Když mluví zbraně, múzy nemlčí. Ukrajinský režisér Loznica brání spíše ruskou kulturu než vlastní zemi

Demontáž sovětského památníku ruských a ukrajinských dělníků v Kyjevě z roku 1982 (26. 4. 2022) (Rasal Hague / Wikimedia Commons / CC BY 4.0)

Demontáž sovětského památníku ruských a ukrajinských dělníků v Kyjevě z roku 1982 (26. 4. 2022) | FOTO: Rasal Hague / Wikimedia Commons / CC BY 4.0

Od počátku nové fáze ruské agrese proti Ukrajině se v napadené zemi vedou debaty o spoluvině umění na válce. Zatímco na Ukrajině sílí hlasy požadující „pauzu“ pro ruskou kulturu, některé známé osobnosti naopak obhajují heslo, že „politika do kultury nepatří“. Velký rozruch způsobil zejména proslov filmového režiséra Sergeje Loznicy na filmovém festivalu v Cannes, kde jakožto ukrajinský režisér vystoupil proti „útlaku ruské kultury“. Takové na první pohled smířlivé gesto má ovšem mnohem komplikovanější kontext.

Sergej Loznica se postupně stal jedním z nejznámějších ukrajinských filmových režisérů. Jeho nepochybně kvalitní filmy jako Donbas, Majdan nebo nejnovější The Natural History of Destruction mu získaly ocenění na mezinárodních festivalech a popularitu mezi fanoušky. Na samotné Ukrajině ovšem patří mezi osobnosti, které jsou chápány jako „kontroverzní“.

Vladimir Putin (Kremlin.ru / CC BY 4.0)

Natolik kontroverzní, že v březnu letošního roku byl Loznica vyloučen z Ukrajinské filmové akademie. Hlavním důvodem bylo to, že režisér plánoval svoji účast na filmovém festivalu ve francouzském městě Nantes pod zvláštním názvem Od Lvova po Ural, kde hodlal prezentovat vlastní filmy po boku ruských kolegů. Mnoho Ukrajinců považovalo tento režisérův postoj za nepřijatelný, jelikož Ukrajina teprve několik týdnů čelila ruské válečné agresi. A nejednalo se o první režisérův konflikt s ukrajinskou veřejností. Loznica se jako „světoobčan“ nejednou hlásil k ruské kultuře.

Sergej Loznica je k Ukrajině vázán svým státním občanstvím. Narodil se však v Bělorusku a po vystudování vysoké školy v Kyjevě odjel hned roku 1991 do Moskvy. Poté, co na tamější filmařské vysoké škole získal diplom s vyznamenáním, pracoval krátce ve filmovém studiu v Sankt-Petěrburgu. A roku 2001 emigroval do Německa.

Banner Nová Orientace

Často se stává terčem kritiky v tom smyslu, že ukrajinským dějinám a kultuře, jimž je věnována řada jeho filmů, nerozumí a nechápe je. Po premiéře filmu Babí Jar: Kontext v minulém roce se již ale zdá, že ukrajinským dějinám nejen nerozumí, ale záměrně s nimi manipuluje. Novou etapou konfrontace se stal režisérův projev při předávání cen France Culture v Cannes.

Místo děje: Cannes

„Současná Ukrajina je mnohonárodnostní a multikulturní zemí. Požadavek bojkotu ruskojazyčné kultury, v níž jsou zároveň uloženy mnohé úspěchy a bohatství Ukrajiny, je svou podstatou archaický a destruktivní. Navíc principiálně odporuje evropským principům kulturního pluralismu a svobody projevu. Místo toho, aby ruský jazyk, který je mateřským jazykem třiceti procent občanů země, sloužil Ukrajině tím, že jím bude vyslovována pravda o strašlivé válce, vyčerpávají se „kulturní aktivisté“ nesmyslným, sisyfovským úkolem ničit to, co je nezničitelné.“

Takto zněl hlavní motiv Loznicova projevu. Režisér se bránil proti tomu, co považoval za barbarství – a sice útlak, reálný nebo domnělý, ruské kultury na Ukrajině. Loznica mluvil o tom, co by západnímu posluchači mohlo znít rozumně.  Z hlediska mnohých Ukrajinců se ale jednalo o manipulaci. Loznica totiž zcela „přehlíží“ dlouhodobý historický konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem, který po několik staletí ležel právě v rovině kultury. O koloniální podstatě vztahu ruské kultury k Ukrajině již bylo napsáno velké množství článků a studií.

Renomovaní historici typu Timothyho Snydera poukazují na koloniální charakter i současné ruské války proti Ukrajině. Ruská kultura totiž vůči Ukrajině nikdy nebyla pouze „obohacujícím prvkem“, nýbrž především nástrojem koloniálního tlaku. Proto i jistá odměřenost vůči ruské kultuře na Ukrajině v době horké fáze války se zdá být opodstatněná. To, co nechce pochopit Sergej Loznica, srozumitelně vysvětluje například ukrajinská filmová režisérka Iryna Cilyk, která se do povědomí diváků na Západě zapsala oceněným dokumentárním filmem The Earth is Blue as an Orange. K otázce ukrajinské distance vůči ruské kultuře mi řekla třeba toto:

Miloš Zeman při výkonu úřadu prezidenta republiky (Profimedia / Michal Růžička)

„Občas se můžeme setkat s pojmem „cancel culture“ ve vztahu k ruské kultuře. Tento pojem mi přijde příliš radikální. Ale udělat pauzu v kulturním dialogu s Ruskem považuji za naprosto správné. Snad už pro nikoho není tajemstvím, že ruská kultura dlouhodobě utvářela imperiální vztah vůči Ukrajině. To se ani nemusíme ponořit hluboko do dějin. Stačí se podívat na ruskou kinematografii posledních desetiletí. Uvidíte tam fetišizaci války. Pohrdání jinými národy a opěvování války. Umění a film, to je něco, co vytváří impulzy. Na této kulturní půdě dnes vyrůstají Putinovy ambice.  

Za sebe nyní považuji za nepřípustné, abych seděla a mluvila u jednoho stolu s příslušníky kultury, která nás vraždí. Mnoho mých kamarádů a přátel z filmové branže, kteří nikdy v životě nedrželi v rukou zbraň, dnes bojují proti okupantům. Někteří padli v bojích. Proto si dnes nedovedu představit nějaký dialog. Ano, až skončí válka, až Rusko uzná své zločiny a bude potrestáno – tehdy samozřejmě bude nějaká forma dialogu nezbytná. Ale dnes ne. Nejedná se o „zrušení ruské kultury“, to ani nejde. Dnes však ruská kultura musí mlčet.“    

Iryna Cilyk, která se rovněž účastnila festivalu v Cannes, kde byla mimo jiné porotkyní, připomíná i další rozměr projevu Sergeje Loznicy:

„Jsem přesvědčená, že dnes je každá možnost promluvit ke světu a vyprávět o tom, co se u nás děje, důležitá. Každý takové možnosti využívá podle svého úsudku, každý mluví o tom, co je pro něj v té válce bolestivé. Já i moji kolegové jsme v Cannes mluvili o tom, že na Ukrajině probíhá pokus o genocidu. Vyprávěli jsme o vraždění civilistů. Loznica využil tuto možnost k tomu, aby promluvil o „útlaku ruské kultury“. Je to nepochybně jeho právo, ale také to něco vypovídá o jeho prioritách, o tom, že na pozadí masových vražd mu nejvíce vadí tlak na ruskou kulturu.“

To, že ukrajinský režisér straní spíše ruské kultuře (v širokém smyslu slova), není vzhledem k jeho biografii ničím překvapivým. Celkem jasný signál, že Ukrajina a ukrajinská kultura jsou v jeho filmech záměrně prezentovány ve zkresleném světle, je už celkem zřejmé od chvíle, co byl minulý rok uveden jeho film Babí Jar: Kontext.

Papež František a moskevský patriarcha Kirill (koláž) (wikimedia commons (Krassotkin))

Zvláštní kontext Babího Jaru

Babí Jar je v ukrajinském povědomí spojen především s brutálním zločinem holokaustu, který byl německými nacisty spáchán proti židovskému obyvatelstvu na Ukrajině v době druhé světové války. V této roklině nedaleko centra Kyjeva bylo v září 1941 zavražděno více než třicet tisíc lidí.

Právě toto téma si zvolil Sergej Loznica pro jeden ze svých nejnovějších filmů. Jeho Babí Jar: Kontext měl premiéru před rokem a odnesl si i cenu z filmového festivalu v Cannes. Na Ukrajině však tímto dokumentem Loznica vyvolal vlnu nevole, především mezi historiky. V čem byl Loznicův film manipulativní, mi vysvětluje ukrajinský historik Vachtang Kipiani:

„Loznica je příkladem člověka, který si vybudoval jisté renomé a teď ho zneužívá, protože divák jeho nové filmy vnímá skrz jeho dřívější práce. Z historického hlediska je „Babí Jar: Kontext“ hluboce neprofesionální film. Ano, Loznica objevil pozoruhodné filmové záběry z Ukrajiny za druhé světové války. Dokáže diváka opravdu ponořit do dějin, to je důležité. Když se ale dostane na samotný příběh, který v tomto filmu vypráví, tak je hned vidět, že záměrně manipuluje. Zaprvé, Loznica dal filmu ambiciózní název, kterým oznamuje, že divákovi, který neví skoro nic o příběhu Babího Jaru, vysvětlí právě kontext tragédie. To se ovšem neděje. Samotný Loznica vysvětloval, že byl omezen tou filmovou historickou kronikou, kterou měl k dispozici. Vlastně jde o dobové propagandistické filmy – komunistického a nacistického režimu. Což znamená, že se jednalo o záměrnou propagandu, na jejímž základě nelze primárně hledat historickou pravdu ani vysvětlovat kontext. Protože to je ze své podstaty propaganda.

Co nám režisér ukazuje prostřednictvím takových materiálů? Ukrajinští vlastenci – ve filmu jsou jasně označeni lidovými kroji, výšivkami nebo obrazy Ševčenka – zprvu tleskají představitelům Stalinova režimu, a pak pro změnu toho Hitlerova. Přičemž se to děje v rozmezí jednoho roku. Dovedu si představit, že divák někde na Slovensku nebo v Portugalsku, který nezná ukrajinské dějiny ani ten režisérem slibovaný kontext – se zamyslí: „Co je to proboha za nechutný národ, ti Ukrajinci, který vítá každého okupanta?“ Ironicky právě kontext v tomto filmu naprosto chybí. Nechybí ale naopak spousty záběrů ze západní Ukrajiny, které ale s Babím Jarem nemají vůbec nic společného. Není to nic nového, Sergej Loznica ve svém filmu zdůrazňuje staré historické příběhy a odkazuje na „kolaboraci s nacisty na západní Ukrajině“. Dějiny ale byli mnohem složitější a takto se s takovými citlivými tématy pracovat prostě nemůže. Chtěl Loznica ukázat Ukrajince jako národ kolaborantů? Tak to udělal. To jsou právě ty akcenty, které ve filmu dělá jeho tvůrce. Jedná se však v lepším případě o manipulování s dějinami, v horším případě o cílevědomou provokaci, která měla za cíl poškodit ukrajinské zájmy.“     

(FORUM 24)

S tím souhlasí i Iryna Cilyk, která jako režisérka dokumentárních filmů potvrzuje, že jde vždy o volbu a odpovědnost režiséra, jaký vypráví příběh a jaké věci se rozhodne zdůrazňovat. Jako tvůrce na to má právo, měl by si ale být vědom také odpovědnosti za zvolení takového přístupu.

„Ve filmu „Babí Jar: Kontext“ se Loznica nepochybně snažil zdůraznit „nacistický“ element mezi Ukrajinci. U něj to však není nic nového. Pokud se pozorně podíváme na jeho filmy a poslechneme si jeho rozhovory, tak si můžeme všimnout jisté podobnosti s ruskou propagandou. Jasně, není to tak primitivní, Loznica mluví kultivovaně a je chytrý člověk. Ale třeba v jednom z rozhovorů po premiérách „Babího Jaru“ říkal, že dějiny ukrajinské státnosti začínají rokem 1991 [Cilyk naznačuje, že tento přístup se podobá neustálému opakování kremelské propagandy, že ukrajinské dějiny jsou fikce a že Ukrajinu „vymyslel Lenin“, případně vznikla svévolně až s rozpadem Sovětského svazu – pozn. R. M.]. Teď mluví o „nacionalistické hrozbě“ a brání ruskou kulturu. Není to primitivní propaganda, spíš ten postoj „všechno není tak jednoznačné“ rozmazává a zpochybňuje fakta něčeho, co je dnes vlastně jednoznačné.“

Mezi uměním a politikou

Sergej Loznica nepochybně patří mezi nejzajímavější režiséry dokumentárních filmů v Evropě. Zcela jistě ho čeká ještě mnoho cen na mezinárodních festivalech. Nepochybně se dočká pochopení i soucitu v mnoha kruzích evropských intelektuálů, kteří uslyší na jeho volání po kultuře za hranicemi politiky.

To by ale mohlo platit v Evropě a ve světě, kde nezuří válka. V zemi, kterou Loznica nazývá svou vlastí, každý den padají ruské rakety a ruští okupanti vraždí civilní obyvatelstvo. Nemusí se to všem líbit, ale každý člověk, který si říká Ukrajinec, si dnes musí uvědomit váhu svých slov, činů a odpovědnosti. Postoj Sergeje Loznicy je zcela jistě legitimní, stejně tak jsou ovšem legitimní i negativní a emotivní reakce jeho kolegů z branže. Když mluví zbraně, múzy totiž nemlčí. Volí si stranu, na které bojují v kultuře.

Mgr. Radomyr Mokryk, Ph.D. je ukrajinský slavista a kulturolog působící v České republice. Přednáší v Ústavu východoevropských studií FF UK, kde se věnuje především ukrajinským intelektuálním a kulturním dějinám 19. a 20. století. Aktuálně se nachází na Ukrajině, odkud posílá své reportáže a eseje pro FORUM 24 a do Týdeníku FORUM.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]