VIDEO: FORUM 24 | FOTO: FORUM 24 / Profimedia
Donedávna utajené dokumenty jsou dalším střípkem do nevyřešené hádanky okolo smrti někdejšího československého ministra zahraničních věcí. Listiny by měly odstartovat další, systematické a komplexnější kolo pátrání po tom, proč a za jakých okolností zemřel syn zakladatele republiky, který se stal ministrem v Gottwaldově vládě a zůstal v ní i po komunistickém puči z 25. února 1948. S obsáhlým svazkem jsme měli možnost se mezi prvními seznámit v budově Černínského paláce. Tam dorazily na žádost ministra zahraničních věcí Jana Lipavského, který vyhověl iniciativě historika a poslance Pavla Žáčka (ODS). Ten vnímá tajemství smrti Jana Masaryka jako velký historický dluh.
„Hned ráno 11. března bylo oficiálně oznámeno, že Jan Masaryk, ministr zahraničních věcí, spáchal sebevraždu skokem z okna Černínského paláce,“ píše se například v jednom z anglicky psaných hlášení, na němž je čerstvé razítko „odtajněno“. Z reportu je patrné, že komunistický režim spěchal s politicky přijatelným vysvětlením a nečekal na závěry vyšetřování, které se teprve rozbíhalo.
Vyšetřování přitom od počátku doprovázely velmi podivné okolnosti a je zjevné, že s tělem Masaryka na dlažbě Černínského paláce bylo manipulováno. Z pořízených fotografií je patrné, že tělo ministra zahraničí leží v poloze na zádech. „Je jasné, že dopadl na nohy, protože měl kosti vražené do sebe, s největší pravděpodobností padal obličejem směrem k budově, což není při sebevraždě moc pravděpodobné,“ shrnuje Žáček jednu z mnoha námitek proti závěru, s nímž v den nalezení Masarykova těla na nádvoří seznámil veřejnost ministr vnitra Václav Nosek. Tato verze pak oficiálně převládala po celé období socialismu – s výjimkou šedesátých let, kdy se při obnoveném vyšetřování objevily na veřejnosti první pochyby.
Odtajněné materiály, které jsou nyní přístupné badatelům, obsahují některé dílčí nové poznatky a informace. Mezi historiky ovšem panuje sdílené přesvědčení, že zásadní průlom by do věci mohly vnést teprve spisy z ruských archivů. Jak víme, Moskva se k předání tajných listin staví odmítavě. „Co je v Moskvě, to nevíme a nedozvíme se to, dokud bude Putin vládnout v Kremlu,“ říká Žáček a připouští, že zájem na likvidaci Jana Masaryka mohl být ze strany sovětského diktátora Stalina mnohem silnější, než například od domácích komunistů.
„Jan Masaryk se velmi zásadně podílel na československé tragédii, na konci československé demokracie a na sovětizaci Československa,“ nešetří kritikou Petr Hlaváček z Ústavu pro studium totalitních režimů. „Ještě v lednu 1948 Jan Masaryk přebíral čestný doktorát na Masarykově univerzitě v Brně a při té příležitosti prohlásil, že velkým přáním Čechů bylo odjakživa stát se chráněncem Ruska a v případě války mezi Západem a Sovětským svazem bude naše místo na straně slovanského sovětského svazu. To je tak explicitní veřejné selhání, že u Jana Masaryka mohlo později dojít k tragické sebereflexi.“ Žáček však připomíná, že Jan Masaryk udržoval z londýnského exilu během války intenzivní styky se západními rozvědkami a tyhle kontakty mohly v utajení pokračovat i v pozdějších letech.
V deset hodin probudil Příhodu Masarykův zvýšený a rozrušený hlas: „Tohle pro vás neudělám! Podepíšu všechno, ale tohle ne. Udělám všechno, ale tohle leda přes moji mrtvolu.“
Máme tedy ještě po 76 letech nějakou šanci dozvědět se, co se vlastně seběhlo oné osudné noci, kdy se život Jana Masaryka uzavřel? Žáček je v zásadě optimistický: „Nám se teď dostává do ruky část materiálů, které soustředil diplomatický a zpravodajský aparát Velké Británie, Francie a Spojených států amerických. Na základě mých znalostí těchto materiálů a dalších zdrojů v našich archivech si troufám tvrdit, že jsme zdaleka nevyužili všechny dostupné možnosti. Nevznikla například podrobná historická analýza, nevznikla analýza fotografií těla a taky tohoto místa, na kterém Jan Masaryk ležel.“
Dosavadní pokusy o objasnění smrti Jana Masaryka, které například vedl v devadesátých letech Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), považuje za nedostatečné. Spolu s poslancem a historikem Petrem Hlaváčkem jsme natáčeli obsáhlý rozhovor v místech, ve kterých se dávná tragédie odehrála. Jak víme, nositel slavného jména, mistr bonmotů a populární ministr zahynul jen čtrnáct dní po komunistickém puči, 10. března 1948, přímo v budově Černínského paláce, kde ministerstvo zahraničních věcí sídlí.
Byt a především koupelna, kde Jan Masaryk za neobjasněných okolností strávil poslední dramatické vteřiny svého života, dodnes magnetizují silnou atmosférou, která dýchá i z odtajněných dokumentů. „Večeři snědl s chutí,“ vypověděl například Masarykův komorník Bohumil Příhoda, který u rodiny prezidenta T. G. Masaryka sloužil od roku 1920. „Pochvaloval si, že byla dobrá. Večer jsem mu dal ještě jako obvykle k posteli dvě láhve minerálky a jednu láhev piva. Odešel jsem od něho asi před půl devátou, když jsem mu jako obvykle otevřel okno v ložnici. Při mém odchodu mi řekl jako vždy: A Příhodo, ráno v půl deváté!“
Příhoda při policejním výslechu tvrdil, že potom už Jana Masaryka nikdo nenavštívil, „protože přístup k jeho bytu je možný jenom zdviží, k níž kromě ministra a mě nikdo nemá klíče, a schodiště je uzamčeno“. Přitom podle tajného zdroje západního rozvědčíka, jehož anglicky psaná zpráva je součástí sbírky dokumentů, popsal Příhoda situaci docela jinak: O půl deváté si Masaryk objednal čtyři šálky černé kávy. V deset hodin probudil Příhodu Masarykův zvýšený a rozrušený hlas: „Tohle pro vás neudělám! Podepíšu všechno, ale tohle ne. Udělám všechno, ale tohle leda přes mojí mrtvolu.“
Pak se měl Masarykův křik rozlehnout po budově ještě několikrát. Ve tři čtvrtě na dvanáct se ozval zvonek a Masaryk komorníka požádal o další šálek černé kávy. Ministr si ho převzal, poděkoval a propustil služebníka s tím, že je to všechno a má si jít lehnout. „Dobrou noc a bůh ti žehnej,“ měl ještě dodat s tváří napjatou, pobledlou a chvějící se rozrušením.
Stojíme v ložnici, kde se Jan Masaryk tu poslední noc chtěl uložit do postele. V ní úřadoval, četl, byly tu nedopalky cigaret, alkohol a léky na jeho četné neduhy. „Z fotografií plyne, že to tu bylo všechno všelijak přeházené, ale samozřejmě nevíme, jestli to tady někdo ještě dodatečně nerozházel, protože příslušníci státní bezpečnosti si tu brali věci do kapes a odnášeli je. Kdo se tady před jeho smrtí vystřídal, kdo sem přišel, kdo ho ovlivnil, to už jsou jenom teorie,“ podotýká Žáček.
A co by se tedy teď mělo se sbírkou dokumentů stát? „Veřejnost si zaslouží nejen odpověď na otázku, jak tento příběh skončil, ale také na to, jaké kroky podnikly československé a později české úřady k jeho objasnění. Dlužíme jí například úplnou edici dokumentů od prvních pokusů vyšetřování, u kterých byli kriminalisté z kriminální ústředny, dále státní bezpečnost a bezpečnostní složky. Musíme vyjasnit i to, jaký byl vztah sovětské rezidentury k ministerstvu zahraničních věcí a další skutečnosti. Tyto věci stále chybí a dodnes nebyly předloženy,“ uzavírá Žáček.
