Včera zemřel Petr Uhl, statečný ateista se slabostí pro evangelíky

Petr Uhl byl disident, signatář Charty 77, levicový novinář a politik (ČTK/AP/Rene Volfík)

Petr Uhl byl disident, signatář Charty 77, levicový novinář a politik | FOTO: ČTK/AP/Rene Volfík

Jakmile jsem si to přečetl, vzpomínky začaly vyvěrat proudem z hlubin paměti jako láva. Nejprve bych měl asi předeslat, jak jsem se k Petrovi prosákl. Vídal jsem se s ním, s Aničkou, jeho ženou, i s jeho dětmi, protože jsem bydlel na druhé straně stejného bloku domů jako oni. Pamatuju, když byl ve vězení a potkával jsem jenom Aničku, pamatuju potom po propuštění letmá setkání kvůli nějakým soudům a samizdatovým tiskovinám.

Nicméně citelně jsme se sblížili, když jsem zkraje roku 1989 spolu s Tomášem Tvarochem požádal o povolení demonstrace za Salmana Rushdieho před íránskou ambasádou – přišly výhrůžné telefonáty, kupodivu nikoli nám, ale Petrovi Uhlovi, v češtině a francouzštině s arabským přízvukem, takže u jejich bytu v Anglické nakonec vartovali uniformovaní policisté. A potom, už nevím přesně, jak to přišlo, Petr Uhl a Petr Pospíchal mě vzali do holportu: začal jsem vypomáhat ve Východoevropské informační agentuře. Nešlo jen o příležitostnou výpomoc, Petr mě platil, měl jsem od jejich bytu klíč. Na ono období od jara do podzimu 1989 vzpomínám jako na jedno z nejúžasnějších období svého života. Opisoval jsem zprávy do tzv. Servisu VIA, občas něco překládal, telefonoval na ty tzv. štvavé vysílačky.

()

Velký pokoj jejich bytu, sloužící přes noc i jako ložnice, se přes den proměnil v tiskovou kancelář. Lidé přicházeli a odcházeli, přinášeli informace a odnášeli si Servis VIA. Stačilo pobýt pár hodin v tom bytě, a člověk věděl, co se děje v disentu i ve státě. Nejmarkantnější to bylo během demonstrací. Všechny informace se sbíhaly sem, do Anglické 8. Musím říct, že tehdy jsem nevnímal, je-li kdo levičák nebo pravičák. Přicházel syn Václava Bendy z Karlova náměstí a doručoval „poštu“ pro Petra, obdobně čilý kontakt probíhal s Jiřím Dienstbierem prostřednictvím Jiřího Dienstbiera juniora. Všichni byli na jedné lodi. Petr Uhl mi jednou ukázal jakési obálky, jež byly nadepsány: „na hory“, „oblečení“, „dovolená“ nebo podobně; pod těmito krycími označeními se skrývaly různé fondy na podporu disidentských aktivit. Taky mi ukázal, jak mám jednotlivá pare Servisu VIA rozmísťovat po pokoji: jedno pod skříň, jedno nahoru, jedno za psací stůl atd. atp. Tam si servisy odebírali protagonisti nezávislých iniciativ, Ruml, Penc, Placák a mnozí další, když ten byt alias informační kancelář navštívili.

Vzpomínám, jak jistý, jenom příležitostný návštěvník stojí ve dveřích pokoje, mává nějakými západními novinami a upozorňuje Petra, zabraného do své činnosti, že se v těch novinách píše „o Uhlovi“, ale Petr mu nevěnuje pozornost, nechce se tím zanášet, a chlápek dál obtěžuje: „Tak to mám vyhodit?“ Petr zanechá činnosti, otočí se na něj, podívá se přes brýle a řekne: „Buďte tak laskav, buďte tak laskav!“ Petr pracoval jako topič a často jsme v bytě prodlévali s Petrem Pospíchalem, zatímco on byl v práci. Někdy si bral s sebou psací stroj. Jenže u něj se ulomilo „a“, na což jsme Petra už víckrát upozorňovali, a říkali jsme mu, aby koupil nový. Tentokrát, když se Petr vrátil z kotelny, oznamoval nám vítězoslavně: „Místo „a“ se dá psát „q“, je mu podobné a na klávesnici je hned nad ním.“ Pak si asi uvědomil, že u velkého „Q“ ta podoba s „A“ není až tak zřetelná, a nový stroj byl opatřen.

Banner Nová Orientace

Měli jsme telefonní aparát s mnoha tlačítky, jejichž pouhým stisknutím se dala vytočit uložená čísla na Hlas Ameriky, Ivana Medka, Svobodnou Evropu, manžele Čeřovské, Deutschlandfunk, Reuters… nevím, jestli si pamatuju dobře všechny ty informační agentury.  Také ten přístroj uměl přehrát kazetu, takže se zpráva jednou nahrála a mohla se opakovaně poslat všemi směry. Přicházel jsem pozdě domů a táta mi oznamoval: „Zavřeli Devátého.“ Nebo něco podobného, a já jen podotkl: „Já vím, já jsem tu zprávu dneska odesílal.“ Když 20. srpna, vpředvečer výročí okupace, vypli u Uhlů telefon, agentura VIA se přenesla k nám, k bratrovi Janovi. Vrátil jsem se odněkud, ale Petr Uhl byl pryč. Jak jsem se venkoncem dozvěděl, šel si koupit cigára a cestou uviděl, jak zastavilo auto, z něho vyskákali muži a nacpali někoho, kdo šel pár kroků před ním, do vnitřku vozu. Pak se únos opakoval, ale tím přepadeným byl tentokrát on sám. Na policejní stanici na náměstí Míru se pak tomu prvnímu pánovi omlouvali, že si ho spletli „tady s panem Uhlem“. Venku probíhala demonstrace a odsloužil jsem šichtu ve VIA sám.

Dárkové předplatné Týdeníku FORUM (FORUM 24)

A pak přišel 17. listopad. Den poté jsem vyhledal Dražskou, která se zmínila jedné mé známé, že byl kdosi zabit, a nahrál jsem její svědectví. Kazetu jsem večer odnesl k Petrovi a Aničce. Byl tam taky Petr Pospíchal, Honza Urban, můj bratr Jan. Nakonec Petr tu zprávu odeslal. A bylo vymalováno! Petra nazítří zavřeli za šíření poplašné zprávy a cítil jsem se za to odpovědný, s Aničkou jsme pak podnikali různé kroky, aby se vysvětlilo, na čem se zpráva vlastně zakládala. Vzpomínám, jak Petrův syn Pavel rozbil nějaký fax, a tak se trochu bál, co tomu táta řekne, až ho pustí, ale zároveň si samozřejmě přál, aby ho co nejdřív propustili. A k tomu docela brzo došlo. Tady končí ten proud vzpomínek – ve zkratce, bez přerušení, láva zatuhla. Já už tehdy začínal jako farář v Kadani, a tak se v novém společenském schématu naše cesty rozešly.

Ještě jednu věc připomenu: po revoluci se pootevřely katry vězeňských zařízení. Nebyl to žádný můj představený nebo někdo z vedení evangelické církve, ale inženýr Petr Uhl, tu a tam označovaný za trockistu, kdo mě poslal do vězení jako faráře. „Nejblíž to máš do Ostrova nad Ohří, tak bys to tam mohl zkusit, řekneš řediteli, že chceš z titulu své profese chodit dovnitř a hovořit s vězni.“ To se mi hned v lednu 1990 podařilo a začal jsem onen nápravně-výchovný ústav pravidelně navštěvovat.

Evropský kontinent pohledem z vesmíru na snímku NASA (NicolElNino/Adobe Stock)

Poměrně nedávno, v jednom z pořadů Českého rozhlasu Jak to bylo doopravdy, byly uvedeny na scénu dva hlasy: jeden hrál Petra Uhla a jeden mou maličkost. Byl to fiktivní, naprosto smyšlený, nehorázný rozhovor, během nějž nám bylo podsunuto, že jsme vygenerovali strategii, jak vypustit zprávu o smrti Martina Šmída, aby se spustila revoluce. Ačkoli jsme tehdy ještě byli oba na živu, nikdo se nás na nic neptal, nikdo s námi věc nekonzultoval, nikoho nezajímalo, „jak to bylo doopravdy“. Teď jsem tu coby svědek zůstal sám a budu dál bránit Petra Uhla před všelijakými spikleneckými teoriemi týkajícími se jeho osoby a 17. listopadu.

Petra Uhla jsem si vždycky vážil pro to, co dělal, nezajímaly mě, jak už jsem naznačil, jeho politické názory, to až později jsem je začal vnímat. A jejich hodnocení přenechávám jiným. Petr byl statečný, poctivý chlap a ta informační agentura byl geniální počin. Vzpomínám na něj mimo jiné jako na svého nejlepšího nadřízeného – notabene že s každým svým šéfem v nejrůznějších zaměstnáních jsem měl nějaké konflikty. Kromě Petra Uhla. Petr byl ateista, ale měl jakousi slabost pro evangelíky. Přátelil se taky s farářem Tomášem Bískem. Byl pokřtěný coby katolík a jednou se mě zeptal – jako bych to slyšel ještě teď, včetně jeho „ř“: „Prosímtě, nešlo by nějak odekřtít.“ Vidím v tom doklad jeho poctivosti a důslednosti, podobně jako v jeho vlekoucím se úsilí o přiznání českého i slovenského občanství po rozpadu Československa. Petr Uhl byl ateista, ale oplýval leckterými křesťanskými ctnostmi. Faráři mají sklon dodatečně některé pohřbívané na základě jejich života i díla „pokřtít“, udělat z nich křesťany, zažil jsem pár takových pohřbů. Bylo by nefér, abych se o něco podobného pokoušel u Petra Uhla, zvlášť když už se nemůže bránit.

Petr Pazdera Payne je prozaik, esejista a výtvarník, evangelický kazatel, někdejší spoluzakladatel Společnosti za veselejší současnost a signatář Charty 77

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu freeczechmedia@gmail.com