Militarizace a indoktrinace dětí v Rusku probíhá ve všech věkových kategoriích - například v organizaci Junarmija. FOTO: Wikimedia / CC BY 4.0
FOTO: Wikimedia / CC BY 4.0
GLOSA / Zajímalo by mne, kdy v lidech vzniká vlastenectví a jak se z nich vytrácí. Osobně jsem přesvědčena, že opravdové vlastenectví pociťují pouze občané úspěšných zemí. Vezměte si Švýcarsko. Myslím, že jeho občané jsou vlastenci, je velmi snadné milovat svou zemi, když je bohatá a žije se v ní pohodlně a každý se tam chce přestěhovat a ptá se sám sebe, proč se tam nenarodil. Kde se však bere láska k zemi, která mírně řečeno neprosperuje?
Budu upřímná, narodila jsem se v řiti světa, a sice v Rusku, v periferním regionu a v chudé rodině. V roce 1992, rok po zániku Sovětského svazu, mi byl vystaven rodný list, který měl v hlavičce stále SSSR. Moje zrození proběhlo v té nejbouřlivější době, totiž ve velmi neklidných devadesátých letech. Ale i já jsem měla pocit vlastenectví. Nemyslím si, že se to předává s mateřským mlékem, vlastenectví považuji spíše za naučenou dovednost než za něco vrozeného.
Je to podobné, jako když učíte dítě mluvit, narodí se jako nepopsaný list papíru, ale pak s ním začnete komunikovat. A stejným způsobem se vštěpuje vlastenectví. Jenže si představte situaci v Rusku, kdy malé dítě žije v opravdu nechutných podmínkách, přičemž jediným jídlem jsou brambory. A začne se ptát svých rodičů:
Proč takhle žijeme?
Protože nás ti zlí Američané chtějí porazit.
Co je Amerika? A proč nás chce porazit?
Amerika je země za oceánem, kde žijí lidé, kteří nám závidí.
Proč nám závidí?
Protože máme nejvíce přírodních zdrojů… A tak dále.
Takto se v Rusku vychovává k toxickému vlastenectví. Rodiče by mohli dítěti klidně říct, že žijí špatně, protože není práce, a práce není, protože strejdové v oblecích, o kterých se mluví v televizi, nedělají nic jiného, než že kradou. Dítě by si pak mohlo učinit jiný obrázek o světě. Nebo by si prostě mohli vymyslet něco fantastického a neskutečného, třeba pohádku. Mimochodem, mnoho žen v Rusku, jejichž muži jsou ve vězení, lže svým dětem, že jejich otec letěl do vesmíru. Moji rodiče na mé otázky odpovídali: „Protože je taková doba.“ Ať už to znamená cokoliv…
Na toxické vlastenectví se člověk chytne jako na drogu. Začíná to něčím snadným, jako je třeba podpora národního týmu na olympiádě, a když vyhrajete, zažijete pocit euforie, po němž to prostě chcete zopakovat. A tak postupně zvyšujete dávku, až se stanete tak závislým, že se pro vás „vlastenectví“ stane životně důležitým. Úřady vám neumožní drogu vysadit: každý rok pořádají přehlídky na Den vítězství 9. května a stále dokola připomínají, že to byla vaše země, která všechny zachránila „před fašisty“, a že právě díky vaší zemi se všem na světě žije „tak krásně“.
A pokud by vám dělalo problém tomu uvěřit, zkrátka se ponoříte do maratonu válečných filmů a koncertů, které ve vás opět vyvolají záchvat euforie a hrdosti „na všechno naše“. Nyní ruské úřady používají silnější návykové látky – „rozhovory o důležitém“ probíhají ve školách, dětské hlavy vlastně ani nemají šanci přepnout na něco jiného než na mýtus „o velkém Rusku“. Tato skutečnost byla dobře zdokumentována. Třiatřicetiletý učitel-organizátor Pavel Talankin ve škole v Čeljabinské oblasti natočil dokumentární film o tom, jak jsou ruské děti krmeny propagandou. Pavel byl zodpovědný za natáčení všech tamějších školních akcí.
S vypuknutím války Ruska proti Ukrajině se však tyto akce militarizovaly a učitelova kamera onu změnu zaznamenala. V červnu 2024 Talankin opustil Rusko, odvezl si s sebou sedm disků s natočeným materiálem a společně s americkým dokumentaristou Davidem Borensteinem z nich sestříhal film Mr. Nobody Against Putin. Film měl letos 25. ledna premiéru na festivalu nezávislých filmů Sundance.
Podle Talankina bylo 90 % toho, co je ve filmu, natočeno pro Ministerstvo školství Ruské federace: „Natáčel jsem dvěma kamerami. Jedna kamera zaznamenává dobře a druhá hůře. Materiál z té horší kamery jsem posílal na ministerstvo – bez montáže. Materiál z té lepší, která zaznamenává zvuky a podobné věci, jsem ukládal na hard disk.“
Pavel nenatočil pouhý film, nýbrž zdokumentoval zločiny ruských úřadů, které jsou namířeny proti dětem. Lze s jistotou říci, že Pavel opustil Rusko navždy, není cesty zpět, i když doufá, že se jednou vrátí: „Za sebe říkám, že nejsem zrádce své vlasti. Mám rád svou zemi, mám rád lidi, mám rád své město. Doufám, že se tam dříve nebo později vrátím.“ I poté, co na vlastní oči viděl, jak jeho země tyranizuje děti, ji nadále miluje. Vlastenec, co na to říct…
Ale je tu i jedna dobrá zpráva: na rozdíl od drogové závislosti je vlastenectví léčitelné. Drogově závislý jím zůstane navždy, může sice několik let drogu neužívat, ale stále zůstává závislý a to, že je „čistý“, je jen remise. Přestat s toxickým vlastenectvím je mnohem snazší, je to jako amputace infikované končetiny. Pak už zůstanou jen vzpomínky a fantomové bolesti, které jsou spíše způsobeny studem za to, že jste mohli obdivovat a považovat za normální, co se ve vaší zemi děje.
Zdá se mi, že manželky maniaků to cítí stejně. Představte si, že se zamilovaly do muže, žily s ním mnoho let, staraly se o něj, vzájemně se s mužem podporovali, zařizovali si každodenní život a v jednu chvíli přijde domů policie a oznámí manželce, že její muž brutálně zavraždil několik lidí. Nejprve tomu nemůže uvěřit, říká, že to není možné, že její manžel je ten nejhodnější člověk, jakého kdy poznala, a pak jí na policejní stanici ukážou fotografie obětí a důkazy o manželově účasti. Pak přijde domů, je v šoku a začne vzpomínat na společný život a ptát se sama sebe: „Jak to, že jsem si toho nevšimla dříve?“
A najednou si vybaví okamžiky, z nichž přece mohla vytušit, že její manžel je brutální vrah. A jí nezbývá nic jiného než vymazat svou minulost, změnit si příjmení a přestěhovat se na místo, kde se o jejím manželovi nikdo nic nedozví. Pokud by se totiž o tom dozvěděli příbuzní obětí a ti, kterým tento příběh není lhostejný, budou ji lynčovat, poněvadž podle jejich názoru žena nemůže nevědět, že spí v jedné posteli s vrahem.
Proto stejně jako si manželky dopadených maniaků kladou otázku „Jak jsem si toho mohla nevšimnout?“, kladou si bývalí ruští vlastenci stejnou otázku ohledně země, která je zklamala. Ať by se jakkoli rádi zbavili minulosti, nelze ji změnit, i když o vás okolí nebude nic vědět. Fakt, že jste kdysi milovali maniaka, s vámi zůstane navždy.
