Historie je plná lidí, kteří byli popraveni, nebo zavřeni, nebo zmizeli, protože moc mluvili. Někteří zase zmizeli, jiné přejelo auto, další náhle přestali psát, nebo začali psát přesně naopak, než činili do té doby. Důvod je celkem prostý. Někdo jim šlápnul na krk.
Jak dlouho lidé považují svobodu slova za hodnotu? Dějiny spíše představují neustálé střídání různých despocií, kdy kritika mocných nebyla nejen povolena, ale nebyla ani myslitelná. Přesto už od starověku můžeme sledovat různé záblesky, které nám v mnohém mohou připadat moderní. Jde o obranu svobody jedince i proti většině, proti mocným a dokonce proti zákonům. Zdá se, že přes všechnu nedokonalost a evoluci jsou lidé v mnoha ohledech stejní přes tisíciletí vývoje.
Roku 399 před Kristem pronesl Sokrates ke svým soudcům, že kdyby mu nabídli propuštění s podmínkou, že už nebude hovořit o svých názorech, řekl by jim na to, že bude spíš poslouchat bohy než je. To je pohanská verze výroku apoštolů, když v 1. století říkají, že se „více sluší poslouchat Boha než lidi“. Historie je plná lidí „jinak myslících“, kterým se dnes říká disidenti.
Roku 1215 se rebelující šlechtě podařilo krále Jana Bezzemka přimět k podepsání dokumentu zvanému Magna charta, která bude později považována za úhelný kámen svobody v Anglii. Dokument existuje v několika verzích a panovníkům se samozřejmě často nelíbil.
Středověk bývá považován za dobu unifikace názorů a lidé si ho často představují jako období temna, kdy se opačný názor nepřipouštěl. To je dost zkreslený obraz. Na středověkých univerzitách bylo například během akademické disputace, která probíhala podle přesných pravidel, běžné zastávat i názory odlišné od toho, co oficiálně hlásala církev. Tyto názory ale musely zůstat ve zdech univerzity jako intelektuální hra. Mimo ně by se proměnily v kacířství, což už bylo životu nebezpečné. Paradoxně svobodný byl zřejmě venkov, kde lidé zastávali zřejmě po staletí dost svérázné náboženské názory, které si nenechali nikým vymluvit. Už proto, že tam příliš často nepřicházel někdo, kdo by jim je vyvracel.
Obrana jiného myšlení
Že lidé na nějakém místě myslí a mluví jinak, než činí mocní, nebo než to dělá většina, bylo běžné. Šlo však o to, aby člověk mohl svobodně mluvit vždycky a všude. Byl to dlouhý proces s mnoha regresy.
Erasmus Rotterdamský píše v roce 1516 o výchově křesťanského prince: „Ve svobodném státě by také jazyky měly být svobodné.“
V roce 1633 stanul Galileo Galilei před inkvizicí poté, co tvrdil, že Slunce neobíhá kolem Země. Nikdo mu původně nezakazoval hlásat tuto teorii, ale nesměl říkat, že je pravdivá.
V roce 1644 vyšel pamflet od básníka Johna Miltona, který argumentuje proti restrikcím svobody tisku. „Kdo ničí dobrou knihu, zabíjí sám rozum.“
1689 Bill of Rights zaručuje v Anglii „svobodu řeči v parlamentu“ poté, co byl svržen Jakub II. a William a Mary jsou instalováni jako spoluvladaři.
V roce 1770 píše Voltaire ve svém dopise slavnou větu: „Monsieur l’abbé, nesouhlasím s tím, co píšete, ale dal bych svůj život za to, abyste mohl ve svém psaní pokračovat.“
Francouzská revoluce přináší v roce 1789 Deklaraci práv člověka, základní dokument, který vyhlašuje svobodu slova. Zároveň byla revoluce utopena v krvi teroru a zavrhla své vlastní ideály.
Svoboda pro všechny
V roce 1791 První dodatek Ústavy USA zaručuje čtyři svobody, náboženství, slova, tisku a práva se shromažďovat. „Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.“
John Stuart Mill píše v roce 1859 esej O svobodách. V druhé kapitole nazvané „O svobodě myšlenky a slova“. Mill odsuzuje jakoukoli moc: „Moc sama je neoprávněna. Kdyby celé lidstvo bylo téhož mínění a jen jeden byl mínění opačného, nemělo by lidstvo větší právo umlčovat tohoto jednoho, než on by měl právo umlčet celé lidstvo.“
Když v roce 1859 vyšla kniha Charlese Darwina O původu druhů, vyvolala velké polemiky. Spisovatel Thomas Henry Huxley potom veřejně bránil Darwina proti náboženským fundamentalistům. Na rozdíl od opatrného Darwina vsadil na provokaci: „Koneckonců být modifikovanou opicí je stejně čestné jako být modifikovaným prachem,“ napsal.
Americká ústava přinesla sice jasné potvrzení svobody projevu, ale praktický život si samozřejmě vynucoval upřesnění, co se tím myslí, protože Američané, jako křesťansky založení lidé, tušili, že všechno by člověk říkat nahlas někdy neměl. Kde jsou hranice? Mají nějaké být?
Moderní právní test legitimity navrhovaných omezení svobody projevu byl uveden ve stanovisku právníka Nejvyššího soudu Olivera Wendella Holmse, Jr. v případě Schenk versus USA (1919). Podle něj je omezení legitimní pouze v případě, že pochybná řeč představuje „jasné a bezprostřední nebezpečí nebo ohrožení bezpečnosti nebo jiných veřejných zájmů. Mnoho případů týkajících se svobody projevu a tisku se týkalo pomluv, obscénnosti a někdy předběžného opatření, které mělo zabránit publikování některých textů, v USA například na přelomu 70. a 80. let takzvané Pentagon Papers. Ty popisovaly angažmá Spojených států ve vietnamské válce a úřady se pokoušely zabránit jejich publikování v listu The New York Times.
Nejde ale jen o politiku, ale také i o umění.
V roce 1960 (chce se nám říci až v roce 1960) u hlavního trestního soudního dvora v Old Bailey v Londýně padlo rozhodnutí o zrušení zákazu slavného románu Milenec Lady Chatterleyové. Jinde ve světě se kniha D. H. Lawrence z roku 1928 vydávala, ale v Británii se o ní mluvilo jako o obscénní pornografii. Vzhledem k tomu, že celý svět mluví anglicky, to bylo poněkud bizarní. Rok před procesem byl vydán zákon proti pornografii, ale obsahoval ustanovení o literární hodnotě. Nakladatelství Penguin Books pak knihu vydalo a stanovisko se podařilo u soudu ubránit.
Všeobecná deklarace lidských práv a další…
V roce 1948 byla přijata Valným shromážděním OSN Všeobecná deklarace lidských práv, která jednomyslně požaduje, aby národy lidstva dodržovaly lidská, občanská, ekonomická a sociální práva včetně svobody vyjádření a náboženství. Říká: „Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.“
Závěrečný akt Helsinské konference o bezpečnosti a odzbrojení a spolupráci v Evropě z 1. 8. 1975 měl znamenat přihlášení se k základním svobodám. Říká se v něm: „Zúčastněné státy budou respektovat lidská práva a základní svobody včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení pro všechny, bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství.“ Nic takového se však především v zemích pod vládou SSSR nestalo. Na to také reagovalo v Československu Prohlášení Charty 77 z 1. 1. 1977.
„Svoboda veřejného projevu je potlačována centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filosofický či vědecký názor nebo umělecký projev, jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky, nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika kritizovaných společenských jevů, je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti ‚útokům na čest a pověst‘, jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje), lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou…“
Že měli autoři a signatáři Charty pravdu, se ukázalo záhy, když proti nim začal komunistický režim s represemi, které trvaly až do roku 1989. Text Charty nebyl v komunistickém Československu nikdy zveřejněn, takže působilo bizarně, když byli lidé nuceni veřejně protestovat proti něčemu, co nečetli a číst ani nemohli. Změna situace nastala s pádem komunismu, kdy se součástí české ústavy stala Listina základních práv a svobod, která v Článku 17 uvádí: „(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (3) Cenzura je nepřípustná.“
Kdo na nás zatlačí?
V západní Evropě může nastat se svobodou slova jiný problém. Může být ovlivněna tlakem ze strany vnějších sil. Mohou to být například islámští fundamentalisté. V roce 1989 íránský vůdce ajatolláh Chomejní vyhlásil fatvu, trest nad britským spisovatelem Salmanem Rushdiem. Spisovatel měl být potrestán smrtí za údajné zneuctění postavy proroka Mohameda v románu Satanské verše. Trest nebyl nikdy vykonán, ale spisovatel se musel za pomoci britských úřadů několik let skrývat.
Salman Rushdie si podle některých lidí neuvědomil, že radikální muslimové myslí jinak než nějaký postmoderní intelektuál. Došlo ke skutečnému „střetu civilizací“. Strach z násilí může vést až k tomu, že se ustrašená společnost raději pravdivého projevu vzdá, protože proti bombě v knihkupectví nebo kině jsou všechny vlády, které nemají tu moc prohledat několikrát denně všechny občany, bezmocné. Rushdiemu nepomohlo ani to, že se přihlásil k islámu. To bylo fanatikům už jedno, když se jednou rozhodli pro krev.
Další případy následovaly
Nizozemský filmový režisér Theo van Gogh byl v roce 2004 zavražděn poté, co natočil film o násilnostech vůči ženám v islámských společnostech.
Když papež Benedikt XVI. přednesl v září 2006 na univerzitě v Řezně přednášku, mluvil o tom, že ke křesťanské tradici patří i používání rozumu, což je na Západě dědictví starého řeckého myšlení. Jako ilustraci použil Benedikt XVI. výrok byzantského císaře Manuela II. Tento císař byl totiž vzdělancem reprezentujícím řecký myšlenkový svět zaujatý rozumem. Citoval slova byzantského císaře Manuela II. Palaiologa, adresovaná perskému vzdělanci: „Ukaž mi, co nového přinesl Mohamed, a nalezneš tam pouze věci špatné a nelidské, jakou je jeho příkaz šířit víru mečem.“
Muslimové se rozhořčili a vyšli do ulic a vypálili dva kostely na Západním břehu Jordánu. Z nějakého záhadného důvodu to byly kostely patřící jiným vyznáním, než je katolické. Asi byly tak nějak po ruce. Pak také kdosi výstřely do zad zavraždil v Somálsku šestašedesátiletou řádovou sestru, která se v nemocnici starala o děti.
Střet civilizací byl patrný také v případu dánských karikatur. Dění ocituji přesně podle české wikipedie: „Kauza karikatur proroka Mohameda začala po stížnostech na uveřejnění dvanácti karikatur zobrazujících zakladatele islámu ze sedmého století, proroka Mohameda. Karikatury byly publikovány v dánském deníku Jyllands-Posten 30. září 2005. Některé z nich byly přetištěny v norských novinách Magazinet 10. ledna 2006, později v německém Die Welt, francouzském France Soir a mnoha dalších evropských a světových periodikách včetně jordánských. V důsledku toho přišel o práci šéfredaktor deníku France Soir, šéfredaktor jordánského týdeníku al-Šihan byl rovněž propuštěn a později uvězněn.
Richard Dawkins tvrdí, že celou kauzu zorganizovali islámští fundamentalisté podvodem jako cílenou provokaci. Mezi karikatury totiž přiložili snímky vousatého muže v prasečí masce s prohlášením, že se jedná o zobrazení Mohameda. Tyto snímky neměly se sérií karikatur nic společného, byly pořízeny ve Francii během místní soutěže v kvičení. Přestože neměly nic společného ani s Mohamedem, ani s Dánskem, byly takto prezentovány v Egyptě, kde celá záležitost vypukla.“
Komentáře snad netřeba.
Temno ve Švédsku
Přízračným případem omezení svobody je zpráva ze Švédska. Jak píše v článku v Lidových novinách ekonom Pavel Kohout, v zemi se už nebude smět kritizovat imigrace, protože vládě se to nelíbí: „Švédská vláda na kritiku reaguje – zákazem kritiky! Nový zákon, který vstoupí v platnost koncem roku 2014, umožní trestní stíhání osob, které se proviní kritikou imigrace anebo kritikou neschopnosti politiků řešit problémy s ní spojené. Státní cenzura se nemá týkat jen oficiálních sdělovacích prostředků, ale také internetových diskusí. Každý Švéd, který vyjádří nesouhlas s imigrací na internetovém fóru, riskuje trestní stíhání. Člen švédského Ústavního výboru poslanec Andreas Norlén na toto téma prohlásil: ‚Nemyslím si, že bude zapotřebí mnoha trestních stíhání, abychom vyslali signál, že internet není teritorium bez zákonů – šerif je zpátky ve městě.‘“
Nemusíme však chodit do dalekého Švédska. Omezení svobody slova hrozí i v Maďarsku, které je s námi součástí často tolik zmiňované střední Evropy. Premiér Orbán chtěl zavést daň z internetu, ale po podzimním masovém odporu obyvatel nakonec ustoupil.
Filozof Stanislav Komárek píše jako spoluautor sborníku „Hlavou zeď 2011: Úvahy nad civilizací a její budoucností“: „Všechny společnosti měly věci a témata, o nichž se nesmělo hovořit, to by samo o sobě nebylo překvapující. Žádná krom euroamerické o sobě ale netvrdila, že má svobodu slova. Okolnost, že je třeba běžné v médiích kritizovat a urážet vládce, což ve většině společností možné nebylo, budí mylný dojem, že slovních deliktů a ‚crimethinku‘ není. Současná Evropa je jistě mírná v tom, že ty, kdo projeví zakázané myšlenky a názory, teď opravuje a jen zřídka uvězní, nanejvýš tak vypudí z lukrativního místa (jako třeba v Německu nedávno bankéře Sarrazina) nebo okřikne.“
Zatím posledním násilným činem je útok teroristů v pařížském sídle satirického týdeníku Charlie Hebdo 7. ledna 2015. Redakci listu, který proslul především karikaturami proroka Mohameda, v minulosti vyhrožovali násilím islámští radikálové. Muži se samopaly za sebou nechali dvanáct mrtvých a deset zraněných. V reakci na útok některá média karikatury přetiskla, jiná ale z obavy nikoli včetně některých velkých amerických deníků.
Krvavé příběhy kolem svobody slova zatím zastiňují jiný vážný a plíživější, a proto neviditelný problém. Hlavní nemocí Evropy nakonec bude postupná oligarchizace, tedy prolnutí politiky a byznysu s médii. Čím postupnější a nenápadnější, tím nebezpečnější.
