Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) a premiér Andrej Babiš (ANO) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Státní pokladna je prázdná, to nejtěžší poškozenou ekonomiku teprve čeká. Babišova vláda v této situaci rezignovala na rozpočtovou odpovědnost a veškerou energii zaměřuje na předvolební uplácení voličů. Ministryně Maláčová svými likvidačními návrhy růstu minimální mzdy překonává šéfa odborů Středulu.
Vláda chaotickými veletoči vytváří nejistotu, zda je schopna racionálně čelit případným dalším vlnám koronaviru. Výsledkem je neutěšené divadlo, kdy neplatí, co platilo včera, s nulovou jistotou, že kabinet po říjnových krajských a senátních volbách znovu výrazně nepřitvrdí.
Babišovo veřejné prohlášení, že se už plošná opatření opakovat nebudou, lze brát s velkou rezervou. Přesvědčil už mnohokrát, že jeho slova a sliby nemají žádnou váhu. Odborný názor použije jen tehdy, když se mu to hodí, a jinak celé úsilí podřizuje horizontu nejbližších voleb a proměnám veřejného mínění.
Závody v tunelování rozpočtu
V takto zjitřené situaci nemůže překvapit, že se vláda snaží překrýt pachuť nekoncepčního rozhodování plejádou populistických návrhů. V ČSSD přebírá štafetu ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, jíž zdatně sekunduje premiér Andrej Babiš se sklony k brutálnímu populismu.
Ministryně financí Alena Schillerová může stokrát vyprávět o zamýšlené konsolidaci veřejných financí, když žádnou představu nemá. Hazardním závodům v tunelování státního rozpočtu jen přihlíží a básní o růžovém světě, kde je vše v pořádku.
Aktuálně se koalice dohaduje o podobě „rouškovného“, tedy navýšení penzí nad rámec zákonné valorizace. Na jaře Schillerová prohlašovala, že si ve složité ekonomické situaci neumí představit vyšší růst důchodů než o 800 korun, odpovídající zákonné normě výpočtu podle vývoje inflace a reálných mezd.
Předvolební úplatky
Ještě nedávno brzdil apetit na zvyšování výdajů nad ekonomické možnosti státu i premiér Babiš, než pochopil, že mu tlak sociální demokracie na co nejvyšší penze může odebrat část bývalých voličů ČSSD a KSČM. Je sice pravda, že senioři tvoří hlavní část elektorátu hnutí ANO, ale není jich většina.
Mnoho seniorů dává naopak otevřeně najevo, že o Babišovy předvolební úplatky nestojí. „Vzrušená“ politická debata, zda má být jednorázové „rouškovné“ 6000, 5000 nebo 4000 korun, jak navrhuje „šetřivá“ Schillerová, je jen nedůstojným předvolebním divadlem.
Vláda si rekordně nafoukla rozpočtový schodek a nezajímá ji, kde na svoje nápady vezme peníze a kdo je kdy zaplatí. Ministryně financí potom přes veškeré marketingové úsilí a narcistní zálibu v portrétech na sociálních sítích nepůsobí jako odpovědná strážkyně státní kasy, ale jako účetní Agrofertu, optimalizující daňové povinnosti v co nejvýhodnějším zájmu jeho majitele.
Nekonečný Antivirus?
Stejný populismus vláda předvádí kolem programu Antivirus. Nelze upřít, že na rozdíl od nefunkčních úvěrových programů COVID I – III, propagovaných ministrem Karlem Havlíčkem, skutečně přinesl nějaké výsledky. Zatímco Havlíček ohlašoval pomoc pro 150 tisíc firem, úvěry se státní zárukou zatím využilo jen 4600 společností, které dnes čerpají zanedbatelných 3,5 procenta z avizované částky 665 miliard korun.
Nepoměr skutečného využití Havlíčkových programů je tak propastný, že se vtírá myšlenka, že nemohlo jít jen o neschopnost státu, ale o záměrné nastavení přísných podmínek tak, aby na úvěry nedosáhla většina malých a středních firem.
V tomto směru je program Antivirus úspěšnější, ale svými parametry rovněž vyhovuje spíše velkým podnikům, které potřebují udržet pracovníky, pro něž momentálně nemají práci. Jednou z podmínek je totiž proplatit těmto zaměstnancům kompletní mzdové náklady a stát za ně poté uhradí 60 procent (v případě nařízené karantény 80 procent) náhrady mzdy do stanoveného limitu.
Přesto tento program využilo 57 tisíc firem, které tak za 17 miliard korun udržely 777 tisíc pracovních míst. Původně měl platit do konce srpna a nyní se vláda dohodla na jeho dalším prodloužení, zatím o dva měsíce. Co to znamená?
Udržení zaměstnanosti přes volby
Odbory a větší zaměstnavatelé sice tento krok vítají, ale ve skutečnosti nahrává hlavně vládě. Protažením této podpory přes volby bude uměle udržována zaměstnanost a vládu neohrozí negativní obrázek masivního propouštění. Nadále se tak může chlubit nízkou úrovní nezaměstnanosti.
Vláda přitom slibovala, že tento program, ekonomicky srozumitelný s platností několika měsíců, nahradí jeho obdoba, tzv. kurzarbeit. Jenže si spočítala, že není pro firmy tolik finančně atraktivní a státní podpora je podmíněna rekvalifikacemi pracovníků ohrožených propouštěním. Proto je pro ni jednodušší prodlužovat současný stav, kdy jsou propláceny mzdy zaměstnanců, kteří nepracují. Třeba i z prostředků malých firem a živnostníků, kteří s výjimkou almužny v podobě „pětadvacítky“ na žádnou pomoc nedosáhli.
Ale ani těmto zaměstnancům nenabízí Antivirus stoprocentní jistotu, protože dříve či později tyto programy skončí. Ekonomové proto očekávají výraznější nárůst nezaměstnanosti počátkem příštího roku.
Maláčová atakuje malé firmy
Z výše uvedených okolností vyplývá, že jedním z průvodních jevů koronakrize je utvrzení, že malé firmy a živnostníci se musí spolehnout převážně na vlastní síly. Vláda pro ně neudělala téměř nic a naopak ještě hodlá přitvrdit.
V době, kdy se mnoho z nich potýká s nedostatkem zakázek, nehodlá ČSSD zaostávat za vládním partnerem v byrokratickém tlaku na tento sektor, který dává práci 40 procentům zaměstnanců. O tom svědčí návrhy ministryně Maláčové na růst minimální mzdy, překonávající fantaskní požadavky odborů v čele s Josefem Středulou.
Maláčová navrhuje zákonnou úpravu, aby byla minimální mzda od roku 2022 zvyšována automaticky a odpovídala polovině průměrné mzdy předchozího roku. Co by to znamenalo v praxi?
Odbory od ledna příštího roku navrhují další skokový růst minimální mzdy o rekordních 1400 korun na 16 tisíc korun. Už toto navýšení je pro zaměstnavatele nepřijatelné i proto, že současně povinně vzroste tzv. zaručená mzda v osmi kategoriích až do dvojnásobku minimální mzdy.
V situaci, kdy se mnoho malých a středních firem v často komplikovaných regionech potýká s propadem tržeb, je tento „bohulibý“ záměr likvidační. Zvýšené mzdové náklady nebudou platit odbory ani levicová vláda, ale jejich majitelé.
Návrh Maláčové znamená, že minimální mzda by příští rok poskočila až na 17.100 korun (o 2500 korun proti současnosti), což jen zvýší tlak na propouštění nebo přiškrcení investic do inovací výroby. Současné chování vlády vzbuzuje pochybnosti, zda její členové při euforickém nákupu voličských hlasů zcela nepozbyli rozumu.
