NÁZOR / Diktátor Josif Stalin měl výročí svého neslavného skonu dne 5. března 1953. Ačkoliv už tři roky po jeho smrti byly aspoň částečně odhaleny jeho zločiny, SSSR a Rusko se s ním nevypořádaly nikdy. Za poslední roky jeho obliba v Rusku roste. Roli Stalina v dějinách hodnotí pozitivně 70 procent Rusů, ukázal průzkum veřejného mínění provedený v roce 2019 nezávislou agenturou Levada Centrum. Téměř polovina respondentů je připravena omlouvat represe Stalinovy éry. Taková zmatenost má ale praktické dopady na společnost.
Obnovený Stalinův kult sledují s jistou skepsí dokonce i ti přemýšlivější stoupenci putinovského režimu a invaze na Ukrajinu, jako je třeba separatista a velitel batalionu Vostok Alexandr Chodakovskij. Mají k tomu celkem pragmatický důvod, stalinské metody totiž působí rozkladně.
„Pokud jde o Stalina, raději se zdržím komentáře, abych nezranil city ….. věřících. Pro sebe osobně mám dostatečný soubor důkazů a argumentů, abych tuto historickou postavu ‚nezbožňoval‘, ale vnucovat svůj pohled těm, kteří si ze Stalina udělali modlu a slepě a bezvýhradně ho uctívají – to nemá smysl: tady nejde o logiku,“ píše Chodakovskij na Telegramu.
Pak vysvětluje, v čem jako protřelý bojovník vidí problém.
„Ke Stalinovi mám vztah více než střízlivý. Jeho odkaz je živý a projevuje se v nejneočekávanějších situacích. Nedávno zatkli velitele roty dobrovolnického praporu, který se právě rozpouští a bude zaveden do struktur pravidelné armády. Tento ‚velitel roty‘ okamžitě napsal přiznání, že střílel své podřízené. Situace na frontě jsou různé a někdy situace nedovoluje splnit rozkaz a někdy člověk sám nenajde odhodlání riskovat. Ale ne proto, že by za ním stála Moskva, ale proto, že si ten člověk myslel, že je nejvyšší soudce, a dal si právo vzít život – střílel na své vojáky, kteří k jeho jednotce přišli dobrovolně. Za své činy se bude zodpovídat, ale chci upozornit, že není jediný, kdo něco takového nosí v hlavě. A také bych chtěl poznamenat, že tam, kde to není ze strachu, ale ze svědomí, plní lidé úkoly, někdy se obětují neméně, ne-li účinněji,“ soudí Alexandr Chodakovskij.
V tom má separatista částečně pravdu, problém je v tom, že z přesvědčení bojuje na Ukrajině z té ruské strany zřejmě málokdo. Kromě těch, kdo byli prostě odvedeni a nestačili, nebo nechtěli před mobilizací utéct, to jsou kontraktníci, kteří potřebují peníze. Pak to byly desetitisíce zločinců z lágrů, kterým bylo slíbeno po odsloužení nějaké doby na frontě omilostnění, výmaz trestu a peníze. „Dobrovolníci“ jsou v podstatě žoldáci, kteří by si své rublíky chtěli užít a ne čichat k ukrajinským slunečnicím zespoda. Miliony Rusů možná skutečně věří, že na Ukrajině jsou nacisté a měli by být poraženi, ale nejspíš je to nepálí tolik, aby se šli válet do bláta na Donbas, nebo do něj ulehnout navždy.
Vada je v samotném systému, který pro své udržení stalinské metody potřebuje. A problém je i v duševním rozpoložení ruských mas.
„Ve skutečnosti je zdrojem kultu Stalina v lidech naše touha po otci, po otcovské postavě. Je to náš paternalismus, což je, chcete-li, monarchismus zdola. A takový monarchistický počátek dominoval ruským dějinám před sovětským obdobím a během sovětského období i nyní. Jsme společností monarchismu zdola, lidového monarchismu. Monarchie je lidová,“ tvrdí ideolog Alexandr Dugin.
Musíme uznat, že v tom má fašista Dugin nejspíš pravdu. Existence represivního aparátu vysvětluje jen částečně, proč přes sto let v SSSR a pak v Rusku existuje režim utiskující vlastní lidi a ohrožující okolí. (Předtím to taky nebyl velký zázrak.) Zřejmě existuje nějaká společenská poptávka. Možná ne stoprocentní, ale kdo se nezařadil, už byl odstraněn.
To neslibuje pro nejbližší budoucnost nic hezkého, dokonce ani kdyby to byla budoucnost bez Putina.