KOMENTÁŘ / Přestože do francouzských prezidentských voleb zbývají ještě dva roky, stálé více se diskutuje o tom, kdo by se jich mohl zúčastnit a nahradit tak po dvou volebních obdobích Emmanuela Macrona. Debatu ještě posílilo rozhodnutí francouzského soudu, který odsoudil za zpronevěru dosavadní favoritku voleb, faktickou šéfku krajně pravicového Národního sdružení (RN) Marine Le Penovou, a uložil jí s okamžitou platností pětiletý zákaz kandidatury do politických funkcí.

Le Penová už delší dobu vedla v průzkumech pro první kolo a solidně si v nich stála i proti případným soupeřům v kole druhém, ve kterém přitom v minulosti dvakrát přesvědčivě prohrála právě s Macronem. Zákaz kandidatury, který je ve Francii rutinně ukládán politikům odsouzeným za korupci, zpronevěru nebo klientelismus, ale zkomplikoval naděje Le Penové na to, že se po třinácti letech marných pokusů konečně probojuje do Elysejského paláce. A spustil vlnu spekulací o tom, kdo by se mohl stát jejím případným náhradníkem na krajní pravici, pokud by odvolací soud rozsudek potvrdil, nebo by ho nestihl vynést ještě před konáním prezidentských voleb.

Možné scénáře

Z vyhrocených reakcí je zřejmé, že Národní sdružení se zákazem kandidatury Le Penové nepočítalo a ani se s ním nehodlá smířit. Předseda strany Jordan Bardella verdikt odsoudil jako „politickou popravu“ a sama Le Penová se přirovnala k zavražděnému ruskému opozičníkovi Alexeji Navalnému, přestože RN před dvěma lety odmítlo podpořit dvě rezoluce odsuzující podmínky jeho věznění na Sibiři a požadující jeho propuštění.

Sama Le Penová byla také paradoxně v minulosti velkou zastánkyní ukládání nevolitelnosti jako trestu právě pro politiky usvědčené ze zpronevěry, korupce a řady dalších přečinů – a to dokonce na doživotí. Teď se ale krajně pravicoví poslanci budou naopak pokoušet v Národním shromáždění zákonem zrušit možnost tyto tresty ukládat s okamžitou účinností, což předpokládá zákon z roku 2016, podporovaný tehdy napříč politickým spektrem.

Představitelé Národního sdružení v každém případě jednotně tvrdí, že jako se svou prezidentskou kandidátkou počítají právě s Le Penovou a doufají v úspěch odvolání, o kterém by měl soud podle vlastního prohlášení rozhodnout nejpozději v létě příštího roku. Za tímto účelem také na soudy vyvíjejí intenzivní nátlak v médiích, na sociálních sítích, prostřednictvím petice nebo mobilizace přímo v ulicích, která byla svolána již na tuto neděli. Na rozhodování odvolacího soudu navíc může mít vliv i fakt, že verdikt nad Le Penovou vystavil členy dotyčného soudního tribunálu vlně výhrůžek smrtí, kvůli kterým jim musela být poskytnuta policejní ochrana.

Pokud by odvolací soud původní rozsudek potvrdil, nebo ho dokonce zpřísnil, což je všeobecně považováno za pravděpodobnější variantu, ocitlo by se Národní sdružení před opravdu vážným dilematem, koho nominovat do prezidentské funkce. Nemuselo by jít nutně o skutečného nástupce Le Penové, která se podle všeho v nejbližších letech nechystá do politického důchodu – ideálním kandidátem by byl někdo, koho by bylo možné snadno ovládat a přimět kupříkladu k tomu, aby šéfku RN jmenoval do premiérské funkce. Tomu by totiž podle ústavních expertů nemělo nic bránit a Le Penová by pak fakticky řídila vládu z této pozice formálně podřízené prezidentovi.

Pro RN by to mohla být dokonce svým způsobem politická výhoda, protože část voličů má vůči Le Penové instinktivní odpor vzhledem k její politické minulosti i dědictví otce Jean-Marieho Le Pena, který byl na rozdíl od své dcery otevřeným antisemitou, popíračem holokaustu a obdivovatelem kolaborantského režimu ve Vichy. Problémem je nicméně fakt, že takový prezidentský kandidát musí být nejen co nejvíce loajální k Le Penové, ale zároveň i dostatečně známý, charismatický a zároveň přitažlivý pro širší veřejnost.

Bardella, nebo někdo jiný?

Jako nejlogičtější volba se samozřejmě nabízí Jordan Bardella, 29letý předseda RN, který vděčí Le Penové za celou svoji politickou kariéru, ačkoli není přímo členem jejího rodinného klanu – na podzim totiž ukončil dlouhodobý vztah s vnučkou Jean-Marieho Le Pena. Bardella už stranu vedl do loňských vítězných voleb do Evropského parlamentu a následně i do voleb parlamentních, které byly ovšem považovány spíše za zklamání. Národní sdružení totiž skončilo navzdory očekáváním v počtu poslanců až na třetím místě – za levicovým blokem a koalicí středových stran podporujících prezidenta Macrona.

Právě rozčarování z výsledku parlamentních voleb posiluje veřejně dosud otevřeně nevyřčené argumenty těch spolustraníků, kteří by si přáli silnějšího kandidáta. Bardella bývá považován za příliš mladého, nezkušeného a organizačně málo schopného. Na sociálních sítích je sice oblíbený u části francouzské mládeže, jenže podpora mladých je nejen ve Francii pověstně nestálá a volebně nedisciplinovaná. Je tedy možné, že si v průběhu dvou let zbývajících do prezidentských voleb najdou jiného favorita, než je v tuto chvíli již poněkud okoukaný Bardella.

Zajímavou alternativu k Bardellovi by mohla představovat Marion Maréchalová, která je neteří Le Penové a momentálně rovněž zasedá v europarlamentu. Do něj byla zvolena na čele kandidátky strany Znovudobytí kontroverzního spisovatele Érica Zemmoura, loni v létě se ale spolu s několika dalšími europoslanci odtrhla a znovu se sblížila s Le Penovou.

Maréchalová byla favoritkou svého dědečka, nedávno zesnulého Jean-Marieho Le Pena, který se s dcerou Marine politicky rozešel ve zlém a ze strany, již před desítkami let spoluzakládal, byl dokonce na její popud vyloučen. Pokoušel se proto Marine maximálně oslabit a dát dohromady alternativní krajně pravicové uskupení, které by se vrátilo k extrémistickým kořenům Národní fronty (později Le Penovou přejmenované právě na Národní sdružení). Z této snahy pak vzešlo Zemmourovo Znovudobytí, které ovšem s výjimkou voleb do Evropského parlamentu mnoha úspěchů nedosáhlo – ve volbách do Národního shromáždění se mu kupříkladu nepodařilo získat ani jediného poslance.

Le Penova smrt a Zemmourovy politické neúspěchy otevírají možnost opětovného sjednocení velké části krajní pravice pod vedením Národního sdružení, ačkoli si Maréchalová podle všeho hodlá ponechat určitou autonomii. V říjnu totiž založila vlastní politické hnutí Identita-Svoboda, které chce s RN spolupracovat, ale nehodlá se jím nechat zcela pohltit. Maréchalová by se tak teoreticky mohla ucházet o to, stát se společnou krajně pravicovou prezidentskou kandidátkou, která by těžila z příslušnosti ke klanu Le Penů i z nesporného charismatu a politického talentu.

Dá se ovšem očekávat, že Marine Le Penová jen tak nezapomene, že Maréchalová přeběhla od Národního sdružení ke konkurenčnímu Znovudobytí a podílela se na otcově snaze její stranu oslabit. Maréchalová také rozhodně nepůsobí jako někdo, kdo by se v prezidentské funkci nechal snadno kontrolovat a byl by ochoten vzdát se rozsáhlých pravomocí hlavy státu. Naopak by se zvolením ocitla v ideálním postavení, aby nad hnutím své tety převzala politickou kontrolu a vynutila si tak své rodinné dědictví.

Další v ringu

O prezidentskou kandidaturu místo Le Penové by se mohli přihlásit i další ostřílení politici Národního sdružení, například mediálně velmi zdatní místopředsedové strany Sébastien Chenu a Louis Aliot. Na širší radikální pravici se po odtržení od gaullistických Republikánů (resp. neúspěšné snahy o jejich převzetí) svými ambicemi netají Éric Ciotti, momentálně spojenec Le Penové, a spekuluje se i o současném ministrovi vnitra Bruno Retailleauovi.

Retailleau je sice součástí současné středové vlády a kandiduje do čela Republikánů, svými tvrdě protiimigračními postoji si ovšem získal oblibu rovněž mezi příznivci krajní pravice a patří obecně mezi veřejností nejlépe hodnocené členy vlády. V případě nástupnických bojů uvnitř Národního sdružení nebo neuspokojivého výkonu Bardelly v kampani by proto mohl představovat uspokojivou alternativu pro nespokojené voliče RN a zároveň i přijatelnou volbu pro umírněnější příznivce tradiční pravice.

Vedle pravice samozřejmě svého kandidáta hledají i oba zbývající politické bloky: středové strany seskupené v tuto chvíli okolo prezidenta Macrona a levice, která je opět ponořená do nekonečných vnitřních rozbrojů. V Macronově táboře se jako nejpravděpodobnější možní nástupci v tuto chvíli jeví dva bývalí premiéři: Édouard Philippe, který byl ministerským předsedou mezi lety 2017–2020, a Gabriel Attal. Ten stál v čele francouzské vlády po většinu roku 2024 a byl nahrazen po porážce v loňských parlamentních volbách.

Philippe už svou kandidaturu před nějakou dobu oficiálně oznámil a poslední čtyři roky usilovně buduje vlastní politické hnutí Horizonty, které podporuje Macrona i jím jmenované vlády, ale zároveň se autonomně účastní místních, regionálních i parlamentních voleb. Jako premiér byl Philippe mimořádně populární, což bylo zřejmě příčinou jeho odvolání, protože ho Emmanuel Macron považoval za potenciálního konkurenta ve volbách v roce 2022. Nyní je to ale právě on, kdo se v průzkumech veřejného mínění objevuje hned za Le Penovou, a zdá se, že by měl také největší naději ji ve druhém kole porazit.

Zatímco uměřený, zkušený a systematický Philippe reprezentuje spíš konzervativní křídlo macronistů, a mohl by tedy apelovat i na středopravicové voliče, 36letý Gabriel Attal je považován za hrdého liberála a chráněnce prezidenta Macrona. Po odchodu z premiérské pozice se stal ostatně předsedou poslaneckého klubu prezidentovy strany Obnova a následně i jejím předsedou.

Attal i Philippe by mohli vzhledem k odlišné stranické příslušnosti kandidovat oba, takové tříštění sil by ale Macronův tábor mimořádně oslabilo a snížilo pravděpodobnost, že se kterýkoli z nich dostane do druhého kola. Spekuluje se tedy o možnosti, že by se středové strany dohodly na společných primárkách, ve kterých by jejich příznivci vybrali jednotného kandidáta – vedle dvou expremiérů prezidentské ambice neskrývá třeba ministr spravedlnosti a bývalý ministr vnitra Gérald Darmanin. A hovoří se i o možnosti, že by štěstí znovu zkusil i sám předseda vlády François Bayrou, přestože je mu již 73 let a vždy patřil spíše mezi schopné zákulisní hráče než charismatické politiky.

Rozdělená levice

O společného kandidáta budou bezpochyby usilovat i levicové politické strany, kterým se sjednocení sil od socialistů až po Mélenchonovu Nepoddajnou Francii (LFI) vyplatilo v loňských parlamentních volbách. Právě Mélenchon, který v prezidentských volbách, stejně jako Le Penová, kandiduje nepřetržitě od roku 2012, je ale zároveň největší překážkou těchto snah. 

Jeho LFI je pro zbytek levice příliš radikální, příliš propalestinské (podle některých až antisemitské) a koketující s obhajobou islamismu, který je ve francouzské společnosti považován většinou lidí spolu s Ruskem za zdaleka největší nebezpečí. Není proto divu, že je Mélenchon vedle Zemmoura dlouhodobě nejodmítanějším významným francouzským politikem, který se sice může spolehnout na početné tvrdé jádro příznivců, ale zároveň má i obrovské množství odpůrců – včetně umírněně levicových politiků nebo i bývalých členů LFI, kteří byli kvůli nedostatečné poslušnosti k vůdci z hnutí vyhnáni.

Předseda Socialistické strany (PS) Olivier Faure už se nechal slyšet, že by levici rovněž prospěly primárky, ze kterých by vzešel společný kandidát, jímž by ovšem musel být někdo jiný než právě široce odmítaný Mélenchon. Představitelé LFI se ale k této možnosti staví skepticky. „Primárky vyvolávají rozdělení, štěpení a po jejich konání máte neúspěšné konkurenty vítězného kandidáta, kteří se chystají podpořit někoho jiného,“ domnívá se například vlivný poslanec za Nepoddajnou Francii, Manuel Bombard.

Může se tedy stát, že společného prezidentského kandidáta nakonec postaví jen socialisté spolu se zelenými a případně možná komunisty, kteří LFI rovněž kritizují za antisemitismus, zatímco Nepoddajná Francie vyšle do boje vlastního uchazeče. Mohlo by jít buď opět o samotného Mélenchona, který je přes svůj pokročilý věk (v době konání voleb mu bude skoro 76 let) stále politicky aktivní a zjevně mu nechybí energie, nebo o někoho z jeho věrných následovníků.

Mélenchon ani kandidát za LFI sice nemá sám o sobě nejmenší šanci zvítězit a bez podpory umírněné levice nejspíš ani postoupit do druhého kola (ledaže by se středové síly dostatečně roztříštily), zato ale může pohřbít naději levice na návrat do Elysejského paláce. Posledním levicovým prezidentem byl totiž François Hollande, zvolený v roce 2012.

Socialisté od té doby výrazně oslabili právě na úkor Mélenchonova radikálního hnutí a teprve v posledních letech se jim znovu postupně daří nabrat síly. Relativních úspěchů se dočkali především v loňských parlamentních a evropských volbách, kde byl na čele jejich kandidátky mladý Raphaël Glucksmann. Právě o něm se ostatně spekuluje, že by se mohl stát i kompromisním prezidentským kandidátem umírněné levice.