ROZHOVOR / Ve švédské společnosti existuje konsensus, který ji drží pohromadě. Politici nepolarizují společnost jako někteří v Česku, kde jeden nedávno lidi rozdělil na občany první, druhé a třetí kategorie. To je ve Švédsku neakceptovatelné, zprava i zleva. Tak hnusní tu na sebe nejsou, říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 Tomáš Sniegoň. Historik, publicista a docent Centra pro evropská studia na univerzitě v Lundu se na jihu Švédska usadil před pětatřiceti lety, ale celou dobu pozorně sleduje i dění v Česku.

Mluvili jsme o kampani před nedělními všeobecnými volbami ve Švédsku i o tamní společnosti, která je sice mnohem různorodější než v Česku, ale zdaleka ne tak rozdělená. Stejně jako před čtyřmi lety jsou tam šance obou bloků – opozičního levicového a vládnoucího pravicového – poměrně vyrovnané. Ale ať už hlasování dopadne jakkoli, Tomáš Sniegoň se podle svých slov neobává, že by se po volbách země výrazně změnila.

V Česku rezonují především dvě švédská témata. Připravenost na válečný konflikt s Ruskem a migrace. Co z toho dominuje předvolební kampani?

Zahraniční politika není páteří diskuse. Není to ale tím, že by na ni lidé nedbali. U tohoto tématu se jednoduše není o čem hádat. Ve Švédsku je stabilně silná podpora Ukrajiny a podpora Ruska naopak velmi marginální. Řekl bych, že od vstupu do NATO (v březnu 2024, pozn. red.) je jasné, na čí straně Švédsko stojí.

Vzpomínám si ale na první den ruské invaze, kdy se tehdejší premiérka a šéfka Sociálních demokratů Magdalena Anderssonová zdráhala tento krok nazvat invazí, potom nějakou dobu tehdy vládnoucí levice váhala s podporou napadené zemi a dvě strany dokonce hlasovaly proti vstupu do NATO.

Je pravda, že Sociální demokraté ještě půl roku předtím, než Švédsko na jaře 2022 podalo přihlášku, říkali, že do NATO nikdy. Pak strašně rychle otočili, diskuse nabrala úplně jiný směr a došlo ke konsensu. Ve Švédsku nikdo nebyl proputinovský. Nakonec i krajní levice slevila ze svých požadavků. Dneska ani pro postkomunistickou Levicovou stranu není na pořadu dne otázka, jestli setrvat v NATO nebo v EU, což je ve velkém kontrastu třeba se středoevropským děním. Podle mě to nebude ve Švédsku téma přinejmenším do doby, než skončí válka Ruska proti Ukrajině.

Ve Švédsku je silně zakořeněná demokracie. Postoj k autoritářským režimům včetně putinovského Ruska je tím pádem jasný.

Čím to, že švédská společnost je v této otázce tak jednotná?

Ve Švédsku je silně zakořeněná demokracie. Postoj k autoritářským režimům včetně putinovského Ruska je tím pádem jasný. Švédové navíc netrpí něčím, jako je falešný slovanský sentiment, který probudil například Fico na Slovensku. Ukrajinci jsou přece také slovanský národ. Důležité také je, že hlavní strany politického vývoje – konzervativci (Umírnění pod vedením premiéra Ulfa Kristerssona, pozn. red.), Sociální demokraté ani krajně pravicoví Švédští demokraté nezpochybňují právo Ukrajiny na existenci, ani to, že Rusko je agresor.

Možná je to i tím, že Švédsko vstupovalo do NATO už v době války. Vezměte si, že několik set kilometrů od Bornholmu (dánský ostrov u jižního pobřeží Švédska, pozn. red.) je Kaliningrad, kde jsou umístěny jaderné zbraně. Říká se, že jedna velmi choulostivá oblast možné ruské provokace v Baltu je Gotland (největší švédský ostrov na jihovýchodě země, pozn. red.).

Ze svého bydliště koukám na průliv Öresund mezi Kodaní a Malmö, kde denně proplouvají lodě ruské stínové flotily. V Trelleborgu, třicet kilometrů od našeho domu, kotví její zabavené lodě. My s tím prostě žijeme každý den, protože Balt je na ruskou přítomnost citlivější než například Česko.

Švédsko je dáváno za vzor v tom, jak je na ruskou hrozbu připraveno. Uklidňuje vás to?

Učím na univerzitě v Lundu, kde mimo jiné vedu kurzy o ruském bezpečnostním myšlení, takže vím, že ruský režim je schopen provést kdejakou šílenost. Bydlím u Öresundského mostu, který je prvním strategickým cílem, tím druhým je patnáct kilometrů vzdálené letiště v Kodani, kde se před rokem objevily drony. Takže jenom blbeček by Rusko podceňoval. Švédská společnost se k hrozbě staví odpovědně, ale to neznamená, že se tady nemůže přihodit něco podobného jako třeba na letišti v Lipsku.

Migrace také není velké předvolební téma?

To bylo hlavně po roce 2015, teď ho nikdo moc nezvedá. Dokonce ani krajně pravicoví Švédští demokraté, kteří poslední čtyři roky podporují středopravicovou vládu. Dnes se diskutuje hlavně o tom, za jakých podmínek a v jaké míře lze přistěhovalectví akceptovat. Dřív byly argumenty posunuty víc doleva a zdaleka se neřešilo například to, že na příchozí mají být kladeny třeba jazykové požadavky.

Dnes se diskutuje hlavně o tom, za jakých podmínek a v jaké míře lze přistěhovalectví akceptovat.

Když se tyto tendence začaly před mnoha lety prosazovat v Norsku nebo v Dánsku, ve Švédsku to bylo považováno za příliš radikální. Dneska se ale podobné diskuse vedou i tady. Švédští demokraté přitom – a tím se liší od podobných stran v Česku – dbají o svou budoucnost. Od založení sice mají stejného vůdce, který je relativně inteligentní, pohotový a charismatický a má spoustu nepřijatelných názorů, ale záleží jim na tom, co bude se stranou za pět deset let.

Ve Švédsku se strany zkrátka snaží rozvíjet a udržovat svou kredibilitu. I krajní pravice – ve srovnání s českými excesy. Tady by Zeman se svými výroky o kultuře vrahů (série kontroverzních výroků z let 2011–2015, v nichž někdejší prezident kritizoval islám, pozn. red.) byl daleko za krajní pravicí.

Je to pověstnou švédskou korektností?

Je to politickou diskusí. Ve společnosti samozřejmě jsou i rasisti, ale politická scéna si hlídá, čím se může nechat ovlivnit. Ani mezi Švédskými demokraty, když poslední čtyři roky ovlivňují vládní politiku, nedominuje snaha etablovat extremistické postoje. Naopak se snaží budit zdání jakési normality a také díky tomu narostli. Po roce 2015 dokázali přetáhnout část voličů jak Sociálním demokratům, tak konzervativcům.

Poučilo se Švédsko z nepříliš zvládnuté migrační vlny po roce 2015, kdy přijalo statisíce lidí z mimoevropských kultur?

Pořád jsou problémy, ale ustupují do pozadí. Zpřísnila se pravidla pro udělování azylu, přistěhovalectví a požadavky na imigranty vůbec. Já jsem svým způsobem taky imigrant, ale nijak mě to neuráží. Řekl bych, že do rétoriky se dostává smysl imigrace, povinnosti, spravedlnost. Ne vyloženě zloba nebo nenávist.

Objevují se analýzy, že nově příchozí už vygenerovali statisíce dalších voličů…

S tím také souvisí to, že někteří z těchto lidí, zejména z postkomunisté Levicové strany či z řad jejích příznivců, jsou příliš tolerantní k islamismu. Ale díky otevřené diskusi ve volební kampani se začali odhalovat daleko víc než dřív. Levicová strana je díky tomu nucena přiznávat barvu, musela stáhnout z kandidátek více než 30 usvědčených antisemitů a podporovatelů islámského terorismu. Je to vlastně nový fenomén, že se o tom adresně a otevřeně mluví, ale zároveň to není hon na Araby nebo muslimy. Podobně byla už dříve pod drobnohledem krajní pravice, takže teď se to vyrovnává. Odkrývání extrémů je pro mě pozoruhodným úkazem této kampaně.

Z průzkumů je ale vidět, že to Levicové straně zvlášť neubližuje.

Jak se to vezme. Ve Švédsku je tradice držet extrémy stranou. Nejsilnější sociální demokracie se tím vždycky řídila v případě Levicové strany. Ta nikdy nebyla ve vládě, ale zároveň neměla moc vybranou. Buď podpoří sociánědemokratický kabinet, nebo ho nechá padnout a k moci se dostane pravice. Takže Levicová strana raději zatnula zuby a hlasovala pro vládu, v níž neměla ani jednoho ministra.

Politici ve Švédsku nepolarizují společnost jako někteří v Česku. Tak hnusní tu na sebe nejsou.

Teď se ale vůdkyně Levicové strany rozhodla, že po příštích volbách už chce být ve vládě, ne ji pouze podporovat. Totéž chtějí Švédští demokraté na opačném konci spektra, kteří v tomto volebním období podporovali vládu na základě dohody. Takže je otázka, jak půjde budoucí kabinet vůbec sestavit. Možná nás čeká nějaký zlom.

Pro mě by bylo větším zlem, kdyby se do vlády dostala krajní levice, ale z hlediska mých úvah o demokracii by bylo obojí velmi nepříjemné. Zároveň si rozhodně nemyslím, že by kvůli tomu nastal armagedon. Neviděl bych v tom takovou míru ohrožení, která by společnost destabilizovala. Ve švédské společnosti existuje jakýsi konsensus, který ji drží pohromadě. Politici nepolarizují společnost jako někteří v Česku, kde jeden nedávno rozdělil lidi na občany první, druhé a třetí kategorie. To je ve Švédsku neakceptovatelné, zprava i zleva. Tak hnusní tu na sebe nejsou.

Čím je to způsobeno?

Demokracie je tady natolik ustálená, že v řadě ohledů vám z toho zešediví vlasy. Na jedné straně vás byrokratická mašinérie dokáže vytočit, ale dlouhodobě z té stability a schopnosti se dohodnout všichni profitujeme. A mimochodem – se slovem společnost v Česku, pokud vím, operuje velmi málo politiků. Tam se mluví o národu nebo národních zájmech. Ve Švédsku se takové kategorie téměř nepoužívají.

Česko je zkrátka politicky jiný svět. Když tam třeba řeknete slovo daně, všechny to zvedne ze židle. Tady není hanba platit daně, protože za to očekáváte odpovídající službu. Je ale fakt, že mnohé české politiky bych ze svých daní moc platit nechtěl, znám daleko lepší využití peněz.