Více prevence a osobní odpovědnosti. Pandemie jako lekce pro Česko

Ilustrační foto (Adobe Stock)

Ilustrační foto | FOTO: Adobe Stock

Přes rok trvající a zatím nepříliš úspěšný boj českého státu s covidem vede k úvahám, co jsme udělali špatně. Prozatím zkusím nabídnout dvě hrubé teze: Je možné, že jsme se příliš soustředili na represi a téměř nevyužívali prevenci. A chyba může být i v tom, že stát se dlouhodobě spoléhá na opatření, která jsou vhodná spíše ke krátkodobému nasazení.

Tím začněme. Reakce českého státu na covid se vyznačuje především dlouhodobým používáním různých uzávěr, ať už teritoriálních, nebo sektorových.

Česko se loni na jaře prakticky odřízlo od zbytku světa v naději, že virus zůstane „tam venku“. Mohlo být jasné, že v podmínkách demokratické země napojené na evropskou i světovou ekonomiku se to nemůže podařit. Letos na jaře jsme si vyzkoušeli uzávěru lidí do obcí a následně okresů, pokud jde o prakticky všechny aktivity kromě pracovních (které však jsou hlavním důvodem mobility lidí). Nejcitelnější je uzávěra škol, kde se kontaktní výuka zastavila na nejdelší dobu v  Evropě, skoro na celý rok. Ekonomicky nás zase drtí omezení podnikání ve službách.

Společnost nejde vypnout

Taková strategie přináší problémy. Dlouhodobé uzavírání především nejde dělat důkladně. Chod společnosti a ekonomiky ve skutečnosti nelze zastavit, takže opatření jsou brzy nepochopitelná a demotivující. Občan nemůže jet vlastním autem na chatu, ale může jet hromadnou dopravou do práce nebo do nákupního centra. V zemi, kde 80 procent obyvatelstva žije ve městech, má uzávěra lidí do obcí nebo okresů logicky pouze ty důsledky, které můžeme snadno sledovat v parcích v Praze, Brně či jiném větším městě.

FORUM 24 (archiv)

Lockdownová opatření však mohou být dokonce kontraproduktivní. Když na řadu měsíců zavřeme restaurace, můžeme realisticky počítat s tím, že lidé díky tomu dlouhodobě pozastaví svůj společenský život? Pokud se nemohou potkávat v hygienicky kontrolovatelných podmínkách, za které by nesl odpovědnost provozovatel podniku, část z nich se prostě přesune do soukromí. Demokratická společnost ani v rámci nouzového stavu fakticky nemá prostředky, jak tomu efektivně zabránit.

(Mimochodem přesně tento fenomén začínají odborné studie označovat za možné vysvětlení, proč některé americké státy v pandemii dosáhly v podstatě stejného počtu obětí, i když zvolily naprosto rozdílný přístup – Kalifornie rok trvající lockdown, zatímco Texas nebo Florida nařízení spíše mírná.)

Podobně se můžeme pozastavit nad ostatními postupy. Je uzavření školek spíše opatřením na ochranu před šířením viru do rodin, anebo ve výsledku více ohrozí zranitelné seniory, protože nedostupnost školky donutí zejména lidi se slabšími příjmy k tomu, že o hlídání dětí poprosí prarodiče, aby mohli dál chodit do práce? Připomeňme, že testování zaměstnanců na pracovištích bylo spuštěno až po celém roce od příchodu pandemie.

Ve stejné fázi vláda Andreje Babiše u silnic nasadila vojáky. Svůj typický nedostatek empatie však projevuje i mnohde jinde – v neznalosti sociální struktury, fungování i psychologie české společnosti.

Více informovat, méně vyhrožovat

Vláda tedy zvolila cestu dlouhodobého uzavírání kde čeho, a přitom hrubě podcenila prevenci. Řada zemí se od počátku spoléhala na jednoduché, v každodenním životě snadno použitelné rady, jak se v zájmu epidemiologické bezpečnosti chovat. Zejména „rozvojové“ země, které si jsou vědomy limitů dosahu státní moci, se hodně soustředí na věci typu mytí rukou. Mezitím v Česku byl od loňského jara zaveden národní rouškový cargo kult, který nyní vygradoval do příkazu mít zakryté dýchací cesty, i kdyby byl člověk na ulici sám.

Revue FORUM ()

Ještě loni na podzim, v době krajské volební kampaně, jsem přitom viděl video s vicepremiérkou a ministryní financí, jak v roušce navštívila domov seniorů a jeho obyvatele tam hladila po rukou. Zásady individuálně odpovědného bezpečného chování v epidemii, na které velká část světa najela velmi časně, se v Česku prosazovaly jen velmi pomalu. Na rozdíl od jiných zemí je také neprovázela ucelená vládní informační kampaň.

Naprosto nepochopitelně – na to, že jsme země se všeobecným zdravotním pojištěním – při zvládání pandemie nehrály žádnou roli zdravotní pojišťovny.

Nejpozději loni v létě se ve studiích začaly objevovat náznaky, že při nakažení covidem je jedním z hlavních rizikových faktorů obezita (shodou okolností velký zdravotní problém zdejší populace). Co bránilo tomu, aby pojišťovny pomocí svých zdravotních záznamů nebo prostřednictvím praktických lékařů kontaktovaly ty, kterých se to týká, poradily jim, jak upravit svůj životní styl, ale hlavně je prostě varovaly, že by se měli zvlášť chránit? Obdobný problém se týká informací, že jedním z významných faktorů imunity vůči covidu je zřejmě dostatečný přísun vitaminu D. Proč stát nezajistil hrazený výdej tohoto vitaminu, třeba prostřednictvím lékáren?

Všechny otázky týkající se přístupu státu a jeho různých částí k pandemii je třeba po skončení krize důkladně prozkoumat. Ne proto, abychom někoho popotahovali a trestali. Jde hlavně o poučení pro fungování státu do budoucna, ale také o nastavení našich očekávání. Je totiž pravděpodobné, že v posledním roce sledujeme masivní a tragický kolaps levicové koncepce silného státu, který prohlašuje, že každého ochrání a každému pomůže.

To zjevně není pravda. Kdybychom se od začátku více soustředili na osobní odpovědnost, založenou na kvalitním informování veřejnosti o rizicích a možnostech, jak jim rozumně čelit, byli bychom na tom dnes lépe.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner