Předseda poslanecké sněmovny Tomio Okamura (SPD) a premiér Andrej Babiš (ANO) FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Řada příznivců Donalda Trumpa po několika měsících vlády vyjadřuje zklamání z politiky svého idolu. Třebaže měli léta k dispozici nadbytek informací umožňujících pochopit, jakou politiku Trump zavede, pokud ho zvolí. Babišovi fanoušci u nás se mohou za rok „upřímně“ divit úplně stejně jako americké protějšky. I důvody překvapení by byly podobné.
V propagandě populistů v západní politice hrají bezesporu zásadní roli dezinformační kampaně na sociálních sítích, v nichž se významně angažují nepřátelské mocnosti. Ovšem zdaleka to není jediný faktor zapříčiňující katastrofální úspěchy populistů. Velký dopad mají i psychické zvláštnosti fanoušků populistických politiků.
Důkaz kruhem
Lügenpresse (lživý tisk) býval výraz použitý roku 1848 německými konzervativci v boji s liberálními médii. Ještě relativně nedávno znamenalo užití termínu příznak ultrapravicové populistické debaty. Mezitím jsme však dospěli do situace, kdy celé vrstvy západních demokratických společností automaticky považují „mejnstrým“ za nástroj lži a manipulace. Sdruženy ve skupinách stmelených sdílenými preferencemi se vydávají do světa „alternativních“ médií a na sociální sítě, aby pátraly po „odhaleních“ a objevovaly „skutečné pravdy“.
Zde se blížíme k jednomu mechanismu, který zajišťuje, že čeští příznivci Andreje Babiše, Tomia Okamury a další vůdců antisystémové opozice nedokážou zpracovat informace o odvrácených stránkách svých idolů o nic lépe než trumpisté. Informací o tom, co není s Babišem a spol. v pořádku, je sice všude plno; jenže jsou dostupné v „mejnstrýmu“. A to znamená, že pro fanoušky populistů zprávy o skandálech iliberálních politiků automaticky postrádají důvěryhodnost.
Fanoušek populisty rozhodně nepředpokládá, že by novinář prostě dělal svou práci, natož že mu záleží na obhajobě hodnot, které jsou i v jeho vlastním zájmu. (Například, aby neoblíbeného politika šlo ve svobodných volbách poslat do penze.) Pro fanouška populisty existuje jen „kampaň Antibabiš“ vedená z nečestných důvodů údajně souvisejících s „tradičními stranami“ a „zavedenými politiky“. A tato kampaň je podle nich a priori lživá a nedůvěryhodná.
Když se budete pídit po příčinách takových názorů a vynasnažíte se zjistit, jak vlastně fanoušek populisty pozná, že „mejnstrým lže“, dostanete se ke stejné věci z druhé strany. Dozvíte se totiž, že „lživá média“ poznáte podle toho, že kritizují Babiše, Okamuru, Konečnou, Vidláka a další výtečníky antisystémové opozice.
Máme tu klasický případ důkazu kruhem, který chabě kryje předsudečný primitivismus. XY je Žid, protože má zahnutý nos. On sice tvrdí, že Žid není, ale to Židi dělávají. Pokud tedy XY má zahnutý nos, nemůžete nikdy věřit tomu, co říká, a basta. Tím je s veškerou diskusí ámen.
Převaha negativních impulsů
V politice si lidé mohou snadno sami přivodit katastrofu, pokud se při rozhodování nechají vést čistě negativními impulsy. Politik YZ mi není sympatický, tedy volím kohokoliv, kdo se proti němu vymezí. Nebudu mít přitom čas zvážit skutečnost, že antipolitik ZY chystá věci, které mi zásadně uškodí, pokud se dostane k moci. Namísto vlastních zájmů vítězí potřeba někomu to „natřít“, „naštvat liberály“, „rozčílit globalisty“. O krok dále už se ale nevidí.
Důležitější je, že fanoušek populistů nesnáší Fialu, než fakt, že Babiš chce pokračovat v začleňování českého státu do holdingu, kvůli čemuž dříve nebo později utrpí všechny veřejné služby státem poskytované. Přednost má nenávist k Lipavskému, nikoliv úvaha, že přepadne-li Česko do budoucí ruské vlivové sféry v Evropě, stane se zemí bez budoucnosti.
Na prvním místě stojí hudrání na Evropskou unii, na níž se neustále hledají chyby a svádí se na ni neschopnost našich politiků, zatímco úvaha, kam by se osamělá Česká republika dostala bez bruselského zázemí v potýkání se silnějšími sousedy, zůstane odložena na svatého Dyndy. Nadávání na prezidenta je zkratkou k nenávisti vůči NATO, aniž by se kriticky zkoumaly zřetelně zanikající perspektivy neutrality či jakékoliv jiné možnosti bezpečnostního uspořádání mimo alianci.
Shrnuto, důležité je jen vybít vztek. Někoho naštvat, něco rozflákat. Ulevit si. Takový motiv volebního chování je sice krajně nesolidní a nezodpovědný, avšak nejméně polovina českých voličů se na podzim hodlá řídit právě podle něj.
Až nastane divení
Představa, že lidi kognitivně paralyzované nedůvěrou k „lživým médiím“ a motivované resentimentem dokážeme včas účinně varovat, kam zemi posouvají, je ovšem nerealistická.
Šupiny z očí jim postupně začnou padat teprve tehdy, pokud na vlastní kůži pocítí důsledky politiky iliberální vlády. Až si sáhnou na dno svých nadějí a peněženek. Ovšem to už bude poněkud pozdě. Kdyby po podzimních volbách vládu sestavil Babiš sám či s pomocí jednoho nebo více dalších antisystémových hráčů, začnou se v českém prostoru zrychleně odehrávat procesy, které pozorujeme na Slovensku. A ty velmi radikálně omezí šanci na nějaké další férové a svobodné volby. Šanci, že ti, kdo s velkým zpožděním utrpěli rozčarování, ještě dostanou příležitost hlasovat pro jinou budoucnost.
Existují politicky jednosměrné ulice a hlasování pro antisystémové iliberální populisty k nim nepochybně patří. Pokud vykročíte určitým směrem, můžete už pokračovat jen k hořkému konci v podobě tvrdého nárazu do zdi v temném zákoutí. Jednosměrné ulice jsou v politice místem, kam je lépe nevstupovat.
Spoluobčanům, kteří nevědí, co činí, to však už nevysvětlíme. Museli by si ústa rozbít sami, ale to by se stalo až v situaci, kdy ztratí možnost nápravy. Řada jich i pak raději zvolí sebeobelhávání. Ze svého zaslepení v osudovém roce obviní kdekoho – Českou televizi, zavedené deníky, politické strany demokratického spektra – jen o vlastních omylech a chybách nepadne ani slovo.
Některým snad přijde líto, že děti a vnoučata hromadně mizí do zemí, jejichž budoucnost a rozumné vyhlídky nebyly amputovány nakrknutými zaslepenci. Ale i tak většina rychle najde viníka kdekoliv jinde, jen ne ve vlastní nutkavé potřebě pomstít se mladším, že nesdíleli jejich vlastní „ostalgii“ a nechtěli si idealizovat dobu nesvobody.
Máme jen jedinou šanci. Na podzim musí k volbám přijít doslova každý, kdo se skřípěním zubů svede odevzdat hlas stranám vládní koalice či Pirátům, tedy těm, kteří nemají v programu zničení české demokracie. Jestli se nám nepodaří přehlasovat voliče antisystémových stran, jejich případná pozdní lítost se stane tím úplně nejmenším problémem, který před nás budoucnost postaví.
