Proruská demonstrace na Náměstí republiky FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
NÁZOR / Právě v této době je poměrně aktuální, že by se íránské nebo nějaké jiné rakety mohly na našem nebi objevit, ale někdejší udatní bojovníci proti americkému radaru v Brdech ani po dvaceti letech nepociťují stín pochybnosti nad svým řáděním. Novinky.cz připomněly tehdejší prudké spory.
Všichni protiradarovci jsou i dnes skálopevní jako soudruh Sála. Jan Kavan prohlásil: „Pořád si myslím, že je tato země na tom lépe bez amerického radaru, který by z nás teoreticky mohl udělat cíl.“ Imunolog Václav Hořejší to vidí podobně: „Přítomnost strategicky významného amerického zařízení na našem území by v případě nějakého amerického konfliktu pro nás byla ohrožením, jako se to děje v některých zemích kolem Perského zálivu hostících americké základny.“ Tomáš Tožička to shrnul jaksi obecně: „Vždy je lepší nemít na svém území cizí vojska, ať už jde o kohokoliv.“ A Jan Májíček soudí, že díky odmítnutí radaru jsme si zachovali „suverenitu a nejsme zatahováni do vojenských konfliktů, které vyvolává někdo jiný.“
Onen zamýšlený radar byl pasivní zařízení. Nevysílal žádné signály, neměl výbušniny, nezasahoval do ničeho. Byl to systém včasné výstrahy. Obsluha by čítala asi dvě stě lidí a měl stát v odlehlém vojenském prostoru Brd, kde by případný útok na toto zařízení ohrozil spíš divoká prasata než pražské obyvatelstvo. Přirovnávat ho k americkým základnám u Perského zálivu, kde jsou tisíce vojáků a bojová letadla, je jako přirovnávat meteorologickou stanici k letadlové lodi.
V debatě tehdy defilovala pozoruhodná galerie expertů. V televizních vstupech se zjevovali inženýři, jejichž jedinou kvalifikací bylo, že před desítkami let sloužili u radarové jednotky na vojně. Jejich autoritativní výroky o technické zbytečnosti brala značná část veřejnosti s hlubokou vážností. Kdo se opovážil oponovat, byl označen za válečného štváče nebo agenta Washingtonu.
Všechny ty fráze se pak vytáhly po vypuknutí války na Ukrajině. Ta „cizí vojska na našem území“ měla být dvě stě lidí ze spojenecké země na základě mezivládní smlouvy. Pro srovnání: sovětská „návštěva“ v roce 1968 čítala přes půl milionu mužů a nikdo se jich neptal.
Hořejší pak pro jistotu dodal, že zpětně považuje za chybu i vstup do NATO, protože „kdyby NATO bylo rozpuštěno stejně jako Varšavská smlouva, nebyla by žádná ukrajinská válka.“ To je asi nejodvážnější geopolitická analýza, jakou lze napsat jednou větou, a nejméně podložená.
Hrozba, proti níž byl radar navržen, existovala. Írán měl a rozvíjel rakety s narůstajícím doletem. Severní Korea prováděla jaderné testy. Bezpečnostní expert Oldřich Bureš to pro Novinky potvrzuje: „Dnes víme, že Írán zřejmě má rakety s delším dostřelem, než se tehdy předpokládalo, takže schopnost zachytit je pomocí brdského radaru by dávala smysl.“ Hrozba tedy byla reálná. Radar tedy měl smysl. Ale části obranného systému se nakonec postavily v Rumunsku a Polsku.
To je ta nejpikantnější pointa celého příběhu. Protiraketový deštník stejně vznikl, jen bez nás. Pod jeho ochranou nicméně sedíme stejně jako Poláci a Rumuni, jen jsme za ni nezaplatili ani politicky, ani jinak. Klasická česká jízda načerno, tentokrát v bezpečnostní politice.
Jsou vážné důvody se domnívat, že kampaň Ne základnám nebyla čistě spontánní lidová akce. Reklamní firma BigBoard věnovala aktivistům deset velkoplošných billboardů po celém Česku. Na dotaz, kdo firmu vlastní, odpovídalo její vedení: „Bez komentáře, to je naše věc.“ Firma sídlila jako anonymní společnost v Lucembursku, přičemž kanceláře měla mimo jiné v Rusku a Bělorusku. Komu taková struktura obvykle slouží, není třeba vysvětlovat.
Mezi „spřátelenými organizacemi“ iniciativy byli komunisté, bývalí komunisté, lidé, co nenávidí USA, Izrael, pravici, anarchisté a pak ještě dost všelijakých podivných spolků. Podporu vyjádřili Svaz palestinských studentů, Palestinský klub, Všeobecný svaz muslimských studentů v ČR, Muslimská unie, Islámská nadace v Praze, Socialistický kruh, Levý blok, Společnost Julia Fučíka. Aktivisté také zorganizovali řetězovou hladovku, ale nebylo třeba se o hladovkáře bát. Hlavní aktéři přiznali, že v jejím průběhu dávali bujóny a džusíčky.
Jestli šlo při tažení proti radaru o koordinovanou ruskou dezinformační operaci, nebo o souběh počínání užitečných idiotů, nelze dnes prokázat do posledního detailu. Pravděpodobně obojí. Někteří lidé se k hnutí jistě přidali ze svého přesvědčení a neměli pocit, že jsou pod vlivem cizí propagandy. To je koneckonců definice užitečného idiota, on to sám o sobě neví.
Írán tehdy útočil na americké základny v regionu? Ne. Útočí dnes? Ano. Rusko tehdy hrozilo Evropě? Varoval před tím málokdo. Hrozí dnes? Zeptejte se Ukrajiny. Hrozba se tedy neukázala jako fiktivní, spíš jako podceněná.
Kavan, Hořejší, Tožička a Májíček mají samozřejmě právo trvat na svém. Ale měli by vysvětlit, čím přesně přispěli k bezpečnosti této země. Radar nestojí v Brdech. Stojí v Polsku a Rumunsku a my jedeme zadarmo. Jan Vyčítal tehdy složil písničku „Vítej nám, radare“. Možná by měli někdejší aktivisté začít nacvičovat song „Vítej nám, raketo“. Třeba to pomůže.