Tomáš Řepa FOTO: Fotoarchiv Tomáše Řepy / se souhlasem
FOTO: Fotoarchiv Tomáše Řepy / se souhlasem
ROZHOVOR / Když politici budou řešit jenom bezprostřední volební zisk a téma hrozeb se budou snažit vytlačit, můžeme se jednou hodně divit. Přitom ti, kteří na nabídky takových hokynářů slyší nejvíc, by byli mezi prvními, kdo by se ptali, proč nejsme připraveni, říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 vojenský historik Tomáš Řepa.
Povídali jsme si především o tom, proč je v české společnosti nepopulární mluvit o válečných hrozbách, proč si většina lidí včetně politiků říká, že nějak bylo, nějak bude, a že se raději přizpůsobí, než aby vzdorovali. Tomáš Řepa zmínil také příklady zemí, které se odlišují, a naději, že i v Česku se to snad jednou změní.
Proč podle vás čeští politici nemluví o tom, že válka může dorazit i k nám? Slovo válka nepoužili ani tvůrci loni vydané krizové příručky pro veřejnost 72 hodin.
Jako vojenský historik si samozřejmě uvědomuji, že je to téma a pojmosloví provázeno negativními emocemi. A to dokonce i u lidí, kteří jinak ignorují, co závažného se děje, a žijí především materiálními potřebami. Pak není divu, že se to těm, kteří o přízeň těchto lidí bojují ve volbách, špatně vyslovuje. Jenže právě tohle by mělo odlišovat státníka od hokynáře, který se dívá jen na horizont jednoho volebního období. Státník by měl pojmenovávat dlouhodobé hrozby, nejen ty bezprostřední.
O tom, co nám hrozí, se musí mluvit už z toho důvodu, aby se společnost maximálně shodla na tom, že jí to není jedno. I když patříme k relativně bohaté části světa, budeme-li špatně připraveni, tak nám případný konflikt naruší život, na který jsme zvyklí. Takže jsme zase i u těch materiálních potřeb. A nemusí jít o klasickou válku vedenou konvenčními prostředky. Protože to ale není jednoduché lidem vysvětlit, tak jim raději řeknete: Tady vám neseme předvolební balíčky. Proto je v současnosti debata na toto téma tak povrchní.
Proč to v některých zemích funguje jinak?
Například ve Skandinávii je společnost sourodá a chápající. U Finů hraje roli historická zkušenost, jak blízko byli zničení. Uvědomují si, koho mají na východ od svých hranic a že jedenáct procent území, o která přišli na přelomu let 1939 a 1940, nikdy od Rusů nedostali zpátky. Také Švédové si uvědomují, co je ve hře, a i když mají dost jiných problémů, v pohledu na případný konflikt mají vesměs jasno. Ani v Pobaltí nejsou na pochybách, protože za sebou mají odstrašující zkušenost se Sovětským svazem. Po všech deportacích a represích byli blízko zániku.
Většina Čechů uvažuje tak, že když se přizpůsobím, nebude to pro mě tak zničující
Negativní zkušenost se Sovětským svazem přece mají i Češi.
Naše vnímání pokřivila i normalizace, kdy se většina lidí rozhodla, že se přizpůsobí. Tahle mentalita se předala dál a není tak jednoduché se jí zbavit. Potrvá to ještě dlouho, než se společnost promění. Bude hrdější, ochotná stát si víc za svým hodnotovým sebeurčením.
Myslíte, že si většina Čechů říká, že to za normalizace nebylo tak strašné?
Je to hodně silná zkratka, ale může to tak být. Uvažují tak, že když se přizpůsobím, nebude to pro mě zničující. Podíváte-li se kolem nás, všichni ostatní mají o něco více národní hrdosti. Tedy alespoň té, co je vidět navenek. Úplně jinak to vypadá třeba u Poláků. Mají před sebou obraz husara, který se šavlí v ruce bije nepřítele. Třeba bolševika za války roku 1920. I odraz tak vzdálených událostí do jisté míry přetrval. U nás si většina myslí, že je lepší se přizpůsobit, tak politici hrají na strunu nějak bylo, nějak bude.
Hraje v tom roli i mnichovské trauma, kdy jsme se místo boje v podstatě také přizpůsobili?
Částečně asi ano. Své přednášky třeba budoucím vojákům ale zakončuju tím, že budujeme novou tradici. Říkám jim: Zapomeňme na Mnichov a další momenty dávno zapadané prachem. My přece rozhodujeme, jak budeme žít teď. Co se stalo skoro před devadesáti lety už nás nemusí tolik trápit. Berme to třeba jako ponaučení.
U mladé generace vidím velké nadšení. Možná se rodí nějaká nová mentalita, která si to nenechá líbit a prostě se rozhodne po svém, ale generační přerod potrvá velmi dlouho. Uvidíme, co z nás současný tlak vytvoří. Deset let zpátky připravenost na válku nebylo vůbec téma…
Jenže teď je pátý rok války a nikam se to u nás neposunulo.
Není to zkrátka téma, na kterém by se daly vyhrávat volby. Jenže touha po expanzi, zisku či marné slávě, tedy podstata konfliktů, se v zásadě nemění, což dokazuje nejen válka Ruska proti Ukrajině, ale třeba i válka s Íránem nebo v kyberprostoru. Zde žádné bariéry či přímo státní hranice nejsou tak zjevné, jako když přejedete z jedné země do druhé. To nahrává agresivním státům, které nedodržují žádná pravidla. Společnost by to těm, co jsou u politického kormidla, měla pravidelně připomínat. A jejich reakce musí být jasná.
Nejspíš ale není společenská poptávka.
Těžko říct. Až čím dál víc lidí, včetně voličů současné vládní koalice, bude nespokojených, tak to povede k nějaké změně kurzu. Názorová flexibilita některých politiků je přitom skutečně velká. Myslím, že poptávka dříve či později přijde a vrcholní politici budou muset reagovat.
Nemyslím si, že v Česku bude navždy dominovat jen plný žaludek a skvělá dovolená
Při náborech do armády vidím obrovské množství mladých tváří. Jde jim jen o peníze, nebo si uvědomují, že skutečně čelíme mimořádným bezpečnostním výzvám? Když s nimi mluvím, přesvědčuji se o tom druhém. Nemyslím si, že v Česku bude navždy dominovat jen plný žaludek a skvělá dovolená.
Jeden z mála, kdo o tom mluví, je prezident republiky.
Taky to kvůli tomu schytává.
Jak by společnost zareagovala, kdyby s tím přicházeli premiér a další? Myslíte, že by ji to probudilo?
A jsme zase u rozdílu mezi státníkem a hokynářem, který není ochoten mluvit o věcech, které nejsou líbivé, budou něco stát a bolet. Jenže dřív nebo později se o nich mluvit musí. V minulosti o přežití určité civilizace, mocnosti nebo skupiny rozhodovalo to, jak jsou připraveny. A to není strašení. Všichni přece známe heslo kdo je připraven, není překvapen.
V momentě, kdy budeme dobře připraveni, nebo se tak aspoň budeme tvářit, potenciálního soupeře odradíme. Řekne si, že mu to za to nestojí. Když se o tom nebude mluvit vůbec, politici budou řešit jenom bezprostřední volební zisk a téma hrozeb se budou snažit vytlačit, můžeme se jednou hodně divit. Přitom ti, kteří na nabídky hokynářů slyší nejvíc, by byli mezi prvními, kdo by se ptali, proč nejsme připraveni.
