námi nadále a hájit své zájmy jako každá jiná země. Obávám se, že Česká republika potřebuje a bude potřebovat spíš je než oni nás. Není naším zájmem, vyrábět si nepřátele. Finsko ani Maďarsko to nedělají. A pokud někdo u nás nemá Rusko rád, neměl by to balit do argumentů, které mají jeho emoce zastřít.“

To zní hezky, tak „pragmaticky“. Jenže to, že budeme stavět jadernou elektrárnu a ne jiné elektrárny, je především politické rozhodnutí. Kdyby šlo jen o energii, můžeme stavět elektrárny plynové, uvažovat o modulárních reaktorech, využití obnovitelných zdrojů je u nás daleko za Německem i Velkou Británií. Právě fanatické lpění na velkém ruském kotli je poněkud podezřelé.

V čem je problém, ukazuje třeba příběh maďarské jaderné elektrárny PAKS. Můžeme ocitovat, co o tom napsal Respekt 29. dubna 2019 v článku Jiřího Nádoby: „Novinkou v maďarském příběhu, který Zeman dříve označil za inspirativní i pro Česko, jsou čerstvě odtajněné smlouvy s Ruskem. Část jich měla být třicet let tajná, což napadl u soudu maďarský europoslanec za Zelené Benedek Jávor a začátkem roku vyhrál. Od minulého týdne část smluv visí na webové stránce Paks2.hu. ‚Znovu se potvrzuje, že jde o obchod, z kterého má prospěch jedině Rusko,‘ prohlašuje po jejich prostudování Jávor. Řada pasáží je ve veřejném dokumentu začerněna, ze zbytku textu ale například plyne, že Rusko se má nečekaně postarat také o likvidaci stávajících reaktorů a rekultivaci areálu. Ten má vydržet ještě další dekádu, pak ale sanační práce vynesou Rusům zakázku za několik miliard eur, což se dosud nevědělo. V kontraktu také chybí právní garance, že platí ruský závazek zapojit do stavby ze 40 procent maďarské dodavatele. Ve smlouvě rovněž chybí, za jakých podmínek bude Rusko dodávat náhradní díly pro novou elektrárnu. Naopak pečlivě jsou popsány sankce v případě zdržení, bude-li zaviněno maďarskou stranou. Jde o reálné riziko: Maďarsko téměř rok vyjednávalo s Evropskou komisí, zda si může v Rusku objednat elektrárnu bez soutěže a slíbit na její provoz státní podporu, zpožďují se zakázky na některé velké subdodávky a chybí razítka od maďarského jaderného dohledu.“

Existují ještě další pozoruhodnosti smlouvy, které Viktoru Orbánovi, tolik hlásajícímu národní suverenitu, zřejmě najednou z nějakého důvodu nevadí: Případné spory se mají podle smlouvy řešit podle švýcarského práva, byť maďarské zákony v případě veřejných zakázek nic takového neumožňují, smlouva neexistuje v maďarštině, ale jen v ruštině a angličtině. Podle již dříve zveřejněné smlouvy o financování, podle které si Maďarsko v Rusku na stavbu půjčuje, je úrok dojednán v pásmu čtyři až pět procent ročně, tedy výš, než za kolik si dokáže Maďarsko půjčit na finančních trzích. Splácet se musí začít v roce 2026 bez ohledu na to, jestli elektrárna poběží. No nekupte to.

Dana Drábová, jejíž výroky se autorovi nejspíš nelíbí, řekla pro Seznam Zprávy: „Tím, že si vyberete dodavatele, vybíráte za partnera i zemi jeho původu. A to skoro na sto let. To není nic jednoduchého, takhle si vybrat. Stejně jako když si koupíte auto, jste závislý na servisu toho výrobce, protože sám si všechno neopravíte… Záleží hodně na tom, jak si nastavíte smlouvu, která by měla v ideálním případě obsahovat co nejvyšší míru transferu znalostí a technologií do Česka. Což je těžké. Stačí se podívat na analogii Temelína a Dukovan. Pořád musí lidé z ČEZ nebo z Energoprojektu občas hezky běžet do Moskvy, když jde o něco v primárním okruhu…  Tam je strašně důležité, že nestačí vědět jenom to, jak to udělat, ale proč to tak je. Proč to ten Rus tenkrát takhle navrhl. Oni jsou v tom opravdu vynikající, jenže stále více se ukazuje, že podstatná část toho byla v hlavách lidí a v notýscích na náčrtcích, a dneska se to rekonstruuje velmi těžko… Podívejte se na aktuální stavbu Rosatomu v maďarském Paksu – vytvořit licenční dokumentaci podle toho, co se v Evropě nebo ve Spojených státech pokládá za standard, je pro Rusy velmi bolavá záležitost. A velmi namáhavá. Rusové navíc nemají dost lidí, kteří by byli schopní tu stavbu řídit kulturně podle západních standardů.“

Vzhledem k okolnostem bychom tedy neměli dostavbu reaktorů „odpolitizovat“, protože to stejně nejde, ale spíš ji víc zpolitizovat.

František Hezoučký ovšem hájí nejen ruské reaktory, ale i pomník maršála Koněva. Letos 12. května v Lidovkách napsal článek s titulkem „Češi by měli chápat, že Den vítězství je pro Rusy výjimečným svátkem“.

Tam praví: „Pro občany Ruské federace, ale i další národy, které v rámci Rudé armády vybojovaly vítězství nad nacistickým Německem, ještě dlouho zůstane Velká vlastenecká válka nejemotivnější vzpomínkou a Den vítězství největším, zcela výjimečným svátkem v roce. Jiné národy to sotva pochopí. Náš národ by to však pochopit měl. Němci nám, stejně jako ostatním Slovanům, Židům a dalším ‚méněcenným‘ národům, chystali stejný osud – vyhlazení nebo zotročení… Občané by si přáli politiky nejen chytré, ale i moudré a rozvážné, kteří by byli pro národ pozitivními vzory. Zatím se to však příliš nedaří. Proto teď (doufejme, že jen do dalších voleb) vede neslavná ‚pražská trojka‘. I ona by si ale mohla pro své dobro připomenout přísloví: Neplivej do studny, možná se z ní sám budeš potřebovat napít.“

Jsou na místě starosti, jestli se nebudeme muset jednou napít z ruské studny. Studna je studna, to chápeme. Kremelská putinovská stoka se ale na pití nehodí.