Co vlastně Turecko chce? Byly časy, a nejsou tak vzdálené, sotva pět či sedm let, kdy bylo respektovaným členem NATO a žádaným budoucím členem EU. I tehdy se ozývaly varovné hlasy, že turecký prezident – ještě jako předseda vlády – řídí svou zemi pro nás nežádoucím směrem. Zásadní otázkou bylo, zda nedriftuje východním směrem, zpátky do orientální sféry. 

Patřil jsem k těm, kdo hájili tezi, že jde o nedorozumění. Že Turecko potřebuje jen trochu víc času a našeho pochopení, aby se stalo nezpochybnitelnou součástí demokratického společenství rozvinutých zemí. Ty časy jsou pryč a zdá se, že jestli se nestane zázrak, bude pro nás Turecko ztraceno a zatraceno. Stále si myslím, že by to bylo k oboustranné škodě.

Turecko se stalo zemí, která na členství v EU zřejmě už nepomýšlí. Od konce roku 2013 se chová způsobem v Evropě zcela nepřijatelným – nejprve k vlastním občanům a posléze i k okolnímu světu. Definitivním zlomem byl neúspěšný pokus části armády o převrat a následná, dodnes neukončená, vlna represálií proti všem, kdo se s prezidentem nevezou na hřbetě stejného draka.

Válka v Sýrii, kterou Turecko pomohlo rozdmýchat, neskončila tureckým vítězstvím, ale rusko-tureckým a íránsko-tureckým srozuměním. Odrazilo se to nejen na chování a pozici Turecka v NATO, ale i na jeho postoji ke kandidatuře do EU. 

Všechna čest Turkům za to, jak zvládají uprchlickou krizi a s jakou trpělivostí snášejí přítomnost statisíců Syřanů na svém území. Stali se ale i zbraní, s níž turecký prezident zaútočil na Evropu. Pragmaticky i zlomyslně je nechal přelít do Řecka a přes Balkán až do střední Evropy. Velkomyslně pak uzavřel s EU dohodu, kterou dnes považuje za „už nefunkční“. 

Válka v Sýrii poskytla Erdoğanovi volnou ruku v jeho vendetě vůči Kurdům. Pod záminkou boje s PKK se rozhodl vyřídit si účty s její syrskou sestřenicí YPG. Jediné, co mu brání v ještě drsnějším postupu, je přítomnost americké armády. Nepřehlédne však jedinou příležitost, jak tuto okolnost diskreditovat. 

Nákup ruského raketového systému S 400 rozvrací vztahy Turecka s USA a následně i s NATO. Nesnadné řešení jejich rozporů z doby před několika lety, kdy šlo o turecké porušování amerických sankcí vůči Íránu, dostalo další ránu po pokusu o puč. Turecká důstojnická elita má americký výcvik a americké školy. Smyšlená spiknutí (Ergenekon, Balyoz) byla záminkou k nasazení uzdy armádě skrze ochromení jejího nejvyššího velení. K tomu došlo ještě před pokusem o převrat, který byl reakcí na vzniklou situaci. 

Následné čistky v armádě, v justici a policii (ty začaly po prozrazení neskutečné korupční aféry v prosinci 2013) byly doplněny represí proti novinářům, univerzitním představitelům a protestujícím občanům pod záminkou boje se smyšlenou FETÖ. Upevnění Erdoğanovy moci (kterou si udrží nejméně do roku 2023) jeho v zásadě demokratickým zvolením prezidentem a schválením jeho pravomocí poslušným parlamentem jen potvrdilo nastoupený trend.

Jak komplikovaným a nesnadným partnerem Západu je Turecko dokumentují jeho současné kroky ve východním Středomoří. Zarputilost, s jakou trvá na právu „tureckých Kypřanů“ na využívání tamějšího plynu a ropy při ignorování reálného postavení Tureckem okupované části členské země EU, je skutečně nebezpečná.

Pokud by se Turecko ve svém dnešním stavu stalo členem EU, čekalo by nás nejedno překvapení. Bylo by nejlidnatější unijní zemí s nejvyšším počtem poslanců v Evropském parlamentě, se silným hlasem v Evropské radě a s nevyzpytatelnou politikou. Turecko vždycky bude dávat svým zájmům přednost (v tom se neliší od jiných „velkých hochů“ v EU), ale jeho neústupnost, diplomatická zdatnost a ekonomická váha by vyžadovaly přebudování téměř všech neformálních aliancí, které dnes v EU existují. Standardní politika proměnlivé geometrie by se změnila v permanentní spor všech s tureckými požadavky a s tureckou habituální ublížeností.

Vztahy s EU jsou tak špatné, že už i komentátor provládního deníku Daily Sabah dospěl k názoru, že „jsme dnes politicky od EU dál, než v kterémkoli srovnatelném období“ a že „Turecko patrně potřebuje raprochement s EU víc, než si někteří myslí“. Není sám. Bývalý prezident A. Gül spolu s někdejším ministrem zahraničí a s bývalým ministrem hospodářství zakládají novou stranu, která by měla Turecku vrátit jeho místo v Evropě a ve světě. Podle dnešního prezidenta to jsou zrádci.

Dnešní otázka tedy už nezní, kam směřuje Turecko, ale co vlastně chce? Jenomže víme my, co skutečně chceme od Turecka? 

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Václav Hubinger
Václav Hubinger
Další články autora