GLOSA / Současná vládní koalice se ráda zaklíná vlastenectvím. Schvaluje Den vlajky, vede symbolické bitvy o dávno vyřešenou minulost a při každé možné příležitosti zdůrazňuje význam národních tradic a státních symbolů. O to komičtěji pak působí, když její vlastní představitelé opakovaně nedokážou správně nosit ani obyčejný odznáček české vlajky. Naposledy to bylo vidět během sobotní debaty Za pět minut dvanáct v televizi Nova. Ministr kultury Oto Klempíř podal nejlepší důkaz toho, jaký je rozdíl mezi vlastenectvím a vlastenčením, když měl českou vlajku po celou dobu připnutou svisle dolů.  

Muž, který má pečovat mimo jiné i o kulturní úroveň veřejného prostoru, vystřihl dokonalou ukázku rozdílu mezi vlastenectvím a vlastenčením, což je disciplína, ve které Češi vynikali už za časů Karla Havlíčka Borovského. Ten své souputníky nabádal, že by bylo záhodno, aby o tom vlastenectví méně mluvili a více je dokazovali činy. Ilustraci Havlíčkova více než sto let starého výroku předvedl už loni v lednu Andrej Babiš, když v televizi CNN Prima News horlivě vysvětloval: „Viděli jste, že by měl někdy premiér Fiala na klopě saka českou vlajku? Nikdy. Není totiž hrdým českým premiérem, jakým jsem byl já.“

Dále čtěte

Nula bez názoru a bez peněz, řekl Macinka o známém spisovateli. Ten mu vzkázal: „Jste zlo!“

GLOSA / Ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé) se s tím opět nepáral. Na Facebooku označil spisovatele Martina Vopěnku za „nulu bez peněz".

Jenže brzy poté si lidé začali všímat drobného detailu: tento hrdý český vlastenec, který nejraději vysává národní a evropské dotace pro svůj podnik Agrofert, měl opakovaně připnutou vlajku vzhůru nohama. V minulosti byl za špatně zapíchnutý odznak vlajky kritizován i ministr zahraničí Petr Macinka.

A šalamounské řešení teď předvedl Oto Klempíř. Českou vlajku měl připnutou svisle dolů — modrý klín nahoře, červený pruh vlevo. Vypadalo to, jako kdyby státní symbol nepatřil mezi oficiální insignie republiky, ale mezi módní doplňky z festivalového stánku. A právě v tom je celé kouzlo českého marketingového vlastenectví. Čím hlasitější slova o národu a hrdosti, tím větší riziko, že si jejich autor otočí státní symbol vzhůru nohama nebo bokem.

Hlavním tématem debaty byla „narůstající toxicita české politiky, nevhodné chování u řečnického pultíku a obecný úpadek kultury veřejné debaty“. A právě při debatě o kultuře veřejného prostoru seděl ministr kultury s vlajkou připnutou tak, že připomínala spíš improvizaci školáka před besídkou než symbol státu.

Celé to navíc mimoděk sedělo i k jeho návrhu zákona o médiích veřejné služby, který kritizují nejen odborníci, ale i ministerstva současné vlády a o němž se stále častěji mluví jako o legislativním paskvilu. Ministr si zkrátka znovu potvrdil pověst člověka, který dokáže pokazit i věc, která vyžaduje jen základní orientaci.

Na celé situaci je nejkomičtější kontrast mezi slovy a realitou. Politici pořádají kulturní války, vytahují osmdesát let staré spory o sudetské Němce, určují občanům, kdo je správný vlastenec, a mávají národními symboly při každé možné příležitosti. Jenže současně nezvládnou ani úplný základ — správně připnout českou vlajku na klopu saka.

Dále čtěte

Když nechodíte do práce, vyhodí vás. Pro hranatou nulu to neplatí. Turkovy absence křičí do nebe

KOMENTÁŘ / „Když si nesplníte povinnosti a nepřijdete do práce, máte na hodinu padáka. To pro hranatou nulku ovšem neplatí,“…

Takže ještě jednou, stručně a polopatě, pro všechny marketingové vlastence české politiky: česká vlajka se nosí tak, aby modrý klín směřoval k srdci nositele. Z pohledu diváka tedy vlevo. Ne vzhůru nohama. Ne otočeně. A už vůbec ne v nějaké kreativní vertikální improvizaci.

Česká vlajka není festivalová placka ani dekorace na promo fotku. Je to státní symbol. A pokud už si z něj politici dělají povinnou součást své image, mohli by začít tím, že si alespoň zjistí, jak se vlastně nosí.

Protože opravdové vlastenectví nezačíná u velkých slov v televizních debatách. Začíná u elementární úcty k symbolům, kterými se politici tak rádi ohánějí.