Ruský diktátor Vladimir Putin FOTO: ČTK/ABACA/Jacovides Dominique/Pool/ABACA
FOTO: ČTK/ABACA/Jacovides Dominique/Pool/ABACA
Rusko se už rok dopouští na Ukrajině těch nejbrutálnějších zločinů, přesto se na Západě neustále vyskytují jedinci ochotní veřejně obhajovat jeho politiku. Není příliš známo, že Charles de Gaulle bojoval na polské straně ve válce proti bolševikům v letech 1919–1921. Tehdejší kapitán francouzské armády se zpočátku věnoval výcviku polských důstojníků a v klíčových chvílích se stal poradcem polského velení. Z Polska odjel až v lednu 1921 – později se stal hrdinou války s Třetí říší, prezidentem Francie a tvůrcem Páté republiky. Jeho vnuk Pierre de Gaulle patří naopak k obdivovatelům Ruska a nynějšího Putinova režimu.
Dějiny se podle známého postřehu Karla Marxe rády opakují – poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška. Onoho fraškovitého opakování jsme byli svědky na počátku letošního února při návštěvě Vladimira Putina ve Volgogradu. Ruský diktátor vedl plamennou řeč o „nacistech“ ohrožujících Rusko – všemu pozorně naslouchal Pierre de Gaulle. Vnuk bývalého prezidenta navštívil Rusko u příležitosti osmdesátého výročí bitvy u Stalingradu (dnešní Volgograd) a jeho návštěvu podrobně zaznamenalo v médiích ruské ministerstvo zahraničí, zjevně velmi spokojené s tím, že se mu jej podařilo přivést do země stižené embargem a sankcemi celého svobodného světa.
Prodloužená ruka Moskvy
Zdá se, že to de Gaullovi vůbec nepřišlo trapné. Není bohužel sám. Válka na Ukrajině trvá už rok a Rusko po celou dobu nachází v západním světě své stoupence a podporovatele – jednotlivce i celé instituce. V tomto případě nabývá slovní spojení „prodloužená ruka Moskvy“ ještě další význam.
Z čtveřice de Gaullových vnuků se nejmladší, ale již devětapadesátiletý Pierre sice ubírá opačným směrem než jeho děd v roce 1919, ovšem nijak mu to nebrání dovolávat se jeho odkazu. „Západ vězí, pokud jde o ruský národ, v naprosté ignoranci a nynější evropská krize má své kořeny právě v této ignoranci. Lidé na Západě jsou slepí vůči lásce k vlasti a vzdoru ruského národa. Tento nedostatek porozumění vede k velké nestabilitě. Pravda jednoho dne zvítězí,“ prohlásil při výročních oslavách ve Volgogradu.
Nejde o jeho první výpověď tohoto druhu. Již dříve hovořil o Zelenském a lidech z jeho okolí jako o „neonacistech“. A v září 2022 polemizoval se známým francouzským filosofem Bernardem-Henrim Lévym, který podpořil dodávky zbraní pro Ukrajinu: „On měl jinou zkušenost, jiné vědění i jiný formát než ty, nedělej jeho jménu falešnou reklamu.“
Šokující hold Rusku
V červnu 2022 měl Pierre de Gaulle u příležitosti národního svátku Ruska na ruském velvyslanectví v Paříži projev, který zahájil slovy (v ruštině): „Dobrý den! Jménem francouzského národa zdravím ruský národ, jeho představitele a prezidenta Vladimira Putina.“
Později hojně citoval svého děda a přitom tvrdil, že Spojené státy jsou válečným štváčem, zdůrazňoval význam rusko-francouzského přátelství a zároveň se omlouval za politiku současné francouzské vlády. Hold Rusku jako vystřižený.
Ve Francii mu dlouho nikdo nevěnoval pozornost, ale od jisté doby jsou výroky de Gaullova vnuka tvrdě kritizovány. „Ta osoba nikoho nereprezentuje. Je to nikdo, člověk bez talentu. Geopolitická inteligence se nedědí,“ prohlásil o něm v televizi BFMTV (francouzská paralela Novy) bývalý francouzský velvyslanec v USA Gérard Araud. Od de Gaullových výkladů se distancovala také jeho rodina. „Analýzy mého bratra Pierra prezentují pouze jeho, ale ne mne, ani naši rodinu a už vůbec ne generála,“ prohlásil druhý vnuk tvůrce Páté republiky, jedenasedmdesátiletý Yves de Gaulle.
S velkým „Z“ na tričku
Snad by bylo možné celou záležitost odbýt tvrzením, že se dokonce i v té nejspořádanější rodině najde černá ovce, kdyby se ve veřejném prostoru neobjevilo podobných skvrn více. Další se ukázala nedávno během tenisového grandslamového turnaje Australian Open. Polští fanoušci drželi palce semifinalistce Magdě Linetteové, ale fotografové pořídili v ulicích Melbourne snímek otce pozdějšího vítěze turnaje Novaka Djokoviče ve společnosti Putinových vyznavačů. Skupinka nesla ruskou vlajku s Putinovým portrétem uprostřed, jeden z mužů vedle Djokoviče seniora měl vpředu na tričku velké „Z“. Srdjan Djokovič s nimi při focení trpělivě pózoval.
Když byly fotky zveřejněny, nepustili pořadatelé tenistova otce na kurty, ale žádný velký dojem to na něj neudělalo. Ale ani na samotného tenistu, který vysvětloval, že jeho otce špatně pochopili a snímky byly vytrženy z kontextu. Podobná sdělení mu podle všeho píše nějaký specialista na krizový marketing v oblasti politiky, protože tenista vykládal stejné banality jako politici přistižení při nějakém průšvihu. Ale z jeho hlasu bylo poznat, že mu je celkem jedno, co si o chování otce myslí ostatní.
Zrada olympijské myšlenky
Jde však o širší problém, který se netýká pouze jednotlivých osob, ale také celých institucí, včetně těch mezinárodně známých, ve světě vážených a uznávaných. Nejnovější příklad představuje Mezinárodní olympijský výbor, který povolil ruským (a rovněž běloruským) sportovcům start na Olympijských hrách v Paříži v roce 2024, což okamžitě vyvolalo řadu spekulací.
V Polsku vyzval k bojkotu olympiády náměstek ministra zahraničí Paweł Jabłoński, ačkoli také on zdůrazňoval, že jde o jeho soukromý názor. Bílý dům ústy své mluvčí Karine Jean-Pierreové prohlásil, že podporuje podmíněné vyloučení ruských sportovců z mezinárodních sportovních federací a vyzval rovněž k tomu, aby Rusům nebylo dovoleno používat vlajku a hymnu.
Určitě by to byla citelná sankce, ale zákaz startu by Rusové vnímali mnohem silněji. Divnou shodou okolností však Mezinárodní olympijský výbor nepovažuje podobný postup za odpovídající. Podobně tenisovému světu nic nebrání povolovat Rusům start v nejdůležitějších turnajích. A když se vloni vedení Wimbledonu samostatně rozhodlo nepustit Rusy na kurty, zbavila tenisová federace londýnský turnaj statutu soutěže umožňující tenistům získat body do žebříčků. Funkcionáři mnoha sportovních organizací tak zjevně brání vrahy Ukrajiny.
Zkorumpovaná západní elita
Ale nejen oni. Francouzská akademie udělila v minulém roce literární cenu knize Le mage du Kremlin (Kremelský čaroděj) z pera švýcarsko-italského spisovatele Giuliana da Empoliho. Ocenění zdánlivě přirozené, kniha se koneckonců stala ve Francii bestsellerem. Všechno by bylo v pořádku, nebýt ve hře jeden klíčový detail: jde o chvalořeč na Putina označovaného v ní bez špetky ironie či sarkasmu za „cara“.
I když se v knize hovoří o Moskvě v období za posledních sto let, nejsou v ní zmíněny Stalinovy zločiny, Holodomor ani čistky, zato je tu místo pro svět umění a politické hry v zákoutích Kremlu. To bylo příliš i pro francouzské odborníky. Literární vědkyně z univerzity v Rennes Cécile Vaissié otevřeně tuto knihu prohlásila za „propagandistickou“. Přesto ji Francouzská akademie přiznala prestižní cenu.
Na jedné straně to nijak nepřekvapuje. Rusko korumpovalo západní elity po staletí, a tyto elity se ochotně nechaly korumpovat. Příklady Voltaira, předválečného premiéra Édouarda Herriota nebo z novější doby bývalého předsedy francouzské vlády Françoise Fillona a herce Gérarda Depardieu to dokazují nejlépe. Hvězdu akčního filmu Stevena Seagala má Putin dodnes v hrsti, poslední zvěsti o něm tvrdí, že natáčí na Donbase propagandistické filmy. Roger Waters se na koncertech dále kompromituje výklady o tom, že válku na Ukrajině začalo NATO.
Porouchaný morální kompas
Ale v tom všem jde ještě o něco jiného. Na to, že mnoho osobností zvučných jmen se nechalo zatáhnout do ruské propagandistické mašinérie, jsme si už zvykli. Část z nich se po vypuknutí války (třeba Depardieu) z toho pokusila nějak vymotat, část se rozhodla zůstat s Putinem až do konce. Je to jejich volba. Problém spočívá v tom, že válka sice trvá už rok, přesto je Kreml stále schopen zatáhnout do své sítě další známá jména a významné instituce. Mohlo by se zdát, že na seznamu hanby jsou dnes nanejvýš osoby spolupracující s kremelskými zločinci odpovědnými za napadení Ukrajiny, za zločiny v Buče a Irpini, za srovnání Mariupolu se zemí. Velký omyl. Putin po celou dobu nachází další osoby ochotné přesvědčovat celý svět o tom, že Rusko nelze z ničeho obviňovat, protože se pouze brání.
Charakterem 21. století je daleko posunutý relativismus. Všechno se stalo relativním, každou otázku, a to i tu nejvíce samozřejmou, je možné vyvrátit, zpochybnit, nebo jí dokonce dát opačný smysl a význam. Taková je doba. Zdálo by se však, že ještě existují nějaké hranice. Takovou hranicí je smrt – lidská tragédie způsobená jinými lidmi. Tragédie, jaká postihla osoby nalezené v hromadných hrobech v Lymanu nebo utýrané v mučírnách ve Svjatohirsku.
Ukazuje se však, že je to stále málo, neboť je stále možné najít lídry ovlivňující veřejné mínění ochotné obhajovat Rusko. Současná válka nám drsně připomíná, že v mnoha případech se lidem dočista zbláznil jejich morální kompas. A existuje riziko, že pokud se nepodaří tento kompas rychle opravit a svobodný svět nebude schopen jasně rozpoznat, co je dobro a zlo, potrvá válečný konflikt ještě hodně dlouho.
Článek vyšel nejprve v polském týdeníku Wprost (7. února 2023), v rubrice Nová orientace jej publikujeme se svolením autora a redakce. Z polštiny přeložil jfm, redakčně upraveno.
