KOMENTÁŘ / Rozmohl se nám zde takový nešvar. I letos se u příležitosti výročí roku 1968 vyskytly hlasy snažící se událost, která byla jedním z nejtemnějších okamžiků našich moderních dějin, bagatelizovat či dokonce ospravedlňovat. O vlastizrádnosti takových postojů snad nemůže být pochyb. Zastávat je může jen stalinista, kterému ideologická zaslepenost brání vidět miliony obětí, nebo ruský kolaborant s mozkem totálně vymytým prokremelskou propagandou (případně hrozivá kombinace obojího). Jiná možnost neexistuje. 

Zřejmě největší ohlas vyvolal předseda hnutí Stačilo! Daniel Sterzik, známý jednak svou přezdívkou Vidlák, ale také svým napojením na významné oligarchy. Vlivné konexe mu ovšem nebrání hrát si na hlas umlčované většiny. 

Vidlákovy nehorázné lži

Připomenu několik jeho nejvíce šokujících tvrzení: Za sovětské okupace jsme se podle něj vlastně měli vcelku fajn. Posuďte sami. „Rekordně se stavěly byty a lidé měli sociální jistoty. Rekordně se budovaly jaderné elektrárny a jezeďáčtí elektrikáři si na vesnicích stavěli takové hrady, že bledly závistí i prvorepublikové doktorské vily.“ Podle něho „není na světě moc zemí, které by okupaci zaplatily nějakou stovkou mrtvých z autonehod“.

Tento člověk si vůbec velmi rád vymýšlí. Vyniká ve schopnosti vtěsnat i do kratičkého textu o dvou odstavcích do každé věty minimálně jednu lež či zavádějící tvrzení. Začněme od konce. Celkový počet obětí na životech ze strany obyvatel Československa způsobený v souvislosti s „dočasným“ pobytem sovětských vojsk v letech 1968-1991 činil 425 osob a opravdu se nejednalo jen o „autonehody“.  

Jeden příklad za všechny: V prvních dnech po 21. srpnu se stala jednou z obětí pětadvacetiletá maminka Marie Charousková. Zastřelil ji sovětský voják na pražském Klárově, když směřovala na konzultaci své diplomové práce. Její vrah zůstal bez trestu.

Bezprostředně po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy odešlo do emigrace podle odhadů 100 až 150 tisíc občanů. Pokud vezmeme v úvahu období mezi roky 1968 až 1989, vyšplhá se číslo až na 250-300 tisíc lidí. Jednalo se skutečně o citelnou ztrátu pro naši ekonomiku, protože šlo hlavně o vzdělanější lidi. 

Socialistický ráj? Kdepak!

Dosti lidem tedy život v socialistickém ráji nevyhovoval natolik, že navzdory všem překážkám ztěžujícím opuštění země nakonec odešli. Celkový počet by byl určitě ještě vyšší, pokud by nebyla hranice zadrátovaná. Zvláštní, když se měli lidé tak skvěle, že?

Znám také jen málo okupovaných zemí, kde si lidé ve velkém stavěli domy z nakradených cihel a dalšího stavebního materiálu. Při pohledu na tyto honosné „hrady“ mě ale nenapadá jediný z autorů těchto jedinečných děl, kteří by se do dějin architektury zařadili po bok takových velikánů, jako byli Josef Gočár, Pavel Janák či Bohuslav Fuchs. 

Sovětští okupanti měli také na rozdíl od jiných holubičí povahu a vynikali svojí velkorysostí. Posuďte sami. Dočteme se, že „odešli bez jediného výstřelu a všechno nám tu nechali“. Vlastně je na tom kus pravdy. Nebylo to sice všechno, ale nechali nám toho skutečně mnoho. Především vybydlené objekty nacházející se v podobném stavu, v jakém se zjevně nachází Vidlákovo uvažování – ve stavu naprosto neutěšeném a žalostném. 

Vedle toho po sobě zanechali i nemálo nevybuchlé munice, kterou bylo nutné zlikvidovat, a také obrovské škody na životním prostředí. Mimochodem, celkové materiální škody způsobené sovětskou armádou dosáhly částky vyšší než šest miliard korun, z čehož více než polovina připadala na škody ekologického rázu. 

Ohýbání historie

Smýšlení jednoho přelakovaného komunisty bychom tedy měli už dostatečně zmapované. Dva odstavce nám toho prozradily možná více, než bychom chtěli. Máme zde ale i další mýty, které navíc mezi námi kolují už delší dobu. 

Místní proruská scéna se velmi často odvolává na to, že vojska SSSR (resp. Varšavské smlouvy) měla přijít na žádost tehdejší vlády. Samozřejmě se jedná o nehoráznou lež. Vláda Oldřicha Černíka sovětské jednotky nepozvala a tzv. zvací dopis nepodepsal nikdo z členů tehdejší československé vlády. 

V posledních letech se i vlivem probíhající války Ruska proti Ukrajině rozšířilo několik případů překrucování historie, které jsou patrně dílem ruské propagandy, jež má jediný cíl. V kontextu současného konfliktu mají v očích lidí v Česku očernit Ukrajince a Ukrajinu a vzbudit dojem, že za okupaci v srpnu 1968 vlastně může Ruskem napadená země, resp. její obyvatelé. 

Přitom ani sám prezident Putin nepopírá, že Rusko je nástupnickou zemí SSSR. Většinu z těchto lží lze navíc velmi snadno vyvrátit či uvést na pravou míru. 

Možná jste slyšeli o tom, že Leonid Brežněv byl Ukrajinec, protože se přece narodil na Ukrajině.  Podle stejné logiky by Ukrajinci museli být i volyňští Češi, protože se také narodili na území Ukrajiny. 

Mohou za to Ukrajinci? 

Ohledně národnosti se uvádějí různé údaje, nicméně sám Brežněv se ve svých memoárech prohlašoval za Rusa: „A tak jsem podle národnosti Rus, původem jsem proletář, dědičný metalurg.“ 

Původ hrál u sovětských vůdců nicméně podružnou roli. Důležité je, že ta nejdůležitější rozhodnutí přicházela z Moskvy, která byla centrem země. Asi nikdo si nespojuje stalinský teror s Gruzií, přestože byl tehdejší sovětský vůdce Gruzínec. 

Podle dalšího rozšířeného mýtu tvořili v roce 1968 většinu politbyra Ukrajinci a mezi nimi byl jediný Rus, který měl údajně hlasovat proti invazi. Naprostá lež. V roce 1968 tvořilo politbyro šest Rusů (včetně Brežněva), tři Ukrajinci, jeden Bělorus a jeden Lotyš. Všech 11 členů politbyra hlasovalo pro invazi vojsk do Československa. I zde je třeba zdůraznit, že samotná národnost nebyla podstatná.

Někteří bohužel věří tomu, že sovětští vojáci, kteří nás okupovali, byli většinou Ukrajinci, což má v lidech vyvolávat pocit, že právě oni nesou největší část viny za okupaci. Opět nepravda. Nepředpokládá se, že by většina vojáků byla ukrajinské národnosti. 

Sovětské jednotky byly zpravidla národnostně smíšené a etnický původ v nich nebyl vůbec relevantní. O jejich působení se navíc rozhodovalo v Moskvě.

Velmi podivné argumenty

SSSR byl v roce 1968 prý státem ovládaným Ukrajinci. Když dojdou argumenty zpochybňující podíl ruského živlu, začne se poukazovat na to, že SSSR přece není totéž co Rusko (přestože je nástupnickou zemí SSSR). Přesnost ve vyjadřování je samozřejmě důležitá.

Těm samým lidem ale zaměňování Ruska a SSSR vůbec nevadí v souvislosti s osvobozením od nacistů v roce 1945. V roce 1945 byl tedy SSSR totéž co Rusko, ale v roce 1968 s ním neměl nic společného. Za vše mohla Ukrajina, která ale tehdy jako samostatný stát neexistovala. Chápete to? Já opravdu ne a obávám se, že to ani chápat nelze.

A když se všechny předchozí argumenty ukážou jako neprůchozí, začne se zdůrazňovat, že okupace se účastnila i vojska dalších zemí Varšavské smlouvy. Jenomže tyto země by se invaze nezúčastnily, kdyby na ně netlačil SSSR. Navíc jejich vojáci tvořili jen menšinu invazních jednotek a od listopadu roku 1968 u nás zůstali jen sovětští vojáci. 

Je to obyčejná školácká výmluva, jako když dítě přistižené při krádeži třešní začne žalovat, že tam s ním lezli po stromech i jeho další kamarádi. Zkrátka co slovo, to lež nebo aspoň polopravda či pustá demagogie. Ve vymýšlení lží a ohýbání historických skutečností nemají ruští propagandisté konkurenci. Mohli jsme ale čekat něco jiného? 

Autor je europoslanec za KDU-ČSL.