KOMENTÁŘ / Na Ukrajinu dorazilo prvních deset amerických stíhaček F-16. Do konce roku by jich mělo být předáno dalších deset. Ukrajinské úřady ještě vloni vydaly prohlášení, podle nějž okno příležitosti pro uvedený zbraňový systém se již do značné míry uzavřelo, protože Rusové jsou něj připraveni. 

Přilétlo prvních deset strojů, na něž Ukrajinci čekali více než dva roky. Mezitím se ovšem situace na frontě výrazně změnila, a to nikoliv k lepšímu. A i když zůstává konstantou podstatná ruská převaha v dělostřelectvu, fungující od prvních dnů agrese, objevily se četné nové výzvy. 

Rusové vstupovali do války s papírově naprostou převahou v prostředcích elektronického válčení (jak mu sami říkají, „radio-elektronického boje“) a drtivou leteckou převahou. Velmi dlouho těchto faktorů nedokázali řádně využít. To už ale bohužel neplatí. 

Dokud ruské pozemní síly samy nedostaly pořádné taktické vysílačky, a občas se byly dokonce nuceny domlouvat ukradenými ukrajinskými mobilními telefony, nedávalo smysl rušit dostupné ukrajinské rádiové frekvence. A dokud Ukrajina nedisponovala dostatkem západní přesně naváděné munice, neexistoval ani důvod rušit naváděcí signál systému GPS, ačkoliv k tomu byly ruské jednotky dávno skvěle vybaveny.

Ruské vojenské letectvo zpočátku vlastnilo spousty nových letounů, ale k nim mělo brzy většinou jen velmi starou „hloupou“ leteckou munici. Bombardování tak probíhalo během přeletu cíle, přičemž přesnost vyžadovala útok z nízké letové hladiny. Takové útoky byly doslova ideální pro palbu tehdy ještě dosti silné ukrajinské pozemní protivzdušné obrany. 

V situaci popsané v posledním odstavci existoval ideální okamžik pro nasazení ukrajinských stíhaček dodaných Západem, které tehdy mohly poměrně snadno a s malým rizikem nad vlastním územím ruského protivníka fatálně oslabit. Moskva samozřejmě vyrábí nová letadla, seč jí síly stačí – vloni možná 50 kusů – nicméně nahrazení rozsáhlých ztrát drahých moderních letounů by jí trvalo řadu let.

Tehdy ovšem ještě ti, kdo měli přiletět, nepřiletěli. 

Stupňující se nevýhody

Situaci s vybavením ruských jednotek taktickými vysílačkami se postupně podařilo vyřešit, byť vojenské úřady stále masově řeší případy porušení rádiové disciplíny. Nyní jsou to tedy již Ukrajinci, kdo mají problémy se spojením. Ruské straně se daří rušit používaná taktická rádia, což vážně komplikuje koordinaci činnosti bránících se jednotek. 

Ještě nedávno jsme četli povznesené komentáře, podle nichž Západ údajně nemůže soupeřit s Ruskem v masové výrobě dělostřeleckých granátů, takže se prý bude muset zaměřit na přesně naváděnou munici. Bohužel, jakmile Rusové doladili dlouho budované kapacity rušení satelitního navádění, vychvalovaná moderní západní munice přestává řádně fungovat. To se týká například raket GMLRS pro raketomety HIMARS, přesně naváděného dělostřeleckého granátu M982 Excalibur nebo i moderní britsko-francouzské letecké střely Storm Shadow/SCALP-EG. Existují sice alternativní způsoby navádění, nejběžnější inerciální navigační systém ovšem ve srovnání s GPS výrazně snižuje přesnost zásahu a u dělostřeleckých granátů jej nelze použít. 

A konečně ruské podniky začaly ve velkém produkovat kity k „hloupým“ bombám sovětské produkce schopné transformovat starou munici v podstatně komfortněji používaný prostředek. 

Ruské stíhací bombardéry nyní mohou odpalovat klouzavé bomby z velkých výšek nad vlastním územím, kde je podle striktních předpisů nesmí západními zbraněmi atakovat ukrajinská pozemní protivzdušná obrana. Relativně malá bomba bez motoru dokáže díky rychlosti získané od nosného letounu doplachtit až na vzdálenost 80 kilometrů a zde ničivě zasáhnout obranné instalace. 

Je třeba zabít lučištníka, nikoliv chytat šípy

Letící klouzavou bombu s relativně malým průřezem je těžké zaměřit radarem. Protože neobsahuje vlastní motor, chybí zdroj infračerveného záření, na nějž se obvykle zaměřuje většina prostředků protivzdušné obrany v malých výškách. A když se blíží k cíli, pokusy zničit ji hlavňovými prostředky (kanóny, kulomety) jsou kvůli malým rozměrům a vysoké úhlové rychlosti čirým zoufalstvím. 

Teoreticky by Ukrajině mohly pomoci právě dodávky letounů F-16. Ovšem jen za určitých předpokladů, které zdaleka nemusejí být splněny. 

Fronta měří zhruba 1200 kilometrů a celkem má ukrajinská strana obdržet 79 letounů typu F-16. Francie sice ještě slibuje dodat vlastní typ Mirage 2000-5, v tomto případě jde ale spíše o specializovaný nosič protizemní munice. Na každou dodanou F-16 tak připadá více než 15 kilometrů fronty. Přičemž ovšem nikdy nebude dosaženo stavu, kdy by všechny stroje byly naráz ve vzduchu, a samozřejmě se objeví také bojové ztráty. 

Pokud s dodanými F-16 přijdou také americké protiletecké střely středního doletu AIM-120 AMRAAM, mohly by nové ukrajinské letouny svými útoky zatlačit ruské stíhací bombardéry do takové vzdálenosti od fronty, že by se útoky klouzavými bombami staly z větší části neúčinnými. 

A to by byl velmi důležitý úkol, protože podle vyjádření ukrajinského velení se zhruba od prosince loňského roku staly klouzavé bomby dokonce ještě větším problémem obránců než trvající dělostřelecká převaha protivníka. 

Jinak řečeno, jestliže existuje naděje, že opožděná mobilizace západního obranného průmyslu v roce 2025 konečně překoná výrobní tempa ruských protějšků v oblasti dělostřeleckých granátů, zároveň též velmi vážně hrozí, že úspěch již nebude mít rozhodující význam, který mohl mít, kdybychom jej dosáhli řekněme v lednu 2023. 

Americký generál Douglas MacArthur proslul výrokem proneseným během přednášky ještě před útokem na Pearl Harbor: „Dějiny válečných neúspěchů lze téměř vždy shrnout do dvou slov: Příliš pozdě.“

A bohužel se zdá, že zase jednou může mít plnou pravdu.