Velkohubá ruská prohlášení o vítězství ve válce neodpovídají realitě

Ruská rétorika od počátku rozpoutání agrese proti Ukrajině nabírá neustále na obrátkách, ovšem čím více ruské propagandistické figurky křičí do světa, jak je okupační armáda úspěšná v „denacifikaci“ demokratického státu, tím tristnější je situace na bojišti. Prohlášení o úspěších jsou určena především pro uši ruských občanů, které sužuje dopad sankcí, a tak to jediné, co jim zbývá, jsou pohádky o úspěších jejich armády.

V posledních týdnech zaznělo z Kremlu a jím zřízených loutkových „republik“ na východě Ukrajiny několik nafoukaných prohlášení o plánech Ruska zabrat Ukrajině co nejvíce území. Vůdce Doněcké lidové republiky Denis Pušilin vypustil do éteru, že „nastal čas znovu osvobodit ruská města založená ruským lidem: Kyjev, Černihiv, Poltava, Oděsa, Dněpropetrovsk, Charkov, Záporoží, Luck.“ To, že si Rusové nikdy nedělali přílišné problémy s dějepisem či zeměpisem, vědí všechny národy, které se bohužel ocitly v jejich blízkosti. Ale alespoň o Poltavě, kterou založili Litevci, či o Charkově, jehož základní kameny položili Záporožští Kozáci, by Pušilin, tato dutá schránka na šíření putinovských výmyslů, lhát nemusela.

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM: Apokalypsa v Českém Švýcarsku

Ve chvíli, kdy se štiplavý dým přihnal s větrem o závod z lesů v okolí Hřenska až do Prahy, je…

Krátce nato jej přímo podpořil tiskový mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov. Tento automat na tlumočení diktátorových momentálních nálad a nápadů řekl: „Kreml podporuje myšlenku, že je nutné osvobodit Ukrajinu obecně od všech druhů projevů neonacistických nálad… A je nutné přijmout opatření, která jsou skutečně přijata v souladu se speciální vojenskou operací za účelem ochrany lidu v Luhanské lidové republice a Doněcké lidové republice.“ Kafemlejnek zopakoval ruskou mantru o nacistech na Ukrajině, přestože košile nacistického střihu padne jako ulitá spíše kremelskému monarchovi a jeho poddaným.

A Lavrov, ruský ministr zahraničí, se ani nenamáhá aspoň trochu diplomaticky zastírat imperiální choutky své domoviny. Podle jeho nedávného prohlášení se cíle invaze změnily a Moskvě už nejde „jen“ o Luhansk a Doněck, ale také o Chersonskou oblast, Záporoží a řadu dalších.

V polovině července vydala další z tragických moskevských postav – ministr obrany Sergej Šojgu – rozkaz k dalšímu rozvoji akcí ve všech operačních oblastech.

Jenže během dvou týdnů, které od té doby uplynuly, nedokázala ruská armáda svoji ofenzivu na Donbase nijak zrychlit a ukrajinští obránci ji zadržují de facto na jednom místě, a to navzdory všemožným ruským snahám prorazit či aspoň zdeptat morálku Ukrajinců barbarským ostřelováním civilních cílů i v místech daleko od fronty. Vojenští analytici se domnívají, že síly, ale hlavně schopnosti ruské armády nebudou stačit na víc než na pouhý pokus dobýt Bachmut či Seversk. Na druhou stranu hrozí ruským jednotkám, že ochutnají vlastní medicínu z dob obléhání Mariupolu, neboť v Chersonu zůstane s největší pravděpodobností několik tisíc okupantů v důsledku ukrajinské protiofenzívy obklíčeno.

Dále čtěte

Kupte si Speciál FORUM a přispějte na sbírku pro ukrajinskou armádu. Pomáhejte s námi

Brzy to budou čtyři měsíce, kdy ruský prezident Vladimir Putin rozpoutal válku proti Ukrajině. Napadená země se tvrdě brání a…

Mají tedy mnohomluvně neustále ohlašovaná ofenziva a medializované „úspěchy“ ruské armády skutečně reálný základ?

Leonid Beršidský ve svém textu pro Bloomberg zdůrazňuje, že „zjevná expanze ruských územních ambicí je známkou relativní vojenské slabosti, nikoli síly“. Připomíná, že cíle, které Rusko od počátku agrese vyhlašuje, se mění každý měsíc, zvláště poté, co ruská armáda musela ustoupit z Kyjeva, Černigova či Sumy. Domnívá se, že není správné aspirace Moskvy nazývat cíli, protože nejsou v dohledné době realizovatelné, ale kremelští vládci by měli spíše hovořit o snech. „Zdá se, že očekávání Kremlu jsou utvářena událostmi na frontě. Každá změna vojenské situace vede k novému plánu, který, bude-li realizován, umožní Putinovi vyhlásit vítězství,“ jasně popisuje ruskou nemohoucnost Beršidský.

Rusové navíc, jak je jejich historickým zvykem, si příliš nelámou hlavu s válečnou strategií. I v 21. století vsadili na svoji vyzkoušenou taktiku „nas mnógo“ a spoléhají, že protivníka, tedy lépe vyzbrojenou i vycvičenou ukrajinskou armádu, přetlačí pouhou početní převahou. Jenže to se Putin a jeho jestřábi hodně přepočítali. Nepatrné územní zisky, kterých okupanti dosáhli, jsou ziskem území, na němž žije jen málo obyvatel a jsou to otevřené rovné pláně. Pokud však Rusové narazí na území vhodnější pro obranu, tedy osídlená místa, zřejmě to bude znamenat konec s jakýmkoliv dalším, i sebemenším postupem.

Rusko zkrátka jede stylem parní válec, který ničí vše, co mu stojí v cestě. Jenže nikdo neví, kdy tomuto parnímu válci dojde pára a zastaví se. Kritickým bodem bude okamžik, kdy už ruská armáda utrpí tak velké ztráty, že je nebude schopna nahradit, aniž by musela být vyhlášena všeobecná mobilizace. A to by se obyvatelům Moskvy či Petrohradu, kteří sice jsou většinově na svoji armádu „hrdí“ a Putina bezmezně podporují a milují, nelíbilo. Dokud za Rusko bojují Burjati, Jakuti, Kalmykové, Čečenci, Čerkesové či další etnika, Rusové jásají… jakmile by sami museli rukovat a nést tíhu bojů, nadšení by je rychle přešlo.

Ukrajina tedy musí, i za cenu neustálé pomoci západních spojenců, vydržet.