Violoncellista Bárta: Beethoven uspěl u diktátorů, uklízeček, intelektuálů, snobů, prostě u všech

Violoncellista Jiří Bárta (Hana Knížová)

Violoncellista Jiří Bárta | FOTO: Hana Knížová

Jiřího Bártu znají i ti, kteří znají z klasiky tak akorát Ódu na radost a Píseň pro Elišku. Patří mezi respektované violoncellisty a je tváří i duší oblíbeného Mezinárodního hudebního festivalu v Kutné Hoře. Známe se léta, neostýchám se mu proto klást otázky, které se ve světě vážné hudby považují za nepatřičné a nízké. Je mi líto, neznám jinou cestu, jak pravdivě představit originálního chlapíka, jenž ani v současném neurotickém světě nepřestává věřit v ducha Beethovena a jemu podobných. Je to, jak sám říká, jeho víra, náboženství, vesmír i věda. Celý rozhovor čtěte v aktuálním vydání Týdeníku FORUM.

Chápu to správně, že nebýt covidu, nikdy bys se svou životní partnerkou, klavíristkou Terezií Fialovou, nenahrál Sonáty pro klavír a cello Ludwiga van Beethovena, extrémně náročný cyklus pro dva hráče? 

Máš pravdu, asi bychom nenašli čas zavřít se na tři měsíce v žižkovském Atriu, komorním sále, a soustředit se na jedinou věc. To by za běžného koncertního provozu nebylo možné.

Poznáme to na nahrávce?

To doufám. I přes detailní přípravu bylo naším cílem se na CD co nejvíce přiblížit živému, spontánnímu hraní. Typické natáčení probíhá tak, že si hudební režisér pokrývá větší části bezchybnými úseky a ty pak slepí dohromady. Často tak vznikne dokonalá, ale mrtvá konzerva. To jsme v žádném případě nechtěli.

O tom, že jde o hodně osobní projekt dvou blízkých lidí, svědčí i fakt, že jste si sleeve note napsali sami. To nebývá zvykem. 

Psala ho Terezka, vyjádřila v něm to, co jsme oba cítili – že jde o částečný únik z ošklivé doby, kterou žijeme. 

Dotkla se vás korona?

Oba jsme si ji prodělali současně. Dovedeš si představit, jak náročné to bylo s dvěma malými dětmi. Živé hraní žádné, občasný online koncert mezitím. To věčné čekání na rozvolnění nám připadalo úmorné. A taky jsme ztratili kontakt se zahraničím, který asi nebude tak snadné obnovit. 

Dostali jste finanční náhradu?

Dostali jsme dvakrát standardní podporu pro OSVČ a díky za ni. Já měl kromě toho velké štěstí, že jsem dostal dvě nahrávací zakázky, na nichž jsem mohl pracovat ve svém sklepním studiu. Takže jsem nemusel jít dělat na poštu nebo do supermarketu. To, že jsme se rozhodli nahrát tak rozsáhlé dílo, jakým Beethovenovy sonáty jsou – bavíme se o bezmála dvou hodinách hudby, kde figurují pouze dva nástroje – tak to nás svým způsobem i mentálně vysvobodilo. Ale je nutno zmínit, že bez šlechetné podpory Nadace Badokh a vydavatelství Animal Music by takhle finančně náročný projekt neměl šanci vzniknout při sebevětším uměleckém nadšení. 

PŘEDPLATNÉ TÝDENÍKU FORUM ZDE

Když se během covidu nehrálo, měl jsi problém motivovat se k několikahodinovému dennímu cvičení? 

Nebylo to lehké. Bez koncertní praxe jistotu i motivaci postupně ztrácíš. Na druhou stranu přemýšlím, jak často je ideální veřejně hrát. Když hraješ moc, příliš si věříš a hrozí rutina, na druhou stranu, když jenom doma cvičíš, začneš pochybovat. Což ale může být vlastně taky produktivní. 

Poznáš duši skladatele, s jehož hudbou strávíš intenzivní celý čtvrtrok?

Beethoven musel být abnormálně inteligentní, vysoce citlivý a nekonvenční člověk, který to měl v hlavě hudebně naprosto vyřešené.  Od své první klavírní sonáty až po poslední opusy, každou notou nebo hudební frází věděl, co dělá. Ale taky s ním musela být sranda, i když se ten jeho smysl pro humor nelíbil každému. Působí na mě jako cholerik střídající nálady stylem ode zdi ke zdi.  Moje cesta k Beethovenovi nebyla lehká. Ještě na škole se mi zdál nepřístupný, nevěděl jsem, jak ho uchopit. Totiž pochopit ho znamená, že připustíš, že to nebyl pouze filozofický titán, prostě že ho přestaneš posuzovat pouze Osudovou. Dodnes mě fascinuje, že Beethoven dokázal zaujmout všechny – má všechny ty šlágry typu Měsíční sonáty, Elišky, Ódy na radost, takže by se dalo říct, že je lidový skladatel, jenomže on se zároveň zanoří do pozdních kvartetů, jejichž téměř atonalitu laik jen těžko pochopí. S Wagnerem to byl nejhranější skladatel v nacistickém Německu, zároveň jeho Devátá pravidelně uzavírala Pražské jaro, výkladní skříň komunistického bloku, dnes je jeho Óda na radost evropskou hymnou. Uspěl u diktátorů, uklízeček, intelektuálů, snobů, prostě u všech – někdy to werichovské „to je blbý, to se bude líbit“ prostě nefunguje.

Je ještě někdo podobně univerzální? Napadají mě Beatles a jejich rejstřík od popěvků typu Love Me Do až po experimenty na Bílém albu a Seržantu Pepři. Co by se podle tebe stalo, kdyby měl Beethoven k dispozici LSD?

Tak to si vůbec nedokážu představit. Třeba by modernisti jako Schönberg už neměli co komponovat. Ale on se do těch jiných dimenzí dostal i bez LSD. Z hlediska jeho života je těch pět sonát, co jsme nahráli, kardinálních, protože procházejí celým jeho životem.  První napsal jako šestadvacetiletý kluk, poslední dvě jako pětačtyřicetiletý muž obtížený počínající hluchotou.   

Že jsem tak smělý, poznal bys to, kdybys to nevěděl? 

Určitě. V prvních dvou ještě najdeme hravost a bezstarostnost, pozdní Beethoven je tu jen naznačen v krátkých, volných částech. Od třetí sonáty tahle hravost pomalu mizí, aby ta poslední pátá končila schizofrenní fugou. Finále z jiného světa. Já vyrostl na hudbě dvacátého století a on je v posledních dvou sonátách, plných jakési nadzemské melancholie, už daleko v budoucnosti. Možná i proto jsou ty pozdní sonáty pro mne interpretačně přístupnější než ty rané, technická náročnost je ale vlastní všem pěti. Beethoven byl vynikající klavírista, ne však smyčcový hráč a bohužel i ty napohled sebelehčí pasáže se prostě nehrajou dobře. Zeptejte se houslistů, z kterého koncertu mají největší respekt, vsadím ze, že většina vám řekne, že z Beethovenova.