KOMENTÁŘ / Obyvatelé druhé nejsilnější jihoamerické ekonomiky šli v neděli ke druhému kolu prezidentských voleb. A hlavou státu si přesvědčivou většinou zvolili Javiera Mileie – třiapadesátiletého poslance, který si v českých i světových médiích vysloužil přezdívku „argentinský Trump“. Jenže co ho ve skutečnosti s Trumpem spojuje – a v čem se naopak liší?

Nemůže být pochyb o tom, že toho mají Trump a Milei nejen na první pohled hodně společného. Oba muži se proslavili na televizních obrazovkách a ve své politické kariéře spoléhají na to samé, co jim zajistilo úspěch mezi diváky: umění bavit, provokovat a upoutávat na sebe pozornost. Milei v tomto ohledu za americkým exprezidentem nijak nezaostává, ba právě naopak – na svých mítincích běžně křepčí, zpívá v superhrdinském kostýmu nebo se ohání motorovou pilou.

Stejně jako Trumpovi se Mileiovi zvláště před prvním kolem také dařilo na sebe neustále strhávat pozornost médií doma i v zahraničí. K tomuto účelu sloužilo vypouštění často zcela absurdních návrhů, například plánu na legalizaci prodeje orgánů (a v budoucnosti možná i dětí), nebo sdílení bizarních detailů z osobního života. 

VIDEO: NOVÝ PREZIDENT ARGENTINY. OD ABSURDNÍCH NÁVRHŮ PO KLONY PSŮ

Prakticky celá Argentina dnes ví, že byl Milei koučem tantrického sexu (pokud je to ovšem pravda) a že má zkušenosti s prostitutkami nebo s muži. Médiím samozřejmě neunikla ani jeho záliba v mastifech, se kterými se neustále objevuje na veřejnosti – zvolený argentinský prezident jich má celkem pět a údajně se jedná o klony jeho milovaného psa Conana, s nímž se nadále radí i po smrti.

Mileiovi se také podobně jako Trumpovi podařilo jeho politickou nezkušenost prodat voličům jako přednost, protože prý nepatří k žádné „kastě“ a s tradičními politiky na levici i na pravici samozřejmě nemilosrdně zamete. Proti americkému exprezidentovi má ovšem tu nevýhodu, že se mu nepodařilo ovládnout žádnou skutečně významnou politickou stranu. 

Jeho vlastní uskupení má ve Sněmovně reprezentantů až třetí největší klub a je otázkou, kdo v něm vlastně zasedá – Milei totiž místa na kandidátce před volbami nepokrytě prodával. Při samotném vládnutí se bude v každém případě muset opírat právě o tradiční pravicové strany, které mu nakonec před druhým kolem poněkud zdrženlivě vyjádřily podporu.

Mezi oběma politiky jsou samozřejmě i rozdíly, z nichž je nejzásadnější ten, že má Milei na rozdíl od Trumpa ekonomické vzdělání a přinejmenším v tomto směru jasnou představu toho, kam chce zemi nasměrovat. Nový argentinský prezident před volbami sliboval dolarizaci, tedy opuštění pověstně nestabilní argentinské domácí měny po vzoru (ovšem podstatně menšího) Ekvádoru nebo Panamy. 

Jako samozvaný libertarián chce zároveň zmenšit rozbujelý a neefektivní argentinský stát a privatizovat státní podniky, což jsou v zemi dlouhodobě trpící ekonomickou stagnací nebo v poslední době přímo propadem pochopitelné (přestože již v minulosti neúspěšně vyzkoušené) recepty. Naopak Trump se v posledních letech posunul do role zastánce státních zásahů do hospodářství.

Konkrétní plány jednoho nebo druhého politika ovšem v konečném důsledku nejsou důležité – a oba muži opakovaně prokázali, že je jsou v případě potřeby ochotni kdykoli opustit. Milei například bezprostředně po prvním kole nabídl, že svěří klíčové ministerstvo levici, kterou přitom po celou kampaň nemilosrdně tepal a sliboval proti ní bojovat doma i v zahraničí.

Milei a Trump jsou především zosobněním trendu, který získává na síle i ve vyspělých západních demokraciích. Představují nový typ politika, který své protivníky dokáže zcela přehlušit, ať už je to na stránkách tradičních médií nebo především na sociálních sítích. Zatímco každý jeho provokativní (ač třeba nesmyslný nebo neproveditelný) návrh nebo osobní výpad okamžitě získává pozornost a lavinově se šíří po sítích, klasický politik se ve veřejné debatě postupně stává zcela neviditelným. 

Jako jediná účinná strategie proti tomuto způsobu politického boje se v tuto chvíli jeví trpělivé vyčkávání. Neustálá snaha o získání mediální pozornosti veřejnost dříve či později unaví, zvláště pak v případě, kdy je spojená s neschopností efektivně vládnout a zvládat skutečné krize. Mnozí nositelé nového typu politiky včetně Trumpa nebo brazilského exprezidenta Bolsonara byli voliči přinuceni odejít po prvním volebním období, ve kterém nejenže nesplnili většinu ze svých slibů, ale navíc vyvolali dojem permanentního chaosu a nestability. 

V příštích letech se ukáže, jestli čeká stejná trajektorie i nového prezidenta Argentiny.