Pád berlínské zdi v listopadu 1989 FOTO: Justin_Leighton_Alamy_Stock_Photo
FOTO: Justin_Leighton_Alamy_Stock_Photo
Komunismus charakterizuje především zločinnost, kromě toho ovšem vynikal i mimořádně bizarními počiny, mezi nimiž přední místo pomyslného žebříčku nepochybně zaujímá berlínská zeď. V sobotu uplyne 30 let od chvíle, kdy padla.
FALL OF THE BERLIN WALL: On this day in 1989, thousands of Germans celebrated at the Berlin Wall as East Germany opened its borders, allowing East and West German citizens to travel freely between the two countries. https://t.co/C3ktLEYGwZ pic.twitter.com/H1wyF2JI6K
— CBS News (@CBSNews) November 9, 2019
Svůj záměr postavit zeď vedoucí středem města, kde zatarasila nebo podélně rozdělila rušné ulice, ale hlavně životní partnery a přátele, komunisté tajili. Tajné služby Spolkové republiky se o něm dozvěděly až tři dny před zahájením prací. V noci z 12. na 13. srpna 1961 východoněmečtí vojáci a 5000 příslušníků pohraniční a další policie s podporou zhruba stejného počtu příslušníků „Bojových oddílů dělnické třídy“ (východoněmecké obdoby lidových milicí) uzavřely veškeré cesty na Západ.
Více než 160 kilometrů dlouhé betonové zdi, kterou režim následně postavil, lidé v komunistické části Německa ani nesměli říkat „zeď“, nýbrž museli používat propagandistické označení „protifašistický ochranný val“.
Stavbou zdi komunisté sledovali v podstatě jediný cíl – měla zabránit lidem v útěku z jejich „socialistického státu dělníků a rolníků“. Ty, kteří se komunistický „ráj“ přesto pokusili opustit, pohraničníci (režim je záměrně povolával ze vzdálených vesnic a vymýval jim hlavy) bez varování stříleli a zraněné nechávali na místě bez jakékoli pomoci.
Přesný počet obětí těchto zločinů se zřejmě nepodaří nikdy zjistit, pode oficiálních údajů při pokusech o překonání zdi přišlo o život 140 lidí, i střídmé odhady nicméně vedou i k dvojnásobnému údaji.
V souvislosti s režimem iniciovanými vraždami na hranicích vyniká obzvláštní demagogie komunistů, kteří střelbu do vlastních lidí hájí poznámkou o tom, že své hranice si přeci brání každý stát na světě, jak se povedlo Vojtěchu Filipovi. To jistě, ale před vetřelci postupujícími zvenku dovnitř, nikoliv před vlastními lidmi, kteří chtějí zevnitř ven, chtělo by se namítnout.
