Český dobrovolník Jiří padl na Ukrajině v srpnu 2025. FOTO: Archiv rodiny (se souhlasem)/ Rozlišení upraveno OpenAI ChatGPT
FOTO: Archiv rodiny (se souhlasem)/ Rozlišení upraveno OpenAI ChatGPT
„Vyzvednout ho je zatím prý nemožné,“ říká matka českého dobrovolníka Jiřího pohřešovaného na Ukrajině. Od loňského podzimu vede vleklou a vyčerpávající úřední bitvu s českými i ukrajinskými úřady i s tamní armádou. Jde jí jen o to, aby „dostala domů“ tělo svého syna a uložila ho do rodné země. „Nikdo, kdo nezažil takovou ztrátu, nepochopí tu bolest,“ popsala. Tím spíš, když se většinou nutných formalit musela prokousávat sama. Často bez pomoci a nezřídka proti pasivnímu odporu a netečnosti úřadů.
„Můj syn zmizel 29. srpna 2025 u obce Šandryholove u města Lyman v Doněcké oblasti. Jeho oficiální status zní: pohřešovaný v akci, ale i když se nemohu zříct naděje, podařilo se mi získat informace, že s největší pravděpodobností padl,“ popsala pro deník FORUM 24 matka Jiřího, který sloužil v řadách elitní ukrajinské 3. samostatné útočné brigády.
Dalo by se očekávat, že přelom loňského léta a podzimu strávila ve smutku, zdrcená ztrátou svého jediného dítěte. Tak tomu ale nebylo. V té době se to totiž vůbec nedozvěděla. „Generální štáb Ukrajinských ozbrojených sil odeslal dokument o jeho pohřešování České ambasádě v Kyjevě 8. září. 2025, ale konzulát mě neinformoval, přestože syn je občanem České republiky a trvalé bydliště má stejné jako já,“ vzpomíná máma padlého Čecha.
„O tom, co se s Jirkou stalo, jsem se dozvěděla až 13. listopadu. Ale ne od úřadů. Toho dne mi zavolal synův kamarád a spolubojovník a sdělil mi, že syn padl,“ popsala. „Poté jsme kontaktovali ambasádu České republiky v Kyjevě a Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Ti tuto informaci potvrdili. Proč mě neinformovali okamžitě, nevysvětlili,“ vzpomíná Jirkova maminka.
Nakonec se podařilo odeslat do České republiky prostřednictvím české ambasády alespoň synovy věci. V prosinci, více než tři měsíce poté, co její syn patrně zahynul, tak jeho matka mohla vyrazit stovky kilometrů do Prahy, aby si je vyzvedla. „Když jsem se úřednice na ministerstvu zahraničních věcí ptala, kde mohu zaparkovat auto, abych si odvezla synovy věci z fronty – věci, kterých se mé jediné dítě naposledy dotýkalo – bylo mi řečeno, že u budovy MZV to není možné. Musela jsem si vzít batoh na záda a nést jej daleko k autu. Bylo to kruté,“ vzpomíná.
„Konzulární asistence, kterou Ministerstvo zahraničních věcí poskytuje rodinným příslušníkům těchto občanů, jde daleko nad rámec povinností, které mu ukládá zákon č. 150/2017 Sb., o zahraniční službě,“ sdělilo deníku FORUM 24 ministerstvo zahraničí na dotaz, jakými způsoby pomáhá rodinám Čechů padlých na Ukrajině. Jejich pomoc prý také spočívá „například i v poskytování informací, jakým způsobem postupovat pro zvýšení pravděpodobnosti identifikace těla českého občana včetně předání DNA rodinných příslušníků příslušným ukrajinským orgánům diplomatickou cestou“.
Jirkova maminka to popisuje prakticky. „Co se týče DNA, odevzdala jsem ji v agentuře Dokument v Praze dvakrát, a to na začátku ledna 2026 a na začátku února 2026. Nevěděla jsem, kam byly vzorky poslány a v jakém stavu, ani zda byly uloženy na místě, kde je možné je využít k identifikaci. Na moje dotazy v této věci mi nikdo nebyl schopen odpovědět. Konzul Martin Mužík mi v březnu 2026 zjistil číslo na vyšetřovatele na Ukrajině pověřeného případem pohřešování mého syna. Podle jeho sdělení z 11. 5. 2026 mu byl vzorek DNA doručen až v květnu, ale nesdělil mi, v jakém stavu a zda se podařilo naše vzorky porovnat,“ vylíčila. O tom, že její vzorky se prý již v databázi nacházejí, se dozvěděla po půlroční bitvě a bombardování všech dostupných ukrajinských i českých autorit.
Podobně složitá korespondence na všechny strany čekala Jirkovu maminku, když se snažila zjistit okolnosti zmizení svého syna. Za tu dobu zjistila několik různých svědectví a verzí. „Ukrajinský vyšetřovatel mi řekl, že Jirku trefil dron. To neodpovídá dalším informacím. „Ministerstvo obrany Ukrajiny na moji žádost odpovědělo, cituji: ,Pohřešuje se v důsledku plnění bojového úkolu, v důsledku ostřelování ze střelných zbraní a dělostřelectva ozbrojených sil Ruské federace. Jirkova brigáda se mnou oficiálně nijak nekomunikuje a vím, že to zdaleka není jenom můj případ,“ popsala. (Deník FORUM 24 se obrátil na 3. armádní sbor s prosbou o informace ohledně osudů padlého českého dobrovolníka, ale do doby uzávěrky neobdržel žádnou odpověď, pozn. red.)
Bezmála rok po Jirkově pravděpodobné smrti se jeho mamince podařilo s pomocí dobročinné organizace odcestovat na Ukrajinu. Její syn a další čeští dobrovolníci tam byli vyznamenáni in memoriam za nejvyšší oběť, kterou přinesli v boji proti ruské válečné agresi. Jirkova maminka říká, že ze všeho nejvíc ale chce dostat do republiky synovo tělo. „Pro mě je nejdůležitější, aby jeho ostatky byly uloženy důstojně do posvěcené země. Jak jsem napsala do jednoho e-mailu: ,I všichni naši psi jsou s láskou uloženi na zahradě, Jirka hnije na poli…‘ ,“ vysvětluje hlavní motivaci svých snah.
Podle jejích informací i podle zjištění deníku FORUM 24 je však právě tento její nejdůležitější cíl v aktuální situaci velice obtížné, ba skoro nemožné provést. Vyplývá to ze situace na bojišti v místech, kde byl její syn zasažen a kde se jeho tělo má nacházet. Jako pravděpodobně jediná cesta, jak by se mohl uskutečnit, se tak aktuálně jeví možná výměna těl padlých, která čas od času mezi Ruskem a Ukrajinou probíhá.
Jirkova máma říká, že i v rámci české státní správy a politické reprezentace narazila na konkrétní osoby, které chápaly její situaci a byly ochotny jí pomoci i nad rámec svých povinností, a že jim je za to nesmírně vděčná. Představují podle ní ale spíše čestnou výjimku z pravidla. Ke zveřejnění svého příběhu se odhodlala i proto, že v podobné situaci není sama. Je v kontaktu s dalšími rodinami padlých českých vojáků na Ukrajině a mnoho z nich si procházelo či prochází podobným martýriem. Někdy to silně nabouralo jejich vztah k demokratickým institucím jako celku.
Převládající zkušenost popsala v jednom z nesčetných dopisů, které odesílala domácím i mezinárodním institucím v často marné naději, že jí snad někdo v nastalé situaci pomůže. Tento byl adresován Mezinárodnímu výboru Červeného kříže. „Jednání českých a ukrajinských institucí vůči nám, rodičům padlých, je z morálního i právního hlediska nepřijatelné. Máme z jejich strany minimální podporu. Úředníci nemají koncept, podle něhož by k celé věci přistoupili, a jednají pouze na náš vytrvalý nátlak. Sami si sháníme informace v situaci, kdy neseme obrovskou tíhu bolesti a smutku. Stát má k dispozici celý úřednický aparát, výkonnou moc, a přesto není schopen zjistit ani to, co my rodiče. My pátráme každý den. Píšeme, voláme, urgujeme,“ popsala.
„Jako rodiče jsme svoji povinnost splnili: vychovali jsme statečné a čestné syny. Nyní je řada na těch, jejichž zaměstnáním i povinností je chránit demokratické zřízení naší země – země, jejímiž občany naši synové nepřestali být, ať už jsou živí, či mrtví. Dosavadní postoj našeho státu je alarmujícím vzkazem všem občanům i mezinárodnímu společenství,“ napsala matka Jiřího, českého vojáka pohřešovaného na Ukrajině, kterému spolubojovníci přezdívali Mauz.
Na většinu svých dopisů nikdy nedostala odpověď.