Vladimir Putin, idol konzervativního světa

Eric Drooker

Jeho sžíravé poselství o dekadentní euroatlantické kultuře není určené jen Rusům, ale i evropským nacionalistům. Jak se ruský prezident Vladimir Putin stal idolem konzervativců po celé Evropě a jak mu to příhodně vychází v době, kdy má mnoho lidí plné zuby politické korektnosti, Bruselu, progresivní levice i „vítačské“ politiky?

Nacionalistický populismus pochopitelně není otázka posledních dvou let, ačkoli migrační krize, která plně zachvátila Evropu roku 201,5 silně přiživila jeho plameny. Revoltující povstání vyrašila už po vypuknutí finanční krize v roce 2008. Vladimir Putin tehdy ještě možná ani netušil, nakolik výrazným idolem se stane pro řadu nacionalistických a konzervativních populistů napříč starým kontinentem…

V roce 2013 už přednesl svůj výroční proslov adresovaný ruskému lidu, ve kterém ohlásil Rusko jako ochránce tradičních hodnot a vysmál se „bezpohlavním a neplodným“ liberálům ze Západu. Jenom o několik dní předtím měl tiskovou konferenci významný prokremelský think-tank Centrum pro strategickou komunikaci, který představil svůj nový report s názvem Putin: Nový lídr světového konzervativismu. Tento think-tank ve svých analýzách vycítil, že velká část Evropanů je proti feminismu, boji za práva homosexuálů a obecně řečeno vůbec nemá radost z progresivního stylu politiky, který prosazovaly jim natolik odcizené liberální elity. Ruského prezidenta pak označil za ochránce tradiční rodiny, křesťanství a morálky.

Donald Trump (flickr.com)

Těsně předtím dostal nově vzniklý oficiální mediální konglomerát Rusko dnes nového šéfa Dmitrije Kiseljova, jenž například prohlásil, že gayové by neměli mít možnost darovat sperma a jejich srdce by v případě úmrtí při autonehodě měla být zahrabána či spálena, tedy hlavně, aby nebyla darována potřebným… Tyto události spolu souvisí. Tou dobou už prezident Putin a jeho garnitura realizovali politiku, která měla stmelovat Rusy a rozdělovat Západ. Putin vycítil rašící rozkol v západních společnostech a uviděl příležitost.

Proč zrovna gayové?

Putinovy často nelítostné komentáře adresované „prohnilému“ Západu jsou přitom strategicky promyšlené, jde o volání směrem nejen k Rusům, ale i spřízněným duším po celé Evropě (nebo jak by řekly hlásné trouby ruské propagandy „Gayropě“). Je přitom zajímavé, že právě homosexuály jako zdroj zhoubné dekadence použil Putin, aby odvedl pozornost od protestů, které provázely jeho návrat do prezidentského úřadu v roce 2012 po čtyřleté premiérské přestávce vynucené ústavními „formalitami“.

Ačkoli sám Putin podle svých slov proti homosexuálům nic nemá, a to bude nejspíš pravda, svým lidem řekl, že představují existenční hrozbu pro „ruský způsob života“. Známá novinářka Masha Gessen to označila za „sladký lektvar pro národ, který vždy získával svou jednotu ze šíření strachu a morální paniky“. Ne nadarmo byli například proevropští demonstranti na Ukrajině vykreslení jako horliví zastánci sňatků homosexuálů − tento úhel je zdůrazňován pokaždé, když potřebuje ruská propaganda někoho diskreditovat −, většinová ruská společnost se té představy děsí jako čert kříže.

Evropské země nyní čelí kulturním, demografickým a politickým posunům, jaké tu nebyly nejméně pětadvacet let. Mnozí v tom vidí začátek apokalyptického konce – liberální řád jim nenabízí uspokojivá řešení (progresivní levice z velké části rezignovala na svou dřívější roli a velkým otázkám se často vyhýbá). Vzrůstající oblibě silácké politiky se vlastně nelze příliš divit.

Putinovo. (Twitter)

Na tom kapitalizují své ambice jedinci, kteří mají k demokratům daleko. Jejich šance živí vzrůstající entuziasmus posílený například nečekaným rozhodnutím Britů opustit „diktát“ Evropské unie. A těmto silám dodává Putin svou rétorikou i mocenskou politikou elán a odvahu… Podle známého komentátora Rádia Svobodná Evropa Briana Whitmorea je Putin něco jako „Che Guevara antiestablishmentové pravice“. Nespojuje je pouze konzervativismus či proklamovaná snaha chránit národní zájmy, ale třeba společný boj proti islámskému radikalismu a netolerance vůči některým menšinám, v horším případě zakořeněný odpor vůči, inu, ústavě.

Marine a Vladimir, společně za mír

Jednou ze zemí, kde se politici v Putinovi i v tomto ohledu zhlédli, je Francie. Do nedávna byli dva hlavní favorité nadcházejících dubnových prezidentských voleb François Fillon a Marine Le Penová. Situace se změnila kvůli Fillonově manželskému skandálu (svou ženu nejspíš fiktivně zaměstnával a štědře ji platil z peněz daňových poplatníků). Vyzyvatelem šéfky nacionalistické Národní fronty Le Penové tak nejspíš bude Emmanuel Macron.

Fillon, který si ještě jako premiér za vlády Nicolase Sarkozyho vybudoval s Putinem pevný vztah, se s ruským prezidentem shodne na mnoha věcech. Jednou z nich jsou (ne)práva homosexuálů, Fillon je výrazně proti tomu, aby homosexuální páry mohly adoptovat děti. Podle některých analytiků se ale Fillon svým neskrývaným pochlebováním Putinovi nesnaží hrát jen jenom na mezinárodním roli, je to zároveň důležitý vzkaz pro Francouze − chci být jako on, mužný, silný, proti politické korektnosti, bojující za vaše zájmy a naše tradice.

Vladimir Putin (Koláž: aTeo)

Ještě vřelejší vztah k ruskému státníkovi má Le Penová, která nedávno prohlásila, že Vladimir Putin a Rusko nepředstavují pro Evropu hrozbu, skutečným ohrožením je „nová studená válka“ mezi Západem a Moskvou. To se pochopitelně Putinovi líbí a slyší na to i voliči Národní fronty. Silní vlastenci mají pod dohledem silného vůdce mají ochránit svou kulturu proti islámu a vykastrovaným bruselským liberálním elitám. Podobně je to v dalších západních zemích. Blízko k Rusku mají taky mnozí fanoušci protiimigračního německého hnutí Pegida nebo pravicově populistické strany Alternativa pro Německo (AfD), ačkoli její šance na vládnutí jsou zatím naprosto mizivé, dostane se do parlamentu.

My versus oni

A pak jsou tu samozřejmě Spojené státy. Žádný americký prezident od pádu Sovětského svazu svého ruského kolegu nechválil tak jako Donald Trump Vladimira Putina. Paradoxně jsou vztahy mezi Západem a Ruskem také nejhorší od konce studené války, řečeno slovy ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, ale na povrchu to vypadá, jako by spolu Trump s Putinem měli každou chvíli odjet na dovolenou jezdit na koni a střílet medvědy…

Už v roce 2013 prohlásil známý americký konzervativec Pat Buchanan, že Putin „hodlá redefinovat světový konflikt my versus oni“ na souboj všech konzervativců, nacionalistů a tradicionalistů všech kontinentů proti kulturnímu a ideologickému imperialismu „dekadentního“ Západu. Tuto figuru převzali mnozí další ideologové konzervativismu a opakovali ji jako na kolovrátku. Ještě v roce 2014, krátce po ruské anexi Krymu, nahlíželo 51 procent amerických republikánů Putina velmi nepříznivě, v lednu 2017 si 75 procent republikánů myslelo, že Trumpův vstřícný přístup vůči Rusku je správný.

youtube ()

Když se dva badatelé z Harvardu, Pippa Norrisová a Roland Inglehart, snažili přijít na původ probíhající nacionalistické politické revolty, zjistili, že populisté vytěžili z pocitu odcizení starších bílých voličů, jež pobuřuje eroze tradičních hodnot. Jejich naštvanost podporuje, že jsou terčem kritiky, pokud se vůbec ke svému strachu a hněvu přiznají. „Právě tito lidé se mohou cítit jako cizinci ve své vlastní zemi,“ napsali Norrisová s Inglehartem.

To není vyloženě šokující zjištění. Je ale trochu úsměvné, že tento odpor bývá směřován proti takzvaným elitám, ale jen proti těm nevhodným, ve Washingtonu nebo Bruselu. Proto se mohli před časem sejít přední britský euroskeptik Nigel Farage a miliardář Donald Trump před Trumpovým newyorském mrakodrapem, kde se shodli na tom, že dělají politiku pro obyčejné lidi, ačkoli k problémům obyčejných lidí měl Trump přece jen ze svého opulentního manhattanského sídla trochu daleko…

Američané už si svého siláka zvolili, Evropané jej zatím obdivují spíše zpovzdálí. Čas ukáže, zda si zvolí cestu, která může vést k autoritářsky laděné vládě. To bude klíčové zejména ve francouzských volbách. Pokud uspěje Le Penová, budou v Radě bezpečnosti OSN zasedat země, jimž vládnou Donald Trump, Vladimir Putin, Marine Le Penová, Theresa Mayová a Si Ťin-pching. To nejsou lidé, kteří by vyloženě ztělesňovali liberální řád, který zdůrazňuje potřebu plurality názorů a význam demokratických institucí…

Ať už to ale dopadne jakkoli, Vladimir Putin před lety rozehrál velkou šachovou partii a zatím to nevypadá, že by měl dostat mat.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]