Panování naší vlády a našeho prezidenta má oligarchické rysy. Ti nahoře si stát přivlastnili. Jejich program je jednoduchý – každý den navíc je dobrý. Jeden chce více a více peněz a prestiž, jinému stačí moc, respektive moc moci, a k tomu ještě přidá kontrolu nad kontrolou moci. Všechno to stojí na vratkých základech, v nichž absentuje elementární kompetence, mravní integrita a osobnostní způsobilost.

Aféry a kauzy našich mocipánů se objevují s takovou kadencí, že je ani nestíháme vstřebávat. Faltýnkův kmotrovský notes, Babišův opakovaně potvrzený střet zájmů, Honzíkova cesta necesta do daleké Rusi, Zemanovo cokoliv, Schillerové exhibice na sociálních sítích atd. Cvak, klip a jede se dál. Ministři se střídají jako apoštolové na orloji.

Kocourkovská produkce našich furiantů nemá konce. Stát je navíc na šikmé ploše kolosálního zadlužování, a to vše v atmosféře omezování osobních svobod a rostoucích restrikcí. Nedávno jsem mluvil s jednou lékařkou, která se mi svěřila, že s manželem a dětmi zrušili doma televizi a nechtějí si ten bláznivý a nemravný vnější svět vůbec pouštět do svého mikrosvěta. Je to podobné útěkům do vnitřní emigrace v dobách tuhé normalizace. I tehdy byl mezi těmi nahoře a těmi dole hluboký příkop. Dnes máme formální (či spíše formalistickou) demokracii, která funguje bez zřetele k vnitřnímu obsahu i dopadu.

Většinová společnost je již unavená, někdy až apatická, sebeobranou je jí občas humor a nadsázka, ale je to trpká sranda. Naši furianti jsou totiž karikaturou sebe samotných. Často slyšíme povzdechnutí, zda je to či ono vůbec možné, jestli to není jen nějaký přihlouplý nekonečný sitcom, míra jejich nevkusu totiž nezná hranice. A není pravdou, že je to všude jinde stejné. V mnoha ohledech jsme unikátní. Rozklad našeho státu nabírá takové tempo, že se vnější pozorovatelé nestačí divit. Otrlí harcovníci, veteráni studené války, říkají, že Češi přežili války i 40 let bolševika, tak přežijí i tuto dnešní mizérii. To asi jo, ale bude to bolet. I masy potřebují něčemu a někomu věřit, a ne jen plápolat ve větru sem a tam. Absence víry v dobro a spravedlnost přináší poměry, v nichž je vše dovoleno. To je ústřední myšlenka Dostojevského románu Zločin a trest. Platí i nyní v našich luzích a hájích. I u nás je to tak, že ti nahoře si dovolí jen to, co jim dovolí ti dole.

Naše společnost je plná hněvu, který je symptomem přetrvávající frustrace. Lidé se necítí jako spoluúčastníci procesu společné péče o stát. Nemohou nevidět selektivní výklad práva a některé nemravné vzkazy věrchušky. S blížícími se parlamentními volbami se dostáváme do situací, kdy tlak mocných bude ještě narůstat. Už zase jsme svědky kupování si voličské přízně, ať to stojí, co to stojí. Náčelníkovi se to několikrát osvědčilo. Smečky psů budou zase vrtět. On cílí na seniory, na státní zaměstnance a nově i na maturanty. Neštítí se ničeho, lež je jeho základním pracovním nástrojem. Prošlo mu toho tolik, že žije v přesvědčení, že mu projde vše. Neměli bychom zapomínat, že to vše jde na náš vrub, včetně jeho dotací…

Již zmiňovaný F. M. Dostojevskij napsal i tuto myšlenku: „Bez vyšší ideje neobstojí ve světě ani člověk, ani národ.“