Andrej Babiš prohlásil, že tím, že všichni poslanci kromě poslanců za ANO a ČSSD odmítli prodloužit nouzový stav, hodili všechny občany České republiky přes palubu a nesou odpovědnost za mrtvé. Toto prohlášení je nejen nepravdivé, ale ukazuje cynismus a zbabělost vládní garnitury. Neprodloužení nouzového stavu jde totiž na vrub pouze Andreji Babišovi, který s jasným účelem nebyl ochoten aktivovat svoji neformální hlasovací koalici s komunistickými a Okamurovými poslanci. 

Andrej Babiš také nebyl schopen vysvětlit nutnost prodloužení nouzového stavu demokratické opozici, ani nabídnout opozici přijetí opatření, která by současnou tíživou epidemiologickou a ekonomickou situaci zlepšila. Jediné, co opozici údajně nabídl jako záruku, bylo jeho jméno. To ale opozice odmítla. Není možné se jí divit, protože taková záruka má hodnotu asi jako kupónová knížka investovaná do Koženého Harvardských fondů či kupní smlouva na Karlštejn podepsaná Harrym Jelínkem. 

I přes výše uvedené Andrej Babiš veřejnosti zamlčuje, že i bez vyhlášení nouzového stavu je možné přijímat opatření, která mohou být možná ještě účinnější než plošná opatření podle krizového zákona.

Ministerstvo zdravotnictví a krajské hygienické stanice mohou totiž zakazovat nebo nařizovat činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku nebo vyčleňovat lůžka ve zdravotnických zařízeních, byť tyto zásahy nemohou být tak invazivní do práv a svobod občanů jako opatření přijímaná podle krizového zákona. 

K vynucení svých opatření ale může jak ministerstvo zdravotnictví, tak krajské hygienické stanice využívat Policii České republiky. 

Stejně tak tvrzení ministra vnitra Jana Hamáčka, že bez nouzového stavu nebude možné poskytovat krajům například plicní ventilátory nebo lůžka ze Státních hmotných rezerv, je naprosto falešné. Zákon o hospodářských opatřeních pro krizové stavy totiž celkem jasně stanoví, že pokud krajský úřad ve svém správním obvodu nenalezne dodavatele nezbytné dodávky, uplatní požadavek na její zajištění u ústředního správního úřadu, a pokud ho tento nemůže zajistit, požádá Správu státních hmotných rezerv o vytvoření pohotovostních zásob. 

Není tedy jasné, zda Jan Hamáček pochytil od svého vládního bosse jeho specifický vztah k pravdě, nebo nezná jeden ze základních krizových zákonů, což je u šéfa Ústředního krizového štábu zarážející. 

Nářky nad koncem nouzového stavu jsou tak spíše snahou přenést odpovědnost vlády za nezvládnutí boje s epidemií na bedra někoho jiného. Možná se ale jedná i o nářky nad koncem eldoráda, které panovalo na jaře minulého roku při nákupu ochranných prostředků bez výběrového řízení za státní peníze. Ale je i možné, že se jedná o nářek Andreje Babiše nad koncem doby, kdy mohl, jak sám prohlásil, „konečně řídit stát jako rodinnou firmu“. 

Fungování státu v době nebezpečí nemůže být chaosem. Ani nouzový stav nemůže být chaosem, od kterého se odlišuje tím, že existují určitá pravidla a normy, které se musejí dodržovat. Pokud Babiš a Hamáček říkají, že chtějí pouze provádět efektivní opatření, aby se nemoc v populaci dál nerozšiřovala, je nutno konstatovat, že jejich opatření se jako příliš efektivní neukázala, a navíc pouze efektivita není měřítkem úspěšného vládnutí.

Pokud není vláda ochotna pravidla a normy dodržovat, prokazuje hlavně svoji nekompetentnost, kterou obtížně hodí na někoho jiného.

Autor je advokát a vysokoškolský učitel.