Vojtěch Filip, vzdor všemu značně trvanlivý předseda KSČM, nám sdělil své poslední myšlenky. „Přibývá nestoudných, nestydatých a nesoudných. Ti manipulují s historií. Podle větru, odkud zrovna vane. Máme sice ‚Paměť národa‘, ale ta mívá časté výpadky.“ Tak určitě…
Vojtěch Filip si pochvaluje, jak mu často věnujeme pozornost. To my rádi. Jsme v Sorosově žoldu právě kvůli tomu a za příplatky od CIA se věnujeme i místopředsedům jeho malé strany. Když ale dorazí poselství předsedy KSČM i mailem, abychom to všechno jó věděli, nelze odolat.
Tak jsem se začetl. Články s. předsedy mají jednu nepopiratelnou přednost. Jsou krátké, ony jsou především krátké. Obsah je ale hutný, to musíme uznat.
Takže teď nám píše:
„Dokonce přepisují data konce války. Znevažují skutečné hrdiny, znectívají oběti. Žel, i ve veřejně právní televizi. Odstraňují památníky osvoboditelů, to dokonce z iniciativy zástupců státní správy a samosprávy a nemalé části ústavních činitelů…, velebí samozvanou armádu zrádců a starosta teatrálně vyhrožuje smrtí všem, kteří brání nezpochybnitelné… Mrtví již nepromluví. Jsou jich milióny. Ruských, Běloruských, Kazašských, Ukrajinských a dalších národů bývalého SSSR přes dvacet pět miliónů…
Žijeme v časech zapomnění. V předvečer 76. výročí osvobození Rudou armádou je to smutné konstatování. Ve školách se učí o hrdinné americké armádě, kterou Sověti nepustili z Plzně na Prahu. Bez vysvětlení, bez zmínky o závěrech postupimské konference, bez zmínky o demarkační čáře, o dohodě vojenských velitelů, avšak s notnou dávkou odporu proti Sovětskému svazu…
Kdo z dnešní generace dětí a mladých lidí ví alespoň to nejpodstatnější třeba o Karpatsko-dukelské operaci? O hrdinech 1. československého armádního sboru? Ze sta dotazovaných vám k tomu postačí méně než polovina prstů jedné ruky. I to je možná příliš optimistický odhad.“
Mluvit o falšování historie, včetně té, která se týká závěru války, je od komunistů skutečně drzost. Dělali to čtyřicet let za vlády jedné (své strany) a hodlají v zamlčování, lhaní a dezinformacích pokračovat.
Kdo za jejich panování znal třeba ve škole jméno Karel Kutlvašr? Ten se do České družiny, zakládající jednotky pozdějších československých legií na ruské frontě, přihlásil už v srpnu 1914. Účastnil se důležitých bojů, byl zraněn. Měl i ruskou manželku, Jelizavetu Jakovlevovou. Za nacistické okupace byl členem odbojové organizace Obrana národa. Za Pražského povstání byl generálem Slunečkem 5. května 1945 jmenován velitelem povstaleckých jednotek v oblasti Prahy. Společně s představiteli České národní rady 8. května odpoledne dojednal podmínky provedení kapitulace německých jednotek v Praze výměnou za jejich volný průjezd městem do zajetí ozbrojenými silami západních Spojenců. To nezapadá do komunistické legendy, jak Prahu před zkázou zachránil až příjezd Rudé armády následujícího dne.
Kdo nezapadá do legendy těch, co získají naprostou moc, má smůlu. Už v létě 1945 SSSR tlačil na Kutlvašrovo odstranění. Dne 8. března 1948 byl odeslán na dovolenou a 1. června 1948 přeložen do výslužby. Pak byl 18. prosince 1948 zatčen a ve vykonstruovaném procesu 16. května 1949 Státním soudem v Praze odsouzen za velezradu k trestu odnětí svobody na doživotí a degradaci na vojína. V komunistickém kriminále byl do roku 1960, kdy ho pustili na amnestii prezidenta Novotného. Vrátil se z vězení ve špatném zdravotním stavu a zemřel následujícího roku.
Vojtěch Filip říká, že se dnes „velebí samozvaná armáda zrádců“, čímž myslí vlasovce. Jenže jejich významný podíl na bojích v Praze se popřít nedá. O tom se nesmělo za komunistického panství psát vůbec. Ani o tom, jak se někdo vlasovcem stal. Rekrutovali se ze zajatých vojáků Rudé armády, kterým hrozila v zajateckých táborech smrt. Jejich postavení tam bylo zoufalé i proto, že veliký J. V. Stalin neuzavřel dohody o válečných zajatcích, a proto se jim nedostalo ani té pomoci, co měli zajatci z jiných zemích. Stalin stejně považoval každého, kdo padl do zajetí, za zrádce, protože přece měli všichni zemřít. Kdo přežil, poslali ho pak po válce do gulagu a táhla se s nimi ta skvrna celý život. Do zajetí přitom často padli i kvůli neschopnosti svých velitelů a celého velení v Moskvě. Tihle lidé byli zrazeni Stalinem a svou zemí.
Režim KSČ (strany, do které s. Filip vstoupil) poslal vojáky ze západních bojišť do kriminálů a některé to stálo život. Mluvit se o tom nesmělo. A komunisté nám dnes budou něco vykládat o vlastenectví, hrdinství a překrucování historie. Vždyť za vlády geniálního Klementa Gottwalda soudruzi odstavili i generála Ludvíka Svobodu. Dokonce ho v roce 1952 zatkli v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským. Nakonec ho jen vyslýchali „pro sabotáž Košického vládního programu a sabotáže výstavby Čs. armády podle sovětského vzoru“. Prostě režim zločinců a bláznů. Tady Svobodu zachránili zřejmě jeho známí ze SSSR.
Takhle bychom mohli pokračovat a byl by to materiál na několik knih. Vojtěch Filip zase jednou promeškal příležitost stydět se a mlčet.