Ruský diktátor a válečný zločinec Vladimir Putin. FOTO: Lucie Batková / MIDJOURNEY / FORUM 24
FOTO: Lucie Batková / MIDJOURNEY / FORUM 24
GLOSA / Potlesk pro Putina v Brně? Tak by mohl znít bulvární titulek k článku o nedávné premiéře britské hry Vlastenci v brněnském Národním divadle, a nebyl by daleko od pravdy. Určitě ne tak daleko, jako když před pár lety nejen bulvární, ale prakticky veškerá česká média bombasticky hlásila, že v jiném brněnském divadle se chystá skandální atentát proti křesťanství a Ježíš „tam znásilňuje muslimku“.
Obé byla i nebyla pravda (a s tím Ježíšem to v inscenaci Vaše násilí – naše násilí nakonec skončilo naopak úlevnou katarzí, což nebránilo zejména těm, kteří představení neviděli, se opakovaně obracet na soudy). Také ten brněnský „potlesk pro Putina“, potlesk na otevřené scéně při premiéře britské hry Petera Morgana, opravdu zazněl, a to údajně i na předpremiéře a zní i na reprízách.
Ale nepatří naštěstí ruskému válečnému zločinci. Sklízí ho po velkém pohybovém sólu jako uznání za taneční výkon činoherce mladistvý představitel budoucího diktátora Václav Kuzník. Jeho perfektně odvedené sólo nepostrádalo rysy jurodivé parodie a bláznivé grotesky na ruský způsob, ostatně jako celá inscenace, prokládaná živě zpívanými a „tančenými“ písněmi Vladimira Vysockého.
Putin prodává inscenaci
Doufám, že většina diváků i čtenářů je gramotná (i divadlo je jazyk). Zde nejsme v seriálu, kde po populárních představitelích primářů mnozí žádají lékařský zákrok a kde postavu anděla nebo kreatury podvědomě přenášejí na interprety. A právě v této inscenaci je obojí: nenápadný, ale neúplatný úředník Vladimír P. s téměř andělskou tváří se v závěru mění v ďábla, jak ho dnes zná celý svět. Smyslem bylo patrně ukázat, že ruský mocenský systém je natolik toxický, že každý, podobně jako zprvu neúplatný místostarosta z Petrohradu, sotva dostane moc, skončí jako Putin. Třebaže pocházel původně z opozičního tábora (tak o tom píše dramaturg v programu k inscenaci).
To se vepisuje i do představení. Jde samozřejmě o zkratku a zjednodušení. Ten „nevinný“ úředníček z Petrohradu měl v reálu za sebou šestnáctiletou zločinnou kariéru protřelého kágébáka, a dříve než se oficiálně v roce 1999 chopil moci, byl už přes rok ředitelem tajné služby FSB a řídil řadu krvavých operací typu bombových útoků na obytné domy (dramaturgovo tvrzení z programu, fakticky „vyviňující“ Putina, že byl u moci pouhých pár týdnů a nestačil by ty mordy připravit, je poněkud mylné).
A to včetně barbarské druhé čečenské války, která byla svou genocidní podstatou faktickou předehrou k dnešní válce Ruska proti Ukrajině (tragédie Grozného). Nicméně připusťme tuto licenci jako právo svobody nakládat s fakty nikoli jako historik, ale jako svéprávný tvůrce, s vlastním viděním událostí.
Plakát tedy opravdu poutá na zdánlivě „nevinnou“ hercovu tvář raného Vladimira P., přesně podle staré novinářské praktiky: Hitler na titulní straně prodává výtisk.
Inscenace, která mate tělem
Problém je, že ústřední postavou, opět s reálným předobrazem, a navíc s uzavřeným příběhem vzestupu a pádu, je někdo jiný. A ten příběh se završí hrdinovou smrtí: ruský oligarcha, Boris Berezovskij, otec Putinovy kariéry (výkon večera Tomáš Šulaj). Geniální matematik, který se přepočítal. Právě on, na rozdíl od Putina šarmantní a duchaplný bavič, byl zakladatelem nemravného systému totálního marasmu a korupce.
Navázala na to nejhorší z nekonečných dějin ruského imperialismu. Kdy stát se namísto v rukou dosavadních neschopných generálních tajemníků a z jejich řad se rekrutujících stejně neschopných prezidentů ocitl v rukou několika málo všeho schopných oligarchů. Novodobých carových „bojarů“, ve skutečnosti zbohatlíků, zlodějů a jejich konkubín a paniček.
Systém zavedený a spoluvytvořený právě Berezovským. A systém pak na scéně i v reálu semele svého tvůrce. Marně se pak v exilu dovolává lidských práv a svobod. A v tom je nejen hluboká tragika, ale i nepříjemný aktuální smysl a přesah hry i inscenace Jakuba Šmída.
Poučení: věčná nepoučitelnost
Známe desítky a stovky obdobných osudů, a to nejen v Rusku. Podobně před staletími semlel své hlavní demiurgy krvavý teror, který rozpoutali ve Francii Robespierre, Marat, Danton či Saint-Just, jindy zase v Německu otec SA Röhm, v sovětském Rusku Berija, Jagoda, Ježov a před nimi Trockij. Nebo u nás třeba Reicin. A v měkčí poloze i to, s čím si v zaslepeném okouzlení východním slovanstvím zahrával i prezident Beneš (měl místo Stalinových projevů číst více Havlíčka Borovského) – a s ním i Jan Masaryk, Drtina, Laušman a další.
Člověk je ovšem z dějin nepoučitelný a příběh přípravců a strůjců zločinných režimů a jejich „nevinných“ obětí se bude znovu a znovu opakovat, možná až do konečného řešení existence lidstva na planetě. Do té doby nám nezbude než si ten příběh donekonečna vypravovat namísto toho, abychom ho z učebnic dějepisu vytěsňovali.
V této glose mi tedy nešlo o to, zda tleskat či netleskat hereckým představitelům masových vrahů – to je spíš otázka vkusu. Daleko víc, a za to patří do Brna dík, šlo o ty, kteří je vyrábějí, vypouštějí do světa – a nedomýšlejí důsledky. Metou jim naopak sebezáhubně cestičky, jako právě Berezovskij Putinovi (nebo zmíněný Beneš Gottwaldovi). Jenže malér je, že do té záhuby nakonec jimi vyrobené kreatury přivedou kromě sebe i nás ostatní. Proto vyprávění takových příběhů není nikdy dost, na divadle, ve filmu, v médiích. A hlavně ve školách všech stupňů!
