Herec Viktor Preiss se ve spotu agentury Czech Tourism svým dramatickým hlasem a s podbarvením tónů ze Smetanovy Vltavy dojemně vyznává: „Stalo se toho tolik, na co můžeme být hrdí. Neměnil bych.“
Tento patetický příspěvek k současným oslavám 100 let od vzniku Československa je zcela typický svojí kýčovitou dutostí a falšováním reality. Pro žádný národ není přitom zdravé, aby stavěl základy své existence na falšování dějin a na lžích.
Moji rodiče a jejich rodiče by měnili. A znám příliš mnoho lidí, kteří by měnili. Strašně rádi by žili v něčem úplně jiném, než byly dva totalitní režimy. Stalo se toho tolik, na co nemůžeme být hrdí. To je odpověď Viktoru Preissovi, respektive tomu, kdo ho na toto divadelní představení najal.
Absurdita oslav je cítit již na tom, kolik lidí tvrdí, že slaví „100 let republiky“. Ona tu žádná republika totiž sto let nebyla! A z těch sto let od roku 1918 jsme žili ve skutečně republikánském zřízení, postaveném na myšlence „res publica“ – věc veřejná – pouhých 49 let. Ani polovičku doby jsme neměli skutečnou demokracii, neboť ty tři roky, které přišly po druhé světové válce, byly jen trapnou a zrůdnou parodií na demokracii, doba pomnichovská jakbysmet a šest let nacistické okupace a 41 let faktické nadvlády a okupace sovětské nemělo s republikánským zřízením nic společného.
A je tu ještě jedna věc, kvůli které jsou současné oslavy poněkud podezřelé. V roce 1918 si Češi sice s využitím slovenské bezradnosti vytvořili republiku, což bylo v principu a v daný okamžik rozumné a správné. Ale nejednalo se o osvobození z faktické nesvobody, jako byl listopad 1989.
[ctete postid=“218913″ title=“Oslavujeme projekt „Československo“. Byl to ale opravdu tak dobrý nápad?“ image=“http://forum24.cz/wp-content/uploads/2018/10/Otvirák-Hl.-téma-385×230.jpg“ excerpt=“Oslavy stého výročí vzniku bývalé republiky vrcholí a Češi mají pocit, že tím “ permalink=“http://forum24.cz/oslavujeme-projekt-ceskoslovensko-byl-to-ale-opravdu-tak-dobry-napad/“]218913[/ctete]
Rakouská monarchie byla právním a značně liberálním státem. České státoprávní představy v tomto soustátí naplněny nebyly a bylo by nutné tento státní útvar reformovat. Ale tvářit se, že to byl žalář národů, je směšné. Když se projdeme po pražských Vinohradech a po dalších překrásných čtvrtích Prahy s převahou neoklasicistních, empírových a novorenesančních domů, když se podíváme na velkolepé chrámy, jako je karlínský Cyril a Metoděj, smíchovský svatý Václav, vinohradská svatá Ludmila, anebo když si prohlédneme budovu Hlavního nádraží a stovky dalších pražských či brněnských paláců z přelomu 19. a 20. století, tak vidíme pomník podnikatelského a ekonomického vzestupu, který umožnily relativně svobodné poměry posledních desetiletí Rakouska-Uherska.
Češi navíc svého krále, třebaže se ze strachu před maďarskými nacionalisty nenechal korunovat, uznávali a často ho také rádi a velmi bouřlivě oslavovali. Náš král František Josef byl také první, kdo přispěl v celonárodní sbírce na stavbu Národního divadla.
Jistěže máme co si připomínat. Dne 28. října 1918 vzala česká politická reprezentace – na základě předchozí dohody s vídeňskou mocí o nenásilném postupu – rozhodování plně do svých rukou. Rakousko spáchalo vstupem do války sebevraždu a bylo nutné, aby se Češi o sebe postarali. Je také obdivuhodné, s jakou energií a strategickou koncepcí vybojoval T. G. Masaryk mezinárodní uznání pro novou republiku. Velmi rozumné také bylo to, že Československo převzalo právní řád rakouského Předlitavska a navázalo tak na tradici demokratického parlamentarismu a politického pluralismu.
Je správné ocenit to, co má být oceněno. Ale není nutné přitom nic falšovat. A zejména je nutné nepřestávat kriticky myslet.
Češi by měli být pyšní více na Českou republiku než na mrtvé Československo. Česká republika je živá a je to dobré místo pro život. Bude to i nadále dobré místo pro život, když udržíme pravidla svobodné společnosti a zabráníme úpadku národa do tupého nacionalismu a barbarství, k němuž tu existují značné sklony. Pak budeme mít jako národ naději do budoucnosti, a dokonce i příležitost k přiměřené hrdosti.