Shamima Begum pochází ze čtvrti Bethnal Green ve východním Londýně a odešla jako patnáctiletá z domu v roce 2015, aby se připojila k Islámskému státu. Ten byl tehdy v Sýrii a Iráku na vrcholu moci.
Ona a její dvě přítelkyně Amira Abase a Kadiza Sultana odletěly do Turecka, když předtím lhaly rodičům o svých úmyslech. Trojici si vyzvedli pašeráci pracující pro skupinu Islámského státu působící v severní Sýrii. Měly se stát nevěstami džihádistů pocházejících z celého světa. Měly jim porodit děti – budoucnost kalifátu. Shamima byla nejdřív umístěna v domě s dalšími perspektivními nevěstami. Jakmile se pro tyto dívky našel vhodný protějšek, jedna po druhé byly provdány.
Manželem Shamimy se stal Yago Riedijk – holandský konvertita. Ve rozhovoru pro The Times uvedla, že jejich první dvě děti zemřely na komplikace související s podvýživou i nedostatkem léků ve válečné zóně.
Když se letecké údery zhoršily, utekli z Raqqy. To už čekala třetí dítě. Nakonec skončili v uprchlickém táboře.
Rodiče těchto „nevěst“ vědí, že jejich dcery prošly vymýváním mozků, ale doufají, že by se z toho snad ještě mohly dostat. Je ale otázka, nakolik být optimistický. Bezpečnostní služby se obávají, že dívky by se mohly stát propagandistickým nástrojem, který by Islámskému státu pomohl při náboru dalších lidí.
Z toho, jak se Shamima Begum vyjadřuje, se nezdá, že by svého činu litovala. Popisovala, že když viděla uříznutou hlavu bojovníka proti IS, neudělalo to na ni velký dojem, a konstatovala, že to byl „nepřítel islámu“. Podle vlastního vyjádření ale viděla v Islámském státě mnoho korupce a nemyslí si, že by si zasloužil vítězství. Její sestra se vyjádřila, že je Shamima citlivá dívka a že by jistě nechtěla provést nic zlého. Úřady tento optimismus ale automaticky nesdílejí.
Zatím to nevypadá, že by britská vláda pro ni mohla něco udělat, protože na to nemá v Sýrii personál. Nikdo také nebude riskovat životy lidí, aby pomáhali někomu, kdo se připojil k zakázané teroristické skupině. I kdyby se sama dostala do Turecka, je otázkou, zda má ještě vůbec svůj cestovní pas. Noví příslušníci z ciziny je odevzdávají a někdy i demonstrativně pálí. Úřady také někdy pasy zneplatňují, aby omezily pohyb svých občanů, kteří se vydali na teroristickou dráhu. Není známo, zda se to stalo v tomto případě. Bezpečnostní služby by také mohly využít mimořádné právní nástroje, které občanovi brání se vrátit zpět, pokud nesouhlasí s vyšetřováním, monitorováním a případnou „deradikalizací“.
V tomto případě je další otázkou věk dotyčné dámy, protože z právního hlediska byla ještě dítě, když odcestovala a připojila se k Islámskému státu. Pokud by jí bylo pod 18 let, měla by vláda povinnost zohlednit její „nejlepší zájmy“ při rozhodování o tom, co dělat dál. Jenže teď je to dospělá osoba, která nejeví známky nějaké lítosti. Pokud se chce vrátit, musí vzít v úvahu, že to může znamenat případné trestní stíhání, byť byla také zneužitou osobou. Aby to bylo složitější, Shamima uvádí, že je v devátém měsíci těhotenství a za předpokladu, že je britská občanka, tak její dítě také, čímž se to poněkud komplikuje. Tím by vznikly zákonné povinnosti, podle kterých je třeba zohlednit dobré životní podmínky dítěte.
V každém případě je to složité rozhodování, a to jak po právní, tak i po technické stránce. Po návratu se těmto pachatelům/obětem věnují odborníci, aby se pokusili je vrátit do normálního života, ale nejsou vždy úspěšní. Bojovníkům za to, co považovali za svatou věc, se povedlo vytvořit problémy sobě, svým blízkým a vlastní zemi. Proto se zdráhavosti při řešení jejich osudu nelze moc divit. Je tu na jedné straně otázka rizika, které se nedá vyloučit, a na druhé zase někdy osud jejich dětí, které se formálně staly občany státu, které jejich matky opustily a kde od narození ani vteřinu nepobývaly.
Za použití materiálů z BBC.com a standard.co.uk.
