Ilustrační foto. FOTO: Pixabay/wal_172619
FOTO: Pixabay/wal_172619
NÁZOR / Ne, není to satira. Proslulý komunistický novinář z normalizačních dob Jaroslav Kojzar bojuje proti „přepisování historie“. Nezdá se mu, že by se mělo hovořit o násilnostech a dalších temných záležitostech, které přineslo takzvané osvobození Rudou armádou v roce 1945. Místo historie ale provozuje spíše opakování starých komunistických pohádek.
„Ač jsem nechtěl, na zlolajný pořad České televize vysílaný ve večerních zprávách v pátek ve 22 hod. reagovat musím. Prý, sdělovali nám ti, kteří o minulosti nevědí nic, rudoarmějci se v Brně chovali hnusně. Tolik Čechů nemuselo padnout, kdyby… co kdyby? Prý rabovali a vůbec už tehdy byli uchvatiteli. Opravdu?“ zamyslel se Kojzar na rudém webu iportal24.
Pak dál pokračoval ve svém pokusu myslet: „Je doba, kdy velmi mladí propagandisté a pseudohistorici, neznající souvislosti nebo plnící dobře placená zadání, překrucují historii či vytrhávají z ní jednotlivosti. Přečetl jsem si dokonce varování Václava Klause před předěláváním historie. Souhlasím s ním. Vím ovšem, že se tak děje vždy, když se mocní bojí o to, že ztratí svá postavení, a proto nechávají fabrikovat nepravdy, lži a polopravdy. Směřují s nimi nejen na mladé generace, ale i na ty, kteří už zapomněli. Vede je k tomu nejen vlastní neúspěch, ale také nenávist k systému, který se pokoušel být spravedlivější než ten jejich dnešní. Strach před pravdou rodí každou i sebehnusnější lež,“ vykládá slavný normalizační propagandista.
Pan (soudruh) Kojzar si z historie něco vynechává. Existují svědectví o případech znásilňování žen a dalších formách násilí ze strany některých vojáků Rudé armády. Samozřejmě to obecně souvisí i s chaotickou situací na konci války, nedostatečnou disciplínou v některých jednotkách a traumatem z dlouhotrvajících bojů. Po osvobození Brna byly zaznamenány případy, kdy vojáci Rudé armády rabovali obchody a domácnosti. K tomu patřily i krádeže osobního majetku, potravin a cenností. Druhý ukrajinský front pod velením maršála Malinovského, který Brno osvobozoval, zahrnoval i vojáky doplňované z propuštěných trestanců. To muselo mít nějaké následky.
Mnoho temných událostí spojených s osvobozením bylo po válce z politických důvodů zamlčováno nebo bagatelizováno, zejména během komunistického režimu. Toho režimu, kterému Kojzar oddaně sloužil.
Byly tu ale horší věci. Nešlo jen o individuální počiny, ale o plánovaný systém. Tajná policie NKVD se zaměřovala především na takzvané „bílé emigranty“ – osoby, které uprchly z Ruska po bolševické revoluci (1917–1920) a usadily se v meziválečném Československu. Mnozí z nich získali československé občanství a byli začleněni do společnosti, například jako intelektuálové, inženýři nebo umělci. Sovětský svaz je považoval za potenciální protisovětské elementy nebo „zrádce“. Byli odvlečeni. Bylo zbabělé, že se jich tehdy z československé strany nikdo nezastal. Na zbabělce pak také došlo.
Jaroslav Kojzar, neúnavný strážce rudých ideálů, se postavil na barikádu proti přepisování historie, a my mu musíme za tento hrdinský boj zatleskat. To se mu to v kapitalismu hezky bojuje. Sedí si za psacím stolem, obklopen svazky děl Lenina a starými výtisky Rudého práva, a s revolučním výrazem se cítí jako na barikádě. Kojzara ovšem vůbec nezajímají dobře zdokumentované zločiny komunistického režimu. Proč by, když se na tehdejší špíně podílel. Třeba proslulým článkem „Kdo je Václav Havel„.
Komunista bojující proti přepisování historie je asi takový zjev, jako kdyby doktor Goebbels usiloval o svobodu projevu. Co naděláme, žijí mezi námi.
