Jan A. Baťa FOTO: commons.wikimedia.org/Public domain
FOTO: commons.wikimedia.org/Public domain
HISTORIE / Před 60 lety zemřel v Brazílii jeden z nejvýznamnějších českých podnikatelů všech dob Jan Antonín Baťa, který významně navázal na odkaz svého staršího nevlastního bratra Tomáše. Ačkoliv podporoval československou vládu v exilu, byl po válce označen za kolaboranta a jeho podnik byl zestátněn. Obvinění byl zbaven posmrtně až v roce 2007.
„Je pondělí dopoledne, Jan je hospitalizován v nemocnici v Sao Paolo s názvem Beneficência Portuguesa de São Paulo. Tato nemocnice byla otevřena 2. října 1859 a patří mezi největší nemocnice v Brazílii. Kalendář ukazuje 23. srpna 1965, Jan si ještě stihne zapsat poslední myšlenku a slova v jeho životě, které budou další desítky let synonym pro utlačované: ‚Vyjde pravda navrch jak olej na vodu, je třeba však v ni věřit, a ne na náhodu. Cti pravdu, važ si pravdy, každému pravdy přej…‘ Poté jeho unavená ruka pouští tužku, oči pohasnou a přesně ve 12 hodin Jan Antonín Baťa umírá. Tolik z textu Nadačního fondu Jana Antonína Bati poskytnutého exkluzivně.
Odešel jeden z největších československých i světových průmyslníků své doby. Člověk, který odmítl Nobelovu cenu míru, ten, který držel 100 technických patentů, člověk, který byl hrdý na náš národ a vlast, ten, který byl největším podporovatelem československého odboje a Slovenského národního povstání, držitel ocenění v podobě uznání muzea Jad Vašem v Izraeli za záchranu stovek židovských rodin. Podnikatel, který po smrti svého bratra koupil dle přání a závěti Tomáše celou firmu a tu mezi lety 1932 až 1939 zosminásobil co do velikosti i kapitálu.
Nevlastní mladší bratr Tomáše Bati Jan Karel, který si později na počest otce změnil jméno na Jan Antonín, se narodil 11. března 1898 v Uherském Hradišti. Již čtyři roky předtím jeho starší sourozenci založili první obuvnickou továrnu ve Zlíně. Do ní nastoupil Jan Antonín ve 14 letech do učení. Už dva roky na to odjel na zkušenou do Německa.
Po roce 1918 nebyl nadšen z počáteční atmosféry v první republice, kdy se radikální zfanatizovaná levice dopouštěla mnoha násilností, zabírala soukromý majetek a také Baťovu obuvnickému závodu hrozila vyvlastněním. Nakonec firma Baťa i přes všechny výhrady k poválečné anarchii v zemi zůstala.
V roce 1920 odchází Jan Baťa do Spojených států amerických, kde měl řídit nově zřízenou baťovskou továrnu v Lynnu. Toto je jeden z dopisů zveřejněných v knize Miroslava Ivanova Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše, který napsal Tomáš svému mladšímu bratrovi do Ameriky.
„Milý Jeníku! … Letošní rok je boj o existenci a není v něm místa pro fantazie. … Dělej třeba 100 párů denně, ale uč se myslet obchodně. … Nechci Ti mluvit do toho, máš-li vyrábět turns nebo McKay. … Myslím si ale, že je v Tobě kus otcovy povahy, který jeden měsíc prodával uhlí a ihned toho zanechal, jak poznal v praxi, jak špinavý jest obchod a že se u toho práší a nic nevydělá. … Začal sníti o novém obchodě, a to s pomeranči – a uhlí nemohl ani vidět. Snadněji je dělat plány nežli obchod.“
Rozdílné pohledy na situaci v Americe vedly k roztržce obou bratrů a Jan na krátkou dobu dokonce firmu opouští. Brzy se však vrací zpátky a v jednadvacátém roce si bere za manželku dceru zlínského lékaře a Tomášova spolupracovníka MUDr. Gerbece Marii Gerbecovou, s níž má pět dětí.
O rok později podnikla firma Baťa za poválečné krize jeden ze svých klíčových kroků, které jí pomohly k budoucímu rozkvětu. Snížila ceny bot na polovinu, což razantně prosazoval Jan Baťa.
Postupně se Baťa mladší vypracoval do nejužšího vedení společnosti a jeho chvíle přišla v roce 1932, kdy 12. července Tomáš Baťa zahynul při leteckém neštěstí. Jan Antonín Baťa se stal jediným akcionářem a patřil spolu s Dominikem Čiperou a Hugo Vavrečkou k jejímu tříčlennému vedení. Za jeho éry stává se Zlín i městem umění, Jan Baťa podporuje mimo jiné i spisovatele, společnost Baťa i přes světovou hospodářskou krizi úspěšně expanduje, počet zahraničních poboček a obchodů se ztrojnásobil.
Firma pod vedením Jana Bati rozšířila výrobu o další obory, jako byly obuvnické stroje, letadla, gumárenství včetně pneumatik, hračky a kola. Ve Zlíně rovněž vyrostly ikonické stavby například Společenský dům (nyní hotel Zlín), obchodní dům a především šestnáctipodlažní mrakodrap, kde sídlilo vedení firmy a jehož součástí je i proslulá Baťova kancelář ve výtahu. Ve své době se jednalo o druhou nejvyšší moderní stavbu v Evropě.
Na rozdíl od svého bratra Tomáše, který se specializoval především na obuvnictví, měl Jan Baťa poněkud širší záběr. Své vizionářské představy přiblížil v knize Budujme stát pro 40 000 000 lidí, která poprvé vyšla v roce 1937. V jeho představách měla vést dálnice z Chebu až do Velkého Bočkova na Podkarpatské Rusi. To je zhruba 1000 kilometrů a Jan Baťa tvrdil, že při dobré organizaci práce by se tato dálnice dala postavit za tři roky.
Zaměřoval se také na propagaci a reprezentaci svého obřího koncernu. Z toho důvodu v roce 1937 uskutečnil cestu kolem světa letadlem, lodí a vlakem. Adolfa Hitlera a nacisty upřímně nenáviděl, a proto v červnu 1939 emigroval do USA, které však musel opustit o dva roky později, protože jej Američané stejně jako Britové dali na takzvanou černou listinu, i když to bylo hlavně z důvodů obchodních, nikoliv politických. Obě země také jméno Jana Bati z onoho seznamu později odstranily s tím, že neexistují důvody, proč do něj byl zapsán.
To však nebránilo tomu, aby po válce v roce 1947 byl Jan Antonín Baťa odsouzen Národním soudem k 15 letům vězení a ztrátě majetku na základě vykonstruovaných a absurdních obvinění. Například mu bylo vyčítáno, že se veřejně nezapojil do protinacistického odboje, přičemž žádná taková povinnost neexistovala. Jan Baťa podporoval odboj i československou zahraniční vládu v Londýně, pouze to s ohledem na svoji hlavní továrnu a vedení firmy ve Zlíně a s obavami o osud jejich pracovníků nedělal veřejně.
V roce 2007 byl všech obvinění zbaven, nespravedlivý rozsudek byl zrušen a jeho jméno očištěno od spolupráce s okupanty. I jeho synovec Tomáš Baťa mladší, s nímž a jeho matkou vedl Jan Baťa dlouhodobé spory o vlastnictví akcií firmy, prohlásil, že jeho strýc byl vždy upřímný vlastenec a nikdy se nedopustil žádného činu, kterým by poškodil český národ.
Jan Baťa se po svém nuceném odchodu z USA natrvalo usadil v Brazílii. Vybudoval a vedl továrnu v novém městě Batatubě, které sám založil, stejně jako další tři místa – Mariapolis, Bataguassu, Batayporu.
V pětašedesátém roce pak srdce Jana Bati nevydrželo osmý infarkt. Atmosféru posledního rozloučení opět přiblížil Nadační fond Jana Antonína Bati. Jeho vnuk John Nash vzpomíná: „Maminka mi vyprávěla, že když Jan v Brazílii zemřel, na jeho pohřeb přišlo přes 10 000 lidí. A od jeho domu na vrcholu kopce v Batatubě až dolů k ke kapli lemovali místní lidé po obou stranách ulice kytkami.“
Místní Brazilci – včetně Baťových dělníků a jejich rodin – sypali květiny podél silnice a jemně je házeli do cesty rakvi, která procházela kolem. Dobové záznamy vzpomínají, že truchlící prohlásili, že nechávají Dr. Baťu projít naposledy.
