Vladimir Vojnovič: Přicházejí vážné změny s hrozbou rozpadu Ruska

Eric Drooker

Spisovatel Vladimir Vojnovič hovořil s novinářkou Valerií Žarovovou o Rusku po Putinovi, riziku odtržení Kavkazu a své možné emigraci.

Vladimir Vojnovič (*1932) je autorem příběhů „ruského Švejka“ Ivana Čonkina, prorocké dystopie „Moskva 2024“, oblíbené písně sovětských kosmonautů „Na prašných stezkách dalekých planet“. Vojnovič vždycky nejen perfektně chápal aktuální dění, ale i budoucnost. Nejspíš proto byl v roce 1980 vyhoštěn ze SSSR a za rok na to zbaven občanství. Nyní Vojnovič žije v Rusku, neustále pobývá v Americe a – jakkoliv překvapivě – je přesvědčen o tom, že všechno dobře dopadne.

BUDE DALŠÍ PERESTROJKA

Vladimire Nikolajeviči, mám pro vás spoustu otázek, ale začnu touhle: Nebojíte se sám sebe? Mám na mysli vaše stoprocentně se naplňující předpovědi. Někdy si myslím, že ani nepředvídáte události, ale spíš řídíte svět.

No vidíte, já zrovna píšu utopii, takže všechno dobře dopadne.

Vy píšete utopii?!

(Smích.) Ne, dělám si legraci. Utopie, to je cosi neuskutečnitelného, zatímco já jsem realista. A proto je moje předpověď do budoucna opatrně optimistická. Je založena na tom, že když už to dneska nemůže být horší, znamená to, že zítra musí být lépe. Rusko nejenže se dostalo výsledkem úsilí našich politiků do slepé uličky, ono visí předními koly nad propastí. Víte, já si myslím, jak říkal de Talleyrand: „Je to horší než zločin, je to chyba.“

Připisuje se to jemu, ale on to neřekl.

Inu, to je jedno. Já jsem to hodnocení parafrázoval: Je to horší než chyba, je to idiotismus. A idiotismus musí dříve nebo později skončit. Za prvé, Putin není věčný… Stalin si taky myslel, že je nesmrtelný, i Brežněv… Nejde ani tak o nesmrtelnost jako o to, že jednou tak či onak odejde.

Ale je možné, že už připravuje nástupce.

Ať je nástupcem kdokoliv, bude muset něco změnit. Každý nástupce si myslí, že jeho předchůdce dělal něco špatně a snaží se situaci napravit. Politika jakékoliv strany sleduje princip kyvadla. Kyvadlo dosáhne krajního bodu a nevyhnutelně se vrací. To se děje nejen u nás. V Americe je rozsah kyvadla menší, od demokratů k republikánům a naopak. U nás – od diktátora Stalina k voluntaristovi Chruščovovi. Od reforem Chruščova k brežněvovské stagnaci, která se protáhla za Andropova a Černěnka. Pak ke Gorbačovově perestrojce a smrti sovětského režimu za Jelcina. Nyní jsme u pokusu o oživení mrtvoly a zhoupnutí kyvadla na opačnou stranu.

Přesně těmito slovy mi o kyvadlu vyprávěl Šenderovič. No a co u nás bude pak?

Pak budeme muset opět navázat vztahy se Západem a s naší vlastní společností. Žádná země dnes nemůže existovat odděleně od zbytku světa. Ani Amerika. A my tím spíš ne. Počínaje vzetím (vyhněme se slovu „anexe“) Krymu k neúspěšnému pokusu provést to samé na jihovýchodě Ukrajiny se vláda dopouští jedné hlouposti za druhou, ignoruje signály o nebezpečí, agresivně reaguje na kritiku a kritiky samotné označuje za zahraniční agenty, pátou kolonu, tj. nepřátele, a to všechno přibližuje nejen vládu, ale nás všechny, ke katastrofě.

Abychom se jí vyhnuli, bude – o tom jsem přesvědčen – uskutečněno něco jako nová perestrojka, kdy bude omezena moc nejvyššího vůdce, proběhne pokus o oživení demokratických postupů, přivedeny k moci nové síly, naladěny vztahy s okolním světem, odmítnuto vměšování se do záležitostí jiných států, agresivní politika a rétorika atd. To všechno pravděpodobně oslabí vládu a povede – ne-li k úplnému rozpadu – alespoň k odpadnutí některých územních částí, především Kavkazu (na jiné oblasti nebudu poukazovat). A nejrozumnější bude dovolit těmto částem odejít v míru. Jinak bude prolito hodně krve, možná i v občanské válce.

OTEC HVĚZDNÝ BYL NEVYHNUTELNÝ

Existuje názor, že občanská válka nemůže nastat, protože nejsou občané.

Občanská válka – to nemusí znamenat dvě válčící strany. To může být „válka všech proti všem“. Devadesát procent obyvatel možná není připraveno bránit jakousi myšlenku, ale může být zcela připraveno mlátit se navzájem. Lidé, kteří ospravedlňují to, co se dnes děje, sami sebe nazývají patrioty. Ale co je to patriotismus? To je připravenost obětovat sebe sama pro blaho země. Já připravenost k sebeobětování u našich registrovaných patriotů jaksi nespatřuji.

A ti, kteří odešli na Donbas?

Tam nevím, co a před kým brání. Někteří, oblbnutí propagandou, jsou skutečně připraveni se obětovat a hrnou se pomstít „ukřižované chlapce“. Jsou tací, kteří hledají cestu z problémů každodenního života, s nimiž si neumí poradit. Jsou tací, kteří jsou připraveni riskovat život v naději na zlepšení své finanční situace. Jsou tací, kteří se chtějí prosadit. Ve válce dostává bezvýznamný člověk automatickou zbraň a stává se významným. Společně s automatickou zbraní dostává moc – jak nad bezbrannými rukojmími, tak nad civilisty, kterým může, například, zabavit dům, auto nebo něco jiného. Jsou i tací, kteří jednoduše kočují z jedné války do druhé, protože jenom ve válce se cítí jako lidé. To je zvláštní forma pomatení.

No dobře, takže vy říkáte, že rozpad je nevyhnutelný. A v jakém časovém výhledu?

Rozpad ne, ale významné změny s reálnou hrozbou rozpadu. Sovětský svaz na to potřeboval sedmdesát let. Teď se všechno vyvíjí rychleji.

V románu „Moskva 2024“ jste logicky předpověděl splynutí vlády a KGB. Kde jste přišel na Otce Hvězdného? Vždyť takový růst role církve bylo těžké si představit.

Vůbec to nebylo těžké. Aby se předvídalo, není třeba mít jakýsi magický dar, stačí pozorně sledovat současné trendy a činit závěry. Pro mě bylo již na konci 60. let zřejmé, že mnozí lidé, především intelektuálové, v rozčarování z komunistického náboženství našli náhradu v pravoslaví. A vláda se na to dívala skrz prsty, dokonce i ministři okresních výborů tajně křtili své děti… A s KGB to bylo také jasné. Nejvyšší patra potřebovala ve svých službách lidi, kteří byli vzdělaní, znalí života v zemi i za hranicemi, kteří mluvili cizími jazyky a uměli číst zahraniční tisk. A kde byli takoví lidé? Přesně takoví se cvičili pro KGB. Straničtí vůdci dobře chápali, jaké nebezpečí tito lidé představují, a proto je neustále „čistili“ a dokonce i vyhlazovali. Ale bez nich si nevěděli rady.

A jaká pravidla fungují nyní?

No, církev nyní dělá všechno pro to, aby vyvolala odcizení, takže masový odchod je nevyhnutelný. Uchvácení Krymu, válka s Ukrajinou, mezinárodní sankce – to vše bude mít vážné následky vedoucí k tomu, co jsem zmiňoval výše.

ZLOM NENASTAL VE MNĚ, ALE V DOBĚ

Můžete porovnat současnou literární komunitu s literární komunitou 60. a 70. let?

Mladé spisovatele téměř neznám. Ale soudě podle, toho co vidím, se samozřejmě porovnávat vůbec nedá. Sovětská literární komunita byla vysoce izolovaná. Téměř všichni spisovatelé žili ve stejných budovách, dostávali chaty ve stejných oblastech, navštěvovali stejné kulturní domy, chodili do jedné polikliniky a do jedné restaurace… Desítky let byli pořád spolu. A všichni mezi sebou buď na smrt válčili, nebo se stejně horečnatě přátelili. Spisovatelé byli privilegovanou kastou. Vždyť tehdy nešlo nechodit do práce, to byste byl označován za parazita. Ale spisovatelé nemuseli.

Spisovatel měl nárok, kromě životních prostor – devíti čtverečních metrů na osobu – na dvacetimetrovou oddělenou místnost pro svou práci. Spisovatel si mohl za zvýhodněných podmínek koupit auto. Samozřejmě, když se choval neadekvátně, byl potrestán a zbaven privilegií. Já jsem byl trestán neustále a svůj první zaporožec jsem koupil na trhu za daleko vyšší cenu. Zatímco Aksenov, pro kterého byl zevnějšek vždy důležitější než pro mě, si koupil žiguli. Chtěl volhu, ale tu mu nedovolili. Prý nebyl v pořadí. Ale on si ji pak stejně koupil.

Poslyšte, o těch trestech… Co ve vás způsobilo ten náhlý zlom? Byl jste přijat do Svazu spisovatelů, vydali vám povídku, vaše Píseň kosmonautů se stala hitem… A najednou Čonkin.

Ve mně žádný zlom nenastal. To doba se zlomila. Věc tkví v tom, že já jsem se jako spisovatel etabloval v uvolněnější době. Kdyby nebylo uvolnění, tak bych se neprosadil. Já jsem nemiloval sovětskou vlast ani Stalina. Ale po jeho smrti, po 20. sjezdu, se všechno změnilo. V roce 1956 jsem přijel do Moskvy – zdála se mi tehdy městem revoluce. Bylo tam toho tolik – obrovské množství básníků četlo své básně, a mně se zdálo, že v tom je skutečný posun ke svobodě… Ačkoliv nyní je jasné, že nic takového se nedělo.

Co se týče té písně, zajímal jsem se o vesmír dlouho před Gagarinovým letem. Byl jsem přeci letec a velmi jsem se zajímal o oblohu. Když Gagarin letěl, byl jsem šťastný, ale byl bych býval šťastný, i kdyby byl letěl Američan. Člověk letěl do vesmíru, to bylo to hlavní. Takže tak. Napsal jsem povídku „Tady žijeme my“, a tu vydali. Napsal jsem druhou, tu taky vydali, ačkoliv mi vynadali. Zdálo se, že v zemi jde všechno k lepšímu.

Ale ve druhé polovině 60. let se začaly utahovat šrouby. Když se odehrál proces se Siňavským a Danielem, usoudil jsem, že nemám právo mlčet. Ale hledal jsem kompromis. Pamatuji si, tehdy byl do Svazu spisovatelů přijat Lev Smirnov – známý soudce, který vedl takzvaný novočerkasský proces a mnozí byli na základě jeho rozsudku postříleni. A tehdy chtěl, aby spisovatelé schválili soud nad Danielem a Siňavským. Předal jsem mu anonymní dopis s otázkou: Co kdyby se spisovatelská komunita za odsouzené zaručila? Můj návrh byl s hněvem odmítnut vedoucím shromáždění Sergejem Michalkovem.

Ale já jsem byl přesvědčen, a stále jsem, že jsem navrhl vedení strany rozumný kompromis. Věc je v tom, že ten proces vedl k neslýchanému mezinárodnímu skandálu. Vláda měla možnost jej uhasit, kdyby řekla: Ano, tyto lidi pokládáme za zločince, ale pokud jsou jejich kolegové ochotni se za ně zaručit, dáme jim šanci. Vláda se na tuto návnadu nechytila a svými hloupými kroky přivedla na svět disidentské hnutí, které nakonec přispělo k pádu sovětského režimu.

Sovětská vláda si vážila spisovatelů, protože si uvědomovala jejich vliv na mysl lidí, a tím pádem i jejich nebezpečnost.

Ano, tuším že Mandelstam řekl: Nikde si poezie neváží tak, jako u nás. U nás se za básně zabíjí.

NEKONTROLOVATELNÝ PODTEXT

Ale dnes nejsou spisovatelé nijak zvlášť pronásledováni. Každopádně ne kvůli svým textům.

A to je dobře. Když se vláda spisovatelů bojí, jsou pro ni nebezpeční. Ale když na ně kašle, tak jí ani nemůžou uškodit. Nyní se vláda do literárního procesu nevměšuje. Ale jakmile začne (a takové náznaky tu jsou), nekontrolovatelná literatura se zase stane nebezpečnou zbraní proti vládě. Kontrola začíná tehdy, když vláda některé spisovatele pokládá za užitečné a podporuje je, zatímco jiné, podle jejího názoru škodlivé, utlačuje. Ale brzy se ukáže, že právě utlačovaná literatura se u čtenářů těší úspěchu a tu propagovanou naopak nikdo nechce číst. Pokus státu podřídit si umění nevyhnutelně končí výsledkem opačným očekávanému. Zdá se, že takové pokusy byly již v některých místech podniknuty.

V různých nakladatelstvích. Asi to ještě nebude státní objednávka, ale osobní iniciativa.

Osobní ne, nýbrž iniciativa agresivních aktivistů povzbuzovaných vládou. Prokremelských, pravoslavných, jakýchsi kozáků, kteří se snaží nejen literaturu, ale vůbec veškeré umění podrobit svému blbému vkusu. Pamatujete si, jak se házely do záchodu knihy Sorokina, rozbíjela výstava „Pozor, náboženství!“ a zcela nedávno jak byl napadán režisér Bogomolov, zakazována opera Tannhäuser a pronásledován nejen Andrej Zvjagincev za film Monstrum, ale dokonce i herec Valerij Griško, který v něm hrál roli kněze? To mi velice připomíná chmurné sovětské časy, kdy byli pronásledováni malíři, skladatelé, spisovatelé – často za pomoci takzvaných představitelů dělnické třídy, z nichž jeden se proslavil rčením: „Já jsem Pasternaka nečetl, ale řeknu vám…“

No, oficiálně dnes cenzura neexistuje.

Oficiálně neexistovala ani v Sovětském svazu, ale všichni věděli, že jisté Generální ředitelství pro literaturu a vydavatelství se právě cenzurou zabývá. A každý redaktor byl cenzorem. Přičemž jeho úkolem bylo všímat si nejen přímého pobuřování, ale také toho, které bylo mezi řádky, tedy v podtextu.

Bylo to něco, čemu se říká kontrolovatelný podtext, ale byl i nekontrolovatelný. Kontrolovatelný – to je jasné, to je když herec vychází na jeviště a říká: „Je něco shnilého ve státě Dánském“. A všichni se smějí, protože chápou, o jaký stát se jedná. Nekontrolovatelný podtext – to je, jak kdysi vysvětlil Grigorij Čuchraj, když se díváte, řekněme, na obrazový film: hory, zasněžené vrcholy, orel stoupající do výšin, díváte se na to a říkáte si: „A přeci je ten Brežněv svině.“ Tudíž redaktoři zpočátku vychytávali kontrolovatelný podtext, pak začali hledat i ten nekontrolovatelný a nacházeli pobuřování tam, kde žádné nebylo.

JE MI JEDNO, KDE ŽIJI

Často můžeme sledovat, že jakmile začne talentovaný spisovatel vystupovat na straně státu, jakoby mu došel talent. Když dnes čtete Junnu Moritzovou, ani ji nepoznáváte. Jak si toto vysvětlujete?

Junna Moritzová, to je básnířka s obrovským talentem. Její dřívější básně jsou úchvatné. To, co píše dnes… To samé se stalo s Novellou Matvejevovou.

To ne, když se Matvejevová nezabývá politikou, píše i dnes skvěle.

A proto nemáte psát o tom, čemu nerozumíte. A pamatovat na Belinského, který řekl, že když se spisovatel vzdaluje od pravdy, opouští ho rozum i talent.

Ale pro ně samotné to přeci pravda je. A co se stalo s „vesničany“? Pasputin, Belov… To je, pravda, trochu jiná situace.

Situace je jiná, ale příčina je stejná. Velkolepé byly „Tesařské příběhy“ a „Jasná věc!“ Belova. Ale když jsem četl jeho poslední tendenční román „Všechno je před námi“ – od prvních řádků to nedává smysl. Píše tam, že letadlo „dlouho vyjíždělo, a pak utichlo“. Začal psát předpojatě a ztratil cit pro slovo. Vždyť vyjíždět, vycházet, vyplouvat – znamená hýbat se kamsi ven. Letadlo vyjíždí před startem, ne po přistání. S „vesničany“ to bylo tak: dostali se do popředí, když začalo pronásledování nehodících se spisovatelů. Byli považováni za svědomí národa, hlas lidu… A pak, když útlak ostatních skončil, měli zase konkurenci. A to se jim nelíbilo.

A na konec: nepřemýšlel jste vůbec o emigraci?

Ale vždyť kdybych teď odjel, to by nebyla emigrace, ale přestěhování se. Já se cítím stejně doma tady jako v Americe, jako v Evropě. Pro mě teď není velký rozdíl v tom, kde žiji. Tady mě zatím nechávají v klidu, pro nikoho nejsem nebezpečný. Jestli se to změní…

Tak tedy osobní prosba: napište přeci jen tu utopii. Třeba to opravdu vyjde.

Valerie Žarovová
Překlad: JB

Rozhovor vyšel na webu Sobesednik.ru.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner