Dánský herec Claes Bang jako Vilém Tell FOTO: Cinemart / se souhlasem
FOTO: Cinemart / se souhlasem
ROZHOVOR / Proslavil ho sebestředný galerista Christian z filmu Čtverec. Od té doby hrál Dán Claes Bang, kterého díky impozantní výšce 194 centimetrů stěží přehlédnete, v řadě světových filmů: Dívka v pavoučí síti, Seveřan, Poslední Vermeer nebo v seriálu Psanci. Objevil se i v česko-slovenské adaptaci Mawerova románu Skleněný pokoj. Teď se v kinech prohání na koni s kuší jako Vilém Tell ve stejnojmenném filmu.
Národní hrdina. Kolik jste toho před natáčením o Vilému Tellovi věděl?
Moc toho nebylo. Znal jsem jen legendární moment s jablkem, které měl sestřelit z hlavy svého syna. Ale netušil jsem tak docela, jak se do té situace dostal a proč to vlastně dělal. Bude to znít trapně, ale já si v jednu chvíli dokonce myslel, že šlo o atrakci. Že jezdil krajem a střílel jablko z hlavy za peníze nebo tak. Nevěděl jsem, že to byl velký bojovník za svobodu a nezávislost své země. I když byl jen legendou. Když jsem pochopil, že jablko je jen malý kousek z jeho velkého symbolického příběhu, tím více jsem se o film začal zajímat.
Ve filmu jsou akční scény, jízda na koních, střelba z kuše. Jak moc jste se připravoval a nakolik vyčerpávající natáčení bylo?
Bylo to velmi náročné. Učil jsem se jezdit na koni a nosit kostým, ale především střílet. Aby to vypadalo, že kuše je mou součástí od dětství, že s ní žiju čtyřicet let. Nakonec se to snad podařilo. Samotné natáčení bylo dlouhé, trávili jsme na place někdy až patnáct hodin denně, vyčerpaní, často ve špatném počasí, protože se točilo v horách. Ale zažili jsme i zábavné chvíle, řada věcí byla pro nás nová, ve štábu byli fajn lidi.
Jste nevlastní otec dvou dětí vaší ženy Lis. Přemýšlel jste nad tím, co se asi Vilémovi honilo hlavou, když měl střílet na hlavu syna?
A víte, že ano? Říkal jsem si: Uměl bych vystavit svoje dítě takovému riziku? Vsadil bych na své střelecké umění? Nevím. Přiznám se, že dodnes neznám na tyhle otázky odpověď. Člověk si to nedokáže představit, dokud se do situace sám nedostane. A upřímně – nechtěl bych to zažít.
Pro koho je podle vás film Vilém Tell? Ocení ho jako hrdinský vzor i dětské publikum?
Dětem bych to nepouštěl. Některé scény jsou plné násilí. Postava Viléma má svůj zajímavý vnitřní konflikt, protože ví, co obnáší válka – zažil křížovou výpravu do Svaté země – a nechce to opakovat. Přitom ví, že aroganci územního predátora je třeba čelit. Taková dilemata nejsou pro menší děti. Vnímám film spíš jako paralelu k tomu, co se děje na Ukrajině. V době, kdy jsme začínali točit, už válka běžela. Když jsme měli na place střílení, přepadl Hamás Izrael. Myslím, že jsme všichni cítili, jak se tomu všemu zápas našich hrdinů za svobodu podobá. Moc jsme si přáli říct tímhle filmem něco smysluplného, neomezit jej na pouhé dobrodružství na plátně. Někde v podtextu má důležité otázky: Naučíme se někdy něco? Dokážeme se poučit z historie? Copak si agresoři budou věčně myslet, že mohou přijít a nárokovat si to, co není jejich? Vilém Tell je svým způsobem protiválečný film.
Průlomem ve vaší kariéře byl film Rubena Östlunda Čtverec, který vyhrál Zlatou palmu v Cannes a přinesl vám i evropskou cenu za nejlepšího herce v hlavní roli. Co všechno se tím ve vašem životě změnilo?
Všechno. Včetně zkušeností z natáčení. Absolvoval jsem s režisérem tři intenzivní konkursy a zkoušky, některé trvaly i sedm hodin. Přitom jsem ani na place netušil, proč mě vlastně Ruben obsadil a jestli je spokojený, nikdy mi to neřekl. Měl jsem někdy až 50 záběrů v jednom obraze. Takže prvních dvacet dní jsem byl strašně nervózní a pořád jsem mu říkal: ‚Jste si jistý, že jste mě obsadil dobře?‘ Taky mi dal pěkně zahulit při scéně s tiskovou konferencí. Půlka komparsu byli reální novináři, kterým nařídil, aby na mě jako na galeristu útočili těmi nejostřejšími otázkami, které znají. Musím říct, že po dvou dnech natáčení téhle scény jsem byl totálně vyřízený.
Claese Banga proslavila hlavní roli ve filmu Čtverec Rubena Östlunda FOTO: Film Europe
FOTO: Film Europe
Byl to nepříjemný zážitek, nebo jste jeho přístup zpětně docenil?
Všechno to mělo svůj efekt. Ruben vás tímhle přístupem tak vyčerpá, že už nemyslíte na scénář a na to, jak to říkáte, ale prostě tou figurou jste. A pak to zahrajete dobře. Až teprve na tiskovce v Cannes jsem od něj slyšel uznání. Na Riviéře mě také ocenili diváci, skoro každý den mi to někdo přišel říct. Zastavovali mě na ulici a říkali, jak se do Čtverce zamilovali a že je strhl náš černý humor. Věděl jsem, že jim mohu věřit, protože kde jinde herce a řemeslo lidé ocení, když ne na festivalu, kam se jezdí za filmy?
Byl režisér neúprosný i v natáčení oné hodně zmiňované sexuální scény? Tyhle momenty bývají pro herce a herečky obzvlášť nepříjemné.
Ta postkoitální scéna – mimochodem možná nejlepší scéna s kondomem v dějinách kinematografie – byla těžká z úplně jiného důvodu. Měl jsem za partnerku skvělou herečku Elisabeth Mossovou, jenže jsme se od určité chvíle začali smát a nemohli přestat. Scéna měla asi přes čtyřicet záběrů, přičemž u jednoho z nich mi režisér názorně ukazoval, jak mám nechat kondom viset z úst – no u toho se prostě nešlo nechechtat. Nakonec to ve finálním střihu nebylo, ale my se u toho neskutečně nasmáli.
Čtverec vám – soudě dle vaší filmografie – přinesl řadu nabídek evropských filmařů i hollywoodských studií. Je to tak?
Ano. Po výhře Zlaté palmy v Cannes znal ten film snad každý ve filmovém průmyslu. Byl jsem předtím úplně neznámý kluk a přes noc se ze mě stala hvězda. Byl to celkem nápor. Ale také se mi otevřelo mnoho dveří do řady produkcí a projektů. Britských, francouzských, amerických, do různých koprodukcí.
Byl mezi nimi i Skleněný pokoj podle románu Simona Mawera, který vyprávěl příběh brněnské vily Tugendhat. Hrál jste jejího majitele, Žida Viktora Landauera. Vzpomínáte?
No jistě! Nádherná stavba. Byl jsem tím domem okouzlen. To světlo, velkorysý a přitom důmyslný prostor – procházeli jsme jeho interiérem a žasli.
V minisérii BBC jste si zahrál i hraběte Drákulu. Bavil vás?
Drákula je ikonická postava. Nicméně Mark Gatiss a Steven Moffat, tvůrci skvělé televizní série Sherlock, přišli s trochu jiným konceptem, než jak se hrabě obvykle interpretuje. Bylo to něco mezi mystikou a černým humorem a na scénáři mě ustavičně něco překvapovalo. Nakoukával jsem různé předchozí adaptace a musím říct, že nejvíc mě uhranul Klaus Kinski v Herzogově filmu Upír Nosferatu z roku 1979. Pamatuji si, že mě oslovila osamělost té postavy. Ta se mi zdá pro Drákulu typická. Jestli se i náš hrabě povedl, bylo to hlavně zásluhou obou scenáristů, jejich text byl výborný, já se jen snažil jim to nezkazit.
Ohromila mě vaše jazyková výbava. Kromě dánštiny mluvíte čtyřmi dalšími jazyky – švédsky, norsky, německy a anglicky. Byl jste od dětství jazykový talent?
Nevím. Naučil jsem se jazyky postupně. Jsem z malé země, která je myslím ještě menší než Česko. A nikdy jsem nepotkal během svých profesních cest nikoho, kdo by mluvil dánsky. Máte to nejspíš podobně. Takže je dobré umět řeči, kterými se domluvíte v těch podstatných zemích, kde můžete pracovat. Já chtěl rozšířit pole působnosti své profese a dalších příležitostí. Začal jsem u angličtiny a němčiny, pak přišly severské jazyky. Teď trénuju i francouzštinu a španělštinu.
Jste také hudebník, píšete texty a zpíváte. Je to pro vás druh relaxu?
Hudba je pro mě spíš prostor pro jiný druh kreativity. Natáčení, ať už filmů, či televizních projektů, je krásná práce, ale limituje vás. Je to o věčném čekání a úkonech typu „tohle si oblékni“, „sem se postav“, „tohle řekni a takhle se podívej“. Hudba mi dává svobodu. Je to taková krásně nekonečná krajina. Občas si sednu ke kytaře, ke klavíru nebo k laptopu a jen tak si hraju nebo píšu a ono se něco dostaví. Na hudbě je krásné to, že jí nemusíte rozumět beze zbytku, nepotřebujete nic vysvětlovat, prostě s ní jen tak plynete. Je to léčivá záležitost.
