Ilustrační foto FOTO: Pixabay/Free-Photos
FOTO: Pixabay/Free-Photos
Největší Putinova konfrontační akce od doby, co je u moci, stojí za pozornost. Nejedná se o nic menšího než o plynový střet mezi Ruskem a Evropou, čili o speciální operaci „Plyn“. Ta rozsahem překonala všechny jeho předchozí konfrontace, protože se týká velké většiny členských států Evropské unie a přímo útočí na peněženky každého obyvatele EU. Svědčí o tom i fakt, že v médiích je o tom velkém množství článků a reportáží.
Velká většina reakcí ale nahlíží na tuto problematiku především optikou ekonomických vztahů. Podle mého názoru však tato kremelská zvláštní operace nesleduje absolutně žádné hospodářské cíle, nýbrž je zaměřena hlavně na podkopání unijního tržního hospodářství a rovněž demokratického zřízení členských zemí EU. Rusko však není hlavní příčinou plynové krize, ale pouze jeho hybnou silou, a ani ekonomika není prvopočátkem zvláštní plynové operace, ale jejím hybatelem a krytím. Chtěl bych nyní objasnit tuto svoji myšlenku. Předpokládejme tedy, že Rusko sleduje pouze čistě ekonomické cíle. To znamená, že jedná v souladu s článkem 10 svého vlastního občanského zákoníku a v dobré víře nezamýšlí škodit ostatním, neomezuje hospodářskou soutěž a ani nezneužívá svého dominantního postavení na trhu. Přesně to ruské zákony zakazují a stejně tak to nedovolují právní předpisy všech civilizovaných zemí.
V takovém případě by to ale nesmělo být Rusko jako stát, který by figuroval jako hlavní plynový hráč, avšak všechny záležitosti kolem by vyřešil sám Gazprom prostřednictvím svých orgánů správy a řízení společností bez zasahování zvnějšku. Tak je tomu na Západě a vůbec v každé normální zemi. Viděl někdy někdo Bidena, Johnsona nebo Rutteho, aby vystupovali jménem Exxon-Mobilu, BP nebo Shellu? Samozřejmě že ne, protože v civilizovaných zemích je byznys oddělený od politiky.
Gazprom na trhu s LNG prakticky neexistuje, protože nepostavil jedinou továrnu na jeho výrobu. Provozuje pouze jeden závod na LNG na Sachalinu, z něhož vytlačil své předchozí partnery. Z volného trhu Gazprom prakticky zmizel po rozhodnutí soudu ve Spolkové republice Německo ohledně provozního režimu plynovodu Nord Stream 2. To znamená, že se se vzdal zisku v těchto oblastech, přičemž dříve se výrazně podílel na značném množství kótovaného zboží prodávaného na evropském trhu.
Pokud jde o plynovody, tak dodávky přes ně byly zvýšeny, ale s minimálním a selektivním využíváním stávající infrastruktury. Tento segment trhu je navíc pro Gazprom v současných tržních podmínkách nejméně ziskový. Všechna kontroverzní rozhodnutí jménem takzvané tržní společnosti, jejíž akcie jsou sice také obchodovány na burze, ale stát si v ní drží většinový podíl, učinil sám Vladimír Putin, a nikoliv její řídící orgány, jak by tomu mělo za normálních podmínek být. A pokud kromě toho vezmeme v úvahu lži od nejvyšších představitelů (Putin, Matvijenko a Peskov), a rovněž dezinformace od „odborníků na speciální účely“, manipulace s trhem, vydírání (co nejdříve certifikujte Nord Stream 2 a okamžitě získáte 17 miliard krychlových metrů plynu), hrozba růstu cen a úplatků, co potom?
Za jakým účelem Vladimir Putin vydírá Evropu a požaduje zrychlenou certifikaci Nord Stream na 17 miliard krychlových metrů plynu za sníženou cenu, což znamená, že by Gazprom přišel o 5-10 miliard dolarů? Jak mohou regulátoři akciových trhů posoudit v takové situaci dynamiku kapitalizace Gazpromu? V současné konfrontaci sledují zúčastněné strany zcela jiné a někdy neslučitelné cíle.
Evropská unie si klade za cíl diverzifikovat dodávky energie, rozvíjet hospodářskou soutěž a v dlouhodobém horizontu upustit od fosilních paliv. Kromě environmentální agendy jsou také členské státy Unie významným hybatelem rozvoje inovací. Řečeno bez obalu, Putinovo Rusko do této agendy nezapadá. Ono totiž řeší opačné problémy. Technologický rozvoj není v jeho plánech obsažen a investiční klima není stejné jako v jiných evropských zemích. Proto je nutné zachovat současný stav, který Rusku umožní nadále dostávat garantované peníze na základě dlouhodobých smluv o dodávkách plynu a zachovat tak stávající korupční systém. V důsledku toho je volný trh s plynem v Evropě pod tlakem Ruska.
Kromě toho Moskva potřebuje trvale destabilizovat Ukrajinu, aby se zabránilo opakování ukrajinského scénáře v Rusku. Rizika selhání speciální operace „Plyn“ se však neomezují pouze na tato fakta. Pro její úspěšnost byly do výstavby nepotřebných plynovodů investovány obrovské prostředky, a to navzdory skutečnosti, že dnes má Gazprom téměř 100 miliard kubíků plynu v kapacitní rezervě. Proto je nyní nutné co nejrychleji spustit plynovod Nord Stream 2. Jinak se kromě peněz „vyhozených z okna“ a do kapes Putinových přátel za stavbu plynovodů může vynořit jedna velká korupční kauza.
Stačí jenom rozumět kapacitě Gazpromu a rozumět Ukrajině, trendům na trhu a povaze regulace této činnosti v Evropě. Rizika jejich návratnosti jsou tedy i každému amatérovi jasná. Úvěrová zátěž Gazpromu také není žádným velkým tajemstvím. V tomto případě, kdo a proč umožnil tak snadné strukturované financování rizikových projektů? Koneckonců, pro tento účel jsou finanční prostředky stahovány a to často za pochybných podmínek z trhů. Nejnověji SEC (americká komise pro cenné papíry) dokončila vyšetřování takzvaného „případu Mosambik“, ve kterém byly odhaleny podvody v bankách „Credit Suisse“ a VTB ve výši 481 milionů dolarů. Nedochází tedy ke zneužívání desítek miliard dolarů na projekty na klesajícím a zcela omezeném trhu?
Existuje také druhé riziko. Putin je vážně znepokojen vyhlídkou na placení uhlíkové daně, která by postihla neefektivní a životnímu prostředí škodící ruskou ekonomiku. Pokud by Rusko mělo skutečnou tržní ekonomiku, s tímto problémem by se samozřejmě vyrovnalo. Jenomže ekonomický model, který byl zaveden za Putina, je jen částečně založený na trhu. Místo technologického rozvoje se vyváží kapitál a staví jachty. Čím dál tím více oligarchů z Putinova okolí z předních pozic v hodnocení časopisu Forbes se dostalo do sankčních seznamů západních zemí. V tomto ohledu případné selhání této speciální operace pro ně nevěstí nic dobrého.
A tímto způsobem se je Putin také snaží chránit před nutností investovat do obnovy výroby. Při takových sazbách Putina přirozeně nezajímá množství úplatků ani údaje o platbách pro evropské spotřebitele. Otázkou je jeho přežití a hybridní válka s plynem je pro něj v této situaci velmi přijatelná. Avšak, zda je to přijatelné pro evropské obyvatele a pro evropskou politiku, se ukáže v blízké budoucnosti. Není to tak dávno, kdy došlo k dohodě mezi Bidenem a Merkelovou ohledně Nord Stream 2. Jeho osud závisí na ruském zneužívání plynu jako účinné zbraně proti Evropě. Co všechno se ještě musí stát, aby to Evropané pochopili?
Autor je ruský podnikatel žijící v ČR
