Putin s šéflékařem Denisem Procenkem. FOTO: Kremlin.ru
FOTO: Kremlin.ru
Je jasné, že Evropská unie dnes neprožívá svou hvězdnou hodinku. Žádný její orgán se netají svou náhlou irelevantností. To zanechává poněkud surrealistický dojem.
Minulý týden prezident Francie Macron pronesl projev, již druhý v posledních dnech, v němž vyhlásil válku nákaze a oznámil, že uzavírá hranice. Zvlášť surrealisticky působila skutečnost, že Macron – navzdory svým reálným pravomocem – neuzavřel hranice Francie, nýbrž celé Unie. Jeho rozhodnutí nepředcházelo žádné jednání Evropské komise nebo jiného vrcholného orgánu Unie. Jinými slovy, svým voluntaristickým krokem jako by oznámil veřejnosti, že přebírá opratě celého společenství, aby předešel pocitu jeho totální neřiditelnosti. Gesto je to obzvlášť působivé na pozadí faktického zmizení Angely Merkelové a uvolnění politické forbíny.
Vznik náhražkových samozvaných center rozhodování funkčnost Unie neposiluje. Brusel de facto rezignoval na hledání praktické celoevropské odpovědi na hrozbu koronavirové pandemie.
Místo pokusu o formulaci jednotné politiky v oblasti zdravotnictví Evropané udělali to jediné, co vždy uměli dělat dobře: obvinili Spojené státy z podkopání západní jednoty. Zejména zbičovali rozhodnutí americké vlády přerušit letecké spojení mezi Spojenými státy a Evropou – přesně týden předtím, než sami uzavřeli své vnější hranice. Ó, jak velice evropský je tento postup: vyplísnit Trumpa za jeho nehorázný krok a takřka okamžitě následovat jeho příkladu, aniž by aspoň náznakem byla uznána a omluvena vlastní chyba!
Není divu, že se vlády národních států ponechané tváří v tvář existenciální hrozbě uzavřely se každá do vlastní ulity a vehementně popřely absolutní platnost axiomu o tom, že „co se stalo, nemůže se odstát“. Jeden se bojí domyslet, jak po skončení pandemie bude obnovena platnost nejzákladnějších principů, s nimiž Unie stála a padala, když tak snadno byl znehodnocen ten nejbazálnější z nich – volný přeshraniční pohyb osob. Neschopnost EU postavit se do čela zápasu proti zákeřnému nebezpečí vrhá nemilosrdné světlo na žalostný nárok být div ne hlavním hráčem v mezinárodní aréně. Je jasné, že bezzubá struktura neschopná v podmínkách krize fungovat na vlastním území nemá co kibicovat do konfliktů kdesi v Mali či Sýrii.
Ještě hůře se domýšlí ekonomické dopady krize v zemích jako Itálie a Španělsko, kde se hospodářství nevyznačovalo ani předtím příliš velkou stabilitou a agilností. Ve Francii Macron již oznámil konec celého svého reformního programu, jehož cílem bylo odstranění všech ekonomických nerovnováh způsobených socialistickou úchylkou jeho předchůdců za celé poválečné období. Aby bylo jasno – nebude-li reformní program nahrazen nějakým ještě drastičtějším souborem radikálních opatření, bude jeho ukončení znamenat jen to, že francouzská ekonomika bude ponechána na milost a nemilost živlům.
Spojené království zatím nedoladilo s EU obchodní aspekty brexitu a bůhví, zdali to stihne ve stanoveném termínu do konce roku. Pokud ne, bude to znamenat neřízený brexit bez dohody.
Německá ekonomika, doteď pokládaná za lokomotivu Evropy, se již loni potácela na samém pokraji stagnace: spadne-li do výrazné recese, strhne s sebou do propasti celý zbytek Evropy. Zatímco neveselé ekonomické dopady jsou víceméně nabíledni, i když se nedají přesně spočítat, sociální dopady se nedají zatím ani domyslet – lidská představivost nestačí. Poměrně s jistotou se dá jenom říct, že dnešní odstředivé tendence neumocní ty politické síly, které se snaží o větší a nejlépe úplnou integraci celého prostoru a jsou ochotny kárat a trestat vlády nesdílející společné nadšení.
Jedno z hlavních „poučení z krizového vývoje“ spočívá v tom, že místo nesmyslného nároku na roli světanápravce a umravňovače zbytku lidstva měla Evropská unie již delší dobu připravovat potřebné mechanismy a postupy pro případ podobné globální hrozby tak, aby zůstávala pánem svého vlastního osudu. Koneckonců celá Unie byla vytvořena především proto, aby vylepšila životní podmínky svých vlastních evropských občanů, nikoli proto, aby rozsuzovala účastníky dejme tomu blízkovýchodního konfliktu a poučovala, kdo z nich má větší morální právo, a tím i větší pravdu. Dnešní Unie značně připomíná ledovec, který se urval z kontinentální kry a nyní je volně unášen bůhví kam podmořskými proudy.
Putin to skutečně nezachrání
Pokud se stav Evropské unie jeví jako značně žalostný, pak ještě žalostnější je naděje, kterou někteří čeští obdivovatelé Vladimira Putina vkládají do Ruska coby civilizační alternativy k rozklíženému Západu. Jejich poukaz na statistická data a celkovou strategii Kremlu v zápase s globální pandemií může být omluven jen totální nevědomostí a věčnou připraveností sežrat i s navijákem každou z Ruska přicházející propagandu.
Nejde jen o to, že ruská „humanitární pomoc“ postiženým zemím, jako je Itálie, nápadně připomíná poválečný postup Stalina vůči východní Evropě, zejména štědré dodávky obilovin a jiných potravin v době, kdy v samotném Sovětském svazu panoval vražedný hladomor. Desetitisíce vlastních občanů doslova umořených hladem připadaly Stalinovi jako přijatelná cena za nástup východoevropských komunistů k moci a vytvoření vazalského předpolí ve středu Evropy.
Oficiální ruská statistika (ke dni napsání tohoto textu bylo registrováno 495 osob nakažených koronavirem) působí tragikomicky a věřit jí mohou jen lidé pošetilí, přesvědčení o tom, že samotná vyšší moc z nějakých neznámých důvodů drží nad Putinovým režimem ochrannou ruku. Zázračně uzdravených v této zemi bylo vždy víc než nemocných a skupinky svíčkových bab (kterým se říká „Putinovy úderky“) i dnes na městských sídlištích pálí obrázky koronaviru v kýblech v přesvědčení, že epidemie je tím zažehnána. I nejvyšší církevní hodnostáři kážou svým farníkům, že před „americkou nákazou“ chrání Rusko příslovečná chudoba – v duchu rčení „Nikdy jsme na Rusi nežili bohatě a ani svým dětem to nedovolíme“.
Zatím se zdá, že kremelská moc volí zásadu „existuje jen to, co je k vidění na televizních obrazovkách“. Koronavirus na obrazovkách není. Nevšímavost mocenských orgánů vůči nákaze se dá pochopit: na nákazu umírají hlavně staří a oslabení, mladší mají dobrou šanci epidemii přežít. Bůhsuď, zda tato strategie je do mrtě promyšlená, nebo jen neuvědomělá a pohodlná. Každopádně je pokládána za jednu ze specifických předností ve srovnání se zhýralým Západem. Svědčí o tom i fakt, že za jeden z nejúčinnějších všeléků proti koronaviru je pokládáno hromadné líbání ikon a svatých relikvií v chrámech.
Virus se testuje na jednom místě v Rusku
O tom, že se jedná o státní strategii, svědčí také monopol na testování občanů pro zjištění nakažených. Teprve v posledních dnech, zdá se, byl tento monopol podkopán rozhodnutím moskevské samosprávy. Předtím existovalo jen jedno testovací místo pro celé Rusko – byla to přísně utajená klinika Vektor v Novosibirsku. Lidé s podezřením na nákazu koronavirem se museli dostavit na tuto kliniku – jinými slovy vážit cestu ze západního Ruska či Dálného východu, aby se mohli podrobit testování. Přitom pofiderní firmička zřejmě vlastněná někým z Putinových oligarchů vůbec nebyla dostatečně vybavená, soudě podle toho, že teprve v posledních dnech bylo na její internetové stránce vypsáno volné místo na pozici virologa. Podmínky zaměstnání jsou vskutku královské: firma nabízí virologovi nástupní plat 14.500 rublů měsíčně. Při současném kurzu 3,5 rublu za korunu nám vychází bratru přepychový plat něco přes 4000 korun měsíčně, přitom život v Rusku je podstatně dražší než u nás.
Vlastností současné epidemie je, že právě hromadné testování je základem veškerých šancí na zdolání nákazy. Bez hromadného a nejlépe všeobecného testování pandemii zastavit nelze právě proto, že mimo pozornost zůstává naprostá většina infikovaných lidí, kteří nevykazují žádné symptomy. Jinými slovy, boj s koronavirovou nemocí je komplikovaný nikoli proto, že je tak těžká, nýbrž právě proto, že je u většiny nakažených tak lehká. Dokazují to mnohé zkušenosti – zejména příklad cruisové lodě Diamond Princess. Původně japonské úřady uvalily karanténu na všechny cestující, leč testovaly jen ty, kdo už jevili známky onemocnění. Ve výsledku nákazu chytilo několik stovek lidí. Úmrtnost klesla až poté, co začali testovat všechny bez výjimky, nemocné i zdravé.
Jižní Korea a Američané se do testování pustili
Stejná je i výpovědní hodnota všech ostatních příkladů. V Jižní Koreji testům podrobují asi 10 tisíc osob denně. Proto je tamní úmrtnost relativně nízká ve srovnání s nemocností. V Itálii oproti tomu testů nebylo dost a úmrtnost tam trhá všechny smutné rekordy. To je mimochodem výmluvné pozadí i pro náš domácí údaj – v tuto chvíli počet otestovaných nedosáhl ani 20 tisíc osob. Spojené státy se také rozhodly pro masivní testování obyvatelstva. Během jednoho měsíce americké soukromé společnosti slíbily vrhnout na trh minimálně 5 milionů účinných testů. Americké ministerstvo zdravotnictví bez průtahů registrovalo nejnovější přístroje umožňující získávat spolehlivé výsledky během čtyř hodin. Stovky soukromých společností a vědeckých zařízení navzájem soutěží v rychlosti a kvalitě svých testovacích zařízení.
Rusko ovšem kráčí vlastní, zcela svébytnou cestou. Právo na monopolní testování, jak už víme, dostala utajená firmička, která teprve po získání licence začala hledat zkušeného virologa. De facto Rusové neměli žádnou šanci zjistit, zda jsou, či nejsou nakaženi. Je zřejmé, že za těchto podmínek nebylo možné epidemii účinně kontrolovat. Zato bylo možné její existenci popírat. Bez testů nejsou diagnózy, bez diagnóz není epidemie.
Kvalita ruských testovacích přístrojů je kapitolou samou pro sebe. Mnozí zahraniční odborníci poukazují na to, že ruské testy reagují jen na koncentraci viru desetinásobně vyšší oproti normě WHO. To znamená, že i po testování čísla promořenosti ruského obyvatelstva budou mnohonásobně nižší oproti skutečnosti.
Což nás obloukem vrací k naší domácí situaci. Jsou-li, jak se dočítáme v tisku, dovezené čínské testery funkční jen zhruba z 20 procent, může to znamenat jen to, že i u nás je množina nakažených mnohem větší, než se oficiálně přiznává. Leč za funkční přístroje stejně tak jako za ty zfušované Česká republika zaplatila stejný, určitě nemalý obnos. Ovšem veřejně úřady označují draze zaplacené zboží jako velkorysý čínský dar a chování tamních šmejdů jako humanitární pomoc. Až časem se dozvíme, kdo si touto prostinkou machinací namastil kapsu.
