Setkání Vladimira Putina a Donalda Trumpa v roce 2017. FOTO: Wikimedia Commons / CC BY 4.0 / Kremlin.ru
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY 4.0 / Kremlin.ru
KOMENTÁŘ / Jednání o příměří na Ukrajině doprovází řada ruských „ale“. Podmíněný souhlas se zastavením palby Kreml například spojil i s požadavkem, aby členové NATO byli napříště rozděleni do dvou kategorií podle doby vstupu do aliance. Na jedné straně by zůstaly plnoprávné členské země, které se připojily před rokem 1997 – a na druhé ostatní, včetně Česka, k nimž by si NATO podrželo jen závazky omezené výslovným souhlasem Moskvy.
Moskva opakuje požadavky ohledně rozbití evropské bezpečnostní architektury, jimiž Západ bombardovala před zahájením úplné invaze na Ukrajinu v roce 2022. Rozdíl je ovšem v tom, že zatímco Bidenova administrativa ani vteřinu neuvažovala o jejich splnění, u Trumpa si zdaleka nemůžeme být jisti.
Staronový americký prezident po návratu do funkce několikrát výslovně zpochybnil spojenecké závazky vůči Evropě. A ať se zatím přihodilo cokoliv, nikdo z nových amerických představitelů po 20. lednu neřekl, že by existovala nějaká chyba na ruské straně.
Jestliže však Američané úplně rezignovali na kritiku neoimperiálního Ruska, opačně to v žádném případě neplatí. Putin tvrdí, že aby Moskva souhlasila s příměřím na Ukrajině, je nezbytné vyřešit „hlubší příčiny“ konfliktu. A těmito příčinami z jeho pohledu není nic menšího než fakt, že postsovětské Moskvě se v Evropě nepřiznávalo právo na velmocenskou vlivovou sféru v „blízkém zahraničí“.
Sdělení adresované Kremlem Trumpovi tedy není obtížné rozluštit: „Jsme si vědomi toho, že potřebujete příměří. My ho nepotřebujeme, ale můžete ho dostat, pokud splníte naše požadavky ohledně opuštění Ukrajiny a evropských aliančních závazků.“
V tomto okamžiku se už americko-ruská jednání o Ukrajině České republiky přestala týkat „oklikou“. Už nejde jen o to, že by případná porážka opuštěné Ukrajiny mohla přivést ruské vojáky na slovenskou hranici a prostřednictvím Kaliňákova ministerstva kapitulace pak i na hranice ČR.
Ve hře je teď možnost, že by Trumpova administrativa ve snaze domoci se bezprostředního taktického cíle na Ukrajině mohla přiznat Moskvě právo veta ohledně přítomnosti spojeneckých vojáků NATO na českém území.
Vyzbroj se, nebo zhyň
Donald Trump, přesvědčený, že má s Putinem „osobní vztah“ a rozumí mu jako nikdo jiný na světě, si ovšem nenechá vysvětlit od Evropanů, jimž právě vyhlásil další kolo obchodní války, že se v ruském diktátorovi plete. Že by v žádném případě neměl výměnou za taktické zisky obětovat dekády budované strategické priority americké zahraniční a bezpečnostní politiky.
Pokud se někdo z evropských trumpistů přesto pokusí korigovat Donaldovy představy, nejenže to nejspíš nebude fungovat – podobné snahy mohou ve výsledku situaci ještě zhoršit. Nepříznivé názory na bezpečnostní zájmy evropských spojenců dává Trump konzistentně najevo přinejmenším od roku 1987. Proč by je měl v roce 2025 zničehonic měnit?
Postkomunistické evropské země včetně ČR tak začíná akutně ohrožovat bezpečnostní vakuum kombinované se sílící ruskou hrozbou.
Nemáme na výběr mezi aliancí NATO, která kvůli hostilitě americké administrativy může pro nás kdykoliv ztratit klíčovou ochrannou funkci, a návratem do ruské vlivové sféry. Obě varianty lze ve skutečnosti zkombinovat, aniž ztratíte nevýhody každé z nich. Můžete od Trumpa dostat status druhořadého spojence, který bude vydán na milost a nemilost Moskvě spolurozhodující o uplatnění čistě formálních západních spojeneckých závazků. Právě tak, jak si to přeje Putin.
Ubožácké postavení pohůnka Kremlu i Trumpova Bílého domu současně mimochodem představuje poslední zbytek koncepce klasické neutrality, která se v Evropě po únoru 2022 stala nemožnou. Vědí to kdysi nuceně neutrální Finové, vědí to dlouho dobrovolně neutrální Švédové. Vzali to právě na vědomí Irové, diskuse o tomtéž začíná ve Švýcarsku. Zdá se, že zřejmě jediný, kdo si přežilost koncepce neutrality dosud neuvědomil, jsou čeští chcimíři.
Ne, není v českém národním zájmu debatovat o tom, zda chceme být při novém velmocenském rozdělování vlivových sfér zkonzumováni v šípkové omáčce, či se zelím.
Češi se buď bez obvyklých postranních hospodských keců jednoznačně přidají k evropskému jádru zemí, které se v geopolitické bouři snaží pro kontinent vydobýt dlouho odkládanou strategickou autonomii – nebo budou opět, jako po většinu svých slouhovských dějin přikrčeně přežívat v nominálně vlastním prostoru, který ve skutečnosti ovládá a rozhoduje o něm někdo jiný.
Klíčová otázka podzimních voleb
Putin prostřednictvím jednání s Trumpem vnutil letošním českým volbám hlavní strategické téma. Není jím zdražování vajec, hranolek ani Nutelly. Není jím výkon Markéty Pekarové Adamové. Ba není to ani spor, zda zvýšíme obranné výdaje o 0,2 % HDP.
Hlavní otázka, kterou by teď voliči měli politikům všech kandidujících stran klást, zní: „Podporujete integraci České republiky do vznikajících evropských bezpečnostních struktur a evropskou strategickou autonomii, nebo nepodporujete?“
Kulišácké odpovědi „ANO, ale…“ se nepočítají. Vyloučit je třeba i politické schizofreniky typu „Ale Trump má pravdu, když…“. Blábolení o tom, jak se s Putinem a Trumpem nakonec diplomaticky dohodneme, aniž by se Evropa musela po zuby vyzbrojit, je nepřijatelné v jakékoliv variantě.
Čeští Evropané bez sebevražedných sklonů nemají čas diskutovat o alternativních definicích reality, které vedou k popření akutně hrozícího nebezpečí a odročení naléhavého rozhodnutí, na svatého Dyndy – až všechno zlevní, důchodci vykoupí zájezdy na Bahamy a na stromech porostou jitrnice.
Nemají žádný zájem zkoušet poťouchle manévrovat v prostoru mafiánských dohod mezi Trumpem a Putinem, které na Západě otevřeně rehabilitují politickou i ekonomickou korupci či rodinkaření.
Ničemu nepomohou rádoby chytré horákyně se svým „Áno, aj“.
Řeč vašich kandidátů budiž „Ano, ano – ne, ne“.
Beze všech ostatních se v nadcházejících volbách velmi doporučuje obejít.
